Tuvia Tenenbom v rozhovoru pro parlamentnilisty.cz řekl, že v Rusku je režim jednoho muže, ale bezva lidi. A také, že už nevěří ničemu, co si v novinách přečte. A také, že válka na Ukrajině je konfliktem mezi Východem a Západem a jejich hodnotami. 

„My, „zápaďáci“, jsme největšími vývozci lidských práv, přitom je nejvíc zneužíváme. Komu se nelíbí, co říkám, ať mi p***l políbí," řekl dále Tenenbom. 

Na otázku, zda-li ho neunavuje věčné cestování a tento styl „kočovného života" odpověděl, že miluje cestování a nikdy ho neomrzí poznávat nová společenství, zažívat nové příběhy a vracet se na oblíbená místa. V Praze byl několikrát a pořád sem podle jeho slov jezdí rád. 

Spisovatel také popisoval rozdíl mezi ruskými židy v Izraeli, kde se mj. on sám narodil. Prý hovoří jen rusky, jedí jen ruská jídla a volí proruské strany. Ale mnoho z nich se prý už usadilo a vychovalo potomky. Ti už jako Rusové nepřemýšlejí a ruštinu postupně zapomínají, míní Tenenbom.

Ohledně toho, jak tito Židé nahlížejí na ruskou invazi na Ukrajinu řekl, že upřímný názor se člověk těžko dozví. Něco jiného si myslí, něco jiného říkají.

Server se také ptal, jak válku u hranic Evropské unie vnímáte on. A Tenenbom začal historkou. 

„Když jsem byl v Německu, potkal jsem se v Berlíně s nějakými umělci. Jeden z nich mi v restauraci říká: „Nemůžu spát kvůli tomu, co Putin a Rusové dělají na Ukrajině. Jsou to teroristé.“ Použil jsem úskok a říkám mu: „Já si myslím, že Putin je velmi sexy. Nesouhlasím s tebou.“ On na mě: „No, já si to vlastně myslím taky!“ Prostě jsem zalhal a on se chytil," řekl spisovatel. 

Dále řekl, že není na žádné straně. Ani na té ukrajinské, ani na ruské. Má rád lidi z obou zemí a psal o nich. Myslí si, že ta válka se vede mezi Východem a Západem, mezi východními a západními hodnotami. Mezi progresivním světem Západu a nacionálním Východem. Je to válka mezi západní Evropou a Amerikou a Ruskem na druhé straně. 

A také se ptal, zda-li jsme my, „zápaďáci“, lepší než Rusové? A odpověděl, že nejsme! Všichni podle něj víme, co západní Evropa a USA dělaly do konce druhé světové války. Pořád válčily. Víme, co se dělo i pak v Afghánistánu, Libyi či Iráku, míní Tenenbom s tím, že jsme největšími vývozci lidských práv a přitom je nejvíc zneužíváme. Na otázku, že by se s takovým názorem mohl dostat do potíží, odpověděl následovně:

„I přesto ho říkám. Komu se nelíbí, ať mi p***l políbí. Co jsme hledali v Afghánistánu anebo v Libyi? A co v roce 1983 v Grenadě? Co do roku 1975 ve Vietnamu? Co dělají Britové na Falklandských ostrovech? Proč pořád prodáváme zbraně divným lidem po celém světě? Rusové a Ukrajinci mají podobnou kulturu. Ostatně prvním ruským hlavním městem byl Kyjev. Není to tak, že jedni jsou ďáblové a druzí miláčci. Předtím žili spolu, spali spolu a cizinec nepoznal, kdo je kdo. A teď se válčí, protože válka mezi Západem a Východem je nekonečná. A kdo si myslí, že jedni jsou čisté zlo a druzí čisté dobro, žije v pohádce. Ruský režim je ovládaný oligarchy a ukrajinský ne? Samozřejmě že ano. Podívejte se na parkoviště před oběma parlamenty. Před oběma stojí luxusní auta, protože z oligarchů na obou stranách se stali politici," řekl spisovatel. 

Tenenbom dále popisoval zážitky z Ruska, kde byl, než válka začala. Německý týdeník DIe Zeit po něm chtěl napsat článek. Řekl prý editorovi, že rusky neumí říct ani jedno slovo a Rusy nemůže vystát. Navíc to bylo v čase covidu a on nebyl očkován. Ale nakonec to udělal.

„No a letěl jsem do Ruska, kde jsem se se všemi políbil a zamiloval se do nich. Všechno, co většina z nás ví o Rusech, máme z médií. Podle nich jsou to ožralové, podvodníci, krvelačné bestie a tak dále. A já napsal šest tisíc slov o tom, jak jsou bezva. Hovořil jsem anglicky a měl mladého ruského studenta jako tlumočníka. Naučil jsem se pár slovíček, třeba „požalujsta“. Cokoliv řekli, já na to „požalujsta“ a oni se smáli," popisoval své zážitky Tenenbom a také prozradil, kde všude byl. 

„Byl jsem v Moskvě, Petrohradě, Tveru. Setkal jsem se s některými velmi bohatými lidmi a navštívil chudé v chruščovkách. Bylo to zajímavé. Samozřejmě že jsem chtěl navštívit i ruské divadlo. Viděl jsem jedno představení o Raise a Michailu Gorbačovových. Uměl jsem jen to „požalujsta“. Sledoval jsem představení a byl zcela fascinován. Rozuměl jsem úplně všemu jen z toho, jak herci na pódiu hráli. Nikdy jsem neviděl tak přesné a expresivní divadlo. Seděl jsem jako přimražený. Vždy jsem si myslel, že britské divadlo je nejlepší. V moskevském divadle jsem viděl ještě něco lepšího. Nikdy mě nic takhle nedostalo. Úžasné!", vyprávěl dále.

Do Ruska prý měl speciální vízum jako židovský poradce a všichni mu radili, aby se s nikým nebavil, jinak ho vykopnou za hranice, protože nemá novinářský průkaz. 

„Hovadiny. Zpovídal jsem, koho jsem chtěl, a nic se nestalo. Měl jsem dokonce domluvený rozhovor s mluvčí ministerstva zahraničí Marií Zacharovovou, ale opozdil jsem se. Ve Velkém divadle v Moskvě jsem měl rozhovor s jednou primabalerínou. Ten proběhl," řekl dále. A také odpovídal na otázku týkající se sankcí. Zda-li zaznamenal nějaký dopad. 

„Žádné následky sankcí jsem nezaznamenal. Bohatí lidé měli nejnovější iPhony a iPody. Nic takového jsem neviděl. Bylo to něco totálně jiného, než jsem podle informací v západních médiích předpokládal. Nevěřím lidem, co sedí v kanceláři a z internetu opisují zprávy. Věřím tomu, co vidím tam, kam přijedu. Když chci napsat reportážní knihu o lidech, musím s nimi po určitou dobu žít. Právě když jsem byl v Moskvě za časů covidu, chtěl jsem se setkat i s nějakými západními dopisovateli. Jeden mi řekl: „Tuvio, rád se s vámi osobně setkám, ale ne teď. Je pandemie covidu a ven nejdu. Je to velmi nebezpečné. Můžeme si popovídat online přes Zoom.“ Byl to šéf moskevské pobočky uznávaných západních novin. To mi jen potvrdilo, co si o západních novinářích celou dobu myslím," řekl dále Tenenbom a pokračoval:

„Už nevěřím ničemu, co si v novinách přečtu. New York Times, Washington Post, Fox News, CNN, dokonce ani Die Zeit, pro který píšu. Nikomu a ničemu. Ne všichni, ale většina novinářů píše jen to, co si myslí, že se bude jejich editorům líbit. To není novinařina, ale je to dnešní novinářská realita. A čemu tedy věřím? Věřím tomu, co vidím. Osobně mohu mnohokrát dokázat, že jsem na místech, odkud píšu reportáže nebo reportážní knihy, byl. Vše mohu doložit fotografiemi, které pořizuje má žena," řekl závěrem pro parlamentnilisty.cz známý a oblíbený spisovatel Tuvia Tenenbom.