Dokonce autor LN ve svém článku věnovanému padesátému výročí odchodu Coudenhove- Kalergiho, napsal, že je dnes u nás „skoro zapomenutý“, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Je sice pravda, že letošní vzpomínku na tohoto nesporně pozoruhodného politika a oddaného stoupence jednoty Držav domu habsburského, pomáhal zorganizovat zejména starosta Poběžovic Martin Kopecký, ale nelze tvrdit, že by se „u nás doma“ o něm nemluvilo. Pan starosta, který při této příležitosti zahájil v přestárlém domě v blízkosti zámku panelovou výstavu sponzorovanou MK ČR, a západočeští regionální politici a kulturní činitelé oznámili, že tato výstava bude převezena do západočeské části expozice v Bruselu, která se bude prezentovat v rámci současného českého předsednictví EU. Při této příležitosti také zmiňoval smutný osud poběžovického zámku, ze kterého byla rodina Coudenhove-Kalergi vyhnána už za německého Protektorátu, a potom ještě jednou - hned v roce 1945.
Koncem osmdesátých let 20. stol., po letech hospodaření Vojsk ministerstva vnitra – Pohraniční stráže, byl objekt určen k likvidaci. Té se sice podařilo zbránit, ale ani po třiceti letech se hrad a zámek v Poběžovicích nestaly národní kulturní památkou. Jejch dnešní hospodáři odhadují potřebný objem finančních prostředků na asanaci celého objektu a jeho okolí na 600-700 mil. Kč, které by účtárna EU mohla přepočítat na nějakých 20-30 mil. euro. To je podstatně méně než astronomické sumy, které stojí EU a Českou republiku válečná a energetická dobrodružství v posledních měsících ve východní a střední Evropě. Ale zřejmě ani tam dobré vůle není a tak se to zatím odbylo několika výstavnickými panely.
Stejně jako by mohly být odstraněny majetkoprávní překážky možným způsobům financování ještě dřív, než bude české předsednictví EU jistě opět slavnostně ukončeno.
Snad se myšlence Panevropy, která měla neméně smutný osud díky jejím interpretacím a reinterpretacím vzdáleným představám jejího autora, dostane větší pozornosti, než kterou ilustrovala tato malá výstava a skromná účast při jejím zahájení.
Richard N. Coudenhove-Kalergi vystudoval ve Vídni filosofii (1916) a byl svědkem proměny rakouského mocnářství v republiku. Na jejím státním znaku sice zůstala říšská orlice, ale už jen trhající své okovy a ve svých spárech dodnes držící srp a kladivo. Díky své rodové loajalitě c.a.k. Rakousko-Uherská monarchii a kladl si, podobně jako politici a političtí filosofové té doby, otázku, jaká bude nová budoucnost poválečné Evropy.
Když se v roce 1992 konala na Karlově univerzitě konference na téma „Masarykova Nová Evropa“, bylo jméno Richarda Coudenhove-Kalergiho připomínáno opakovaně. Mj. i proto, že jedním diskutujících byl Vittorio Ponce, tehdy ještě žijící blízký spolupracovník autora Panevropy, který tehdy upozornil, že jeho přítel a kolega se mýlil na prvním kongresu Panevropy ve Vídni (1926), kdy špatně odhadl politickou budoucnost Adolfa Hitlera a německého nacionálního socialismu, jehož se později stal přímou i nepřímou obětí. Richardova japonská matka Micuki zemřela v roce 1941, ještě před japonským útokem na Pearl Harbour, a její syn byl rasistickým nacistickým režimem považován za příslušníka „hybridní rasy“. Odešel, stále ještě s československým pasem, nejprve do Švýcarska a nakonec do Spojených států. Po válce se dostával do styků s kancléřem Konrádem Adenauerem, ale i s Winstonem Churchillem v době, kdy už nezvolený předseda vlády Velké Británie snil o Spojených národech evropských, nezávislých na Spojených státech, Velké Británii a Sovětském svazu.
Dnes jsou vzpomínaná jeho poválečná setkávání se s dlouholetým předsedou bavorské CSU Josefem Straussem a zejména s Ottou Habsburským, které dalo vzniknou další desinterpretaci Coudenhove-Kalergiho programu Panevropy ve prospěch velkoněmeckého názoru na evropskou integraci. Ta byla původní myšlence „otce zakladatele“ cizí, ale vyvolalo to u dnešních kritiků Evropské unie agitační kampaň proti rakouskému vizionáři, která jej obviňuje ze všech špatností současného světa (viz Lucie Sýkorová, 2021). Její stopy najdeme zejména v tradování tzv. Kalergiho plánu, započaté z pera Gerda Honsika, jehož nenávistná kritika se šířila nejprve v Irsku, Holandsku, Německu, Španělsku a po roce 2005 a v posledních letech i ve střední Evropě. Že její stopy najdeme i u nás je spíše tragikomické, i když nevkusné, když je tento „Evropan z nutnosti“ kaceřován za výroky, které pronesl před stoletím a v obtížně srovnatelném historickém kontextu. Že se někdy spojuje jeho evropsko-japonský původ a je vydáván za „Sudeťáka“ a nositele názorů Petra Fialy a Bernda Posselta jen proto, že se tito dva sešli v roce 1992 v Poběžovicích, je jen hledání něčeho nečistého na CV hr. Richarda Mikuláše, které je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku už více než třicet let módou.
Raději si připomeňme slova filosofa Miloslava Bednáře, který v jedné své práci napsal (citujeme volně), že „…nejvýznamnější osobností…meziválečného hnutí za evropskou jednotu, se po zásadním jednání s prezidentem Masarykem, uskutečněným v r. 1920, stal československý občan, mladý rakousko-japonský šlechtic, hrabě Richard Nikolas Coudenhove-Kalergi. Zájem o politiku a mezinárodní sjednocování, k němuž jej disponoval jeho evropsko-asijský původ, se u něj projevil jako rozhodující již ve třiadvaceti letech, když se během první světové války seznámil se čtrnácti body mírovém plánu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, a stal se jejich nadšeným, protievropsky proamerickým vyznavačem.“ (Bednář: Masarykovo pojetí středoevropské a celoevropské demokratické jednoty, 2022)
A s tímto autorem také sdílet názor, že „…schopnost ujmout se podle vzoru panamerického svazu národů panevropské iniciativy mělo v dané chvíli podle Coudenhovova soudu jediné mocenské uskupení, a to Malá Dohoda jako dědička habsburské monarchie a se svými padesáti miliony obyvatel téměř velmoc…. Coudenhove-Kalergi proto přijal jako osudové řízení fakt, že se po první světové válce stal místem svého bydliště v chodských Poběžovicích československým občanem. Politické vedení Malé Dohody totiž sídlilo v Praze. Československého prezidenta Tomáše G. Masaryka Coudenhove-Kalergi pokládal pro jeho filosoficko-politickou a morální autoritu, vnitřní nezávislost a vnější prestiž za nejvýznamnějšího evropského státníka…“ (cit.d.).
Snad nemusíme připomínat, že žijeme v době, kdy jakékoliv uvažování o budoucnosti Evropy, a nejen Evropské unie, stojí za pozornost a že hledat osobnosti hodné přemýšlet o této věci je nesnadné, a někdy se zdá být až beznadějné, dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
