Svátek má: Hedvika

Politika

Velikost textu:

Petr Hampl: Co je to ta ochrana českého zemědělství?

Petr Hampl: Co je to ta ochrana českého zemědělství?

<< OTÁZKA TÝDNE >>  „Co si fakticky pod tou "ochranou českého zemědělce" představujete? Je to jeho finanční ochrana (aby si vydělal víc než dosud), nebo jen dát mu větší rozmanitost volby v tom, co se mu vyplatí pěstovat?“

Petr Hampl, nezávislý sociolog
21. května 2021 - 03:20

Ta otázka padla, když český parlament nedávno projednával (a nakonec zamítnul) opatření na ochranu českých zemědělců. A nejspíš bude vznášena znovu a znovu během dalších kol té diskuze.

Škoda, že v té zjitřené atmosféře nebyl dostatečný prostor pro hlubší debatu. Je to vlastně skoro již pravidlem. Objeví se složitý problém a jedna ze stran zahltí veřejný prostor propagandou a emocemi do té míry, že nezbývá prostor pro rozumnou argumentaci. A jako většinou, i tentokrát ten veřejný prostor zahltila aliance anticivilizačních extrémistů, ekonomických liberálů, velkých peněz a veřejnoprávních médií. To se stalo i v případě migrační debaty v roce 2015, a od té doby se to pravidelně opakuje u různých témat.

Nechci zacházet do technických podrobností, jak by ta ochrana měla vypadat. Nástrojů existuje celá řada – regulace, kvóty, dovozní cla, dotace a další. Každý má nějaké výhody a nějaké nevýhody. U každého je nějaké riziko zneužití. Všechny se dají nějak kombinovat. Zcela jistě by k nim mělo patři omezení prodeje zemědělské půdy. Všechny společnosti v dějinách pečlivě regulovaly, kdo komu smí prodat nebo pronajmout pole (a ještě byla v pozadí pojistka, že to všichni mají stejně jen propůjčené od panovníka). V těch pár případech, kdy od toho ustoupili, to pokaždé dopadlo špatně.

Co tedy rozumět pod ochranou českého zemědělce? Vytvoření takového prostředí, aby mohl dělat svou práci a věděl, že své produkty prodá. Aby byl vystaven zdravé míře konkurence. Když bude jiný zemědělský podnik levnější nebo dosáhne vyššího zisku, možná náš zemědělec neprodá všechno a možná třeba nepojede na dovolenou nebo si nekoupí nové auto. To je správný tlak. Ale ten tlak nesmí být likvidační. A nesmí být takový, že by zemědělce nutil ničit půdu (třeba tím, že zruší chovy nebo se zaměří pouze na jedinou plodinu).

I takové prostředí mírné konkurence je příznivé zavádění inovací. I v něm se budou kupovat nové stroje a zavádět nové postupy či zkoušet nové odrůdy a plemena. Ale bude to postupné, rozumné, uvážlivé. Ne pod tlakem „zvyš efektivitu nebo to zavři.“



Existenci takového prostředí musí z principu garantova stát. Může to znamenat, že se státní úředníci nebudou do ničeho plést. To je pokaždé nejlepší. Kdyby měli na ministerstvu zemědělství jen vzdáleně sledovat situaci, jednou ročně podat hlášení, že je všechno v pořádku a brát platy, byla by to nejlepší varianta. Jenže jsou situace, kdy je zapotřebí státního zásahu. Razantního státního zásahu.

V tom by měla být ministerstva podobná armádám. Je lepší, když jenom cvičí a udržuje zbraně v pohotovosti. Ale musí být schopna zasáhnout.

Kdy je čas zasáhnout? Když se lidem začne dařit špatně. V tomto případě zemědělským výrobcům. Když to někomu nejde, a musí i třeba skončit, tak to prostě patří k životu. Asi se má věnovat něčemu jinému. Ale když se lidé či podniky dostávají do problémů masově, jde o chybu systému. Čas na státní zásahy a programy (nebo třeba na zrušení nějakých škodlivých programů).

To z principu nemohou řešit jednotlivci odhodlaní nakupovat pytle brambor přímo u sedláka. Prostě proto, že těm vznikají náklady a nepohodlí. Populace tak začne být rozdělena na platící a černé pasažéry, platících začne logicky ubývat… To nemůže fungovat. Náklady musí být rozděleny aspoň více méně spravedlivě.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)