Svátek má: Svatoslav

Politika

Velikost textu:

Petr sak: Pokrok, Overtonovo okno, Babylonská věž

Petr sak: Pokrok, Overtonovo okno, Babylonská věž

Současná doba se vyznačuje mimo jiné pokleslým jazykem vyjadřování. Přesnost vyjádření již nelze očekávat ani u akademiků, píší v komentáři Petr sak a Lubomír Brožek.

Petr sak
26. září 2021 - 10:30

Tato situace je jednak projevem živelného úpadku uživatelů českého jazyka, jednak systematické snahy o obsahovou rekonstrukcí pojmů.  Kodifikovaný obsah pojmu ve slovní zásobě češtiny je nahrazen jiným obsahem. Toto zmatení pojmů brání vědomé a přesné komunikaci, které by byla odrazem skutečnosti. Vzniká tak orwellovský newspeak, v němž je společnost zakletá jak Sněhurka v ledovém království.

Vezměme např. používání slova progres-pokrok, progresivisté-pokrokáři. Pojem progres-pokrok je zakotven na vývojové ose plynutím od předchozích, méně kvalitních stavů, ke stavům, které mají vyšší kvalitu. Nejedná se o jakoukoliv změnu, ale o změnu, která je pozitivním krokem do budoucna. Veřejná kanalizace, dodávky pitné vody do domácností, hlasovací právo pro ženy, veřejně dostupné zdravotnictví, gramotnost pro celou populaci, náboženská svoboda, zrušení cenzury to vše vyjadřuje progres, pokrok a lidé s těmito jevy spojení jsou progresivisté-pokrokáři.   

V současném newspeaku se jako progres a progresivisté označují jevy a trendy se zcela jiným zaměřením. Prvotní určení lidí je biologické, mimo jiné dle pohlavních orgánů. Následně jsou jedinci dotváření jako sociální bytost. Jestliže jedinec s pohlavím muže se začne považovat za ženu nebo naopak, jestliže se sexuálně orientuje na jedince stejného pohlaví, tak se dostává mimo normalitu a rozhodně to není nic progresivního, stejně jako rozšiřování počtu pohlaví na 30, 40, 70. Zosobněním současného progresivisty je Markéta Gregorová, předsedkyně Evropské pirátské strany, soustavně působící v Evropském parlamentu proti českým zájmům, která chodí po Praze s transparentem „Chceš prcat?“ Tito novodobí progresivisté nejenže nejsou tolerantní a demokratičtí, naopak jsou značně agresivní v prosazování svých názorů a postojů. Předsedkyně Alternativy pro rodinu Jana Jochová pro své veřejné akce musela dostat na ochranu před „progresivisty“ policejní ochranu. Aktivity „progresivistů“ vycházejí z posunutého významu slova fobie (úzkostná porucha), homofobie (obava, odpor). Pro ně je homofob každý, kdo nesdílí jejich názory. Kdo řekne, že pro něho rodina je muž, žena a dítě, stává se jejich nesmiřitelným nepřítelem.   

Ještě jsem neslyšel žádný skutečně rozumný a věcný argument ve prospěch tvrzení, že tyto odchylky jsou projevem progresu. Mohu být k těmto jevům tolerantní, ale nemohu tvrdit, že jsou progresivní.

O procesu, jakým jsou společnosti implementovány jevy a pojmy, původně pro společnost neakceptovatelné, metodou Overtonova okna, na křtu své básnické sbírky Kuks hovořil Lubomír Brožek. Také charakterizoval výsledný stav, který je znám již ze Starého zákona jako Babylonská věž.

„Na počátku mého rozhodnutí pokusit se o básnickou reflexi Ctností a neřestí, jejichž barokní podobu na Kuksu ztvárnil Matyáš Bernard Braun, byla pochybnost, zda vůbec ještě dokážeme rozlišit dobré od špatného, bez čehož není možné uvažovat o naplnění nejvyšší z tradičních ctností, tedy spravedlnosti. Rakouský filozof Ludwig Wittgenstein řekl „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“.  Jaké však jsou hranice mého světa, když jazyk ztrácí své ukotvení. Wittgenstein řekl také „Co si nelze myslet, se nemůže ani stát“. Opravdu nemůže?



Americký politický analytik Joseph P. Overton je autorem konstruktu, který je znám jako Overtonovo okno, což není de facto nic jiného nežli rámec ohraničující to, co je možné ve veřejném prostoru říkat a obhajovat. Toto okno se otevírá postupně v šesti krocích, z nichž první je, že je něco nemyslitelné, při dalším pootevření už totéž není nemyslitelné, ale radikální, následuje přijatelné, rozumné, populární a nakonec zažité. Tedy to, co bylo zpočátku nemyslitelné, je při plném otevření zcela normální a obecně akceptované. Overtonovo okno je nyní dokořán a my náhle jako bychom viděli obrovské staveniště Babylonské věže, nad kterým se vznášejí slova zbavená svých čitelných významů, slova bez sémantických kotev, která se těkavě vznášejí jako bludičky nad bažinou. Myslím, že ctnosti a neřesti jsou v podstatě jakýmsi civilizačním kódem, který je třeba znovu rozklíčovat, vážit a obzírat, abychom dokázali rozlišit dobré od špatného, vnímat tyto fenomény nikoliv ovšem barokní optikou, ale očima současníka, který se snaží vrátit slovům autentičnost a porozumět co je spravedlivé a morální.“

Každá civilizace stejně jako každý organizmus se rodí, prožívá své mládí, vrchol, stáří a zánik. S blížícím zánikem se ve společnosti objevují jevy, které blížící se zánik signalizují. Nositelé jevů, v současném slovníků označovaní jako „progresivisté“ nejsou nositelé pokroku, ale naopak jsou nositelé jevů, spojených se zánikem západní civilizace.

Současnost západní civilizace je srovnávána s Římskou říší v době jejího rozkládání. Oproti římské říši máme na tento proces moderní entitu. Pomocí Overtonova okna jsme přijali jako vrchol demokracie zcela nedemokratickou instituci – Evropskou unii, která otočila základní princip demokracie: „politici naplňují vůli občanů, na politici rozhodují o občanech“. O tom vypovídá např. trestní stíhání španělských politiků, kteří dali španělským občanům možnost projevit svou politickou vůli v referendu, či zrušení referend, v němž o evropské ústavě rozhodovali občané a jeho nahrazení schválením politiky (zkorumpovanými) v parlamentu. Ani česká ústava neumožňuje referendum.
 
Svou podstatou jsme se vrátili k těm nejhorším formám monarchie, pouze bez toho monarchy. Reflektujeme despotické vynucování vůle EU" (například rozhodnutí o elektroautech, ukončení spalovacích motorů, odpor k jaderné energetice atd., atd.). Pozoruhodné je, že tento despotismus prosazuje kolektiv politiků EU „bez tváře...“, zatímco ten monarchistický měl konkrétní představitelé (Richeliu, Metternich, Bach ).

Současný trend v západní civilizaci je „odklonění“ občana od rozhodování. Součástí procesů naplňujících tento trend je nahrazení obsahu slov jiným obsahem a tím ztížení možností občana chápat politické a společenské procesy, protože skutečnost vnímáme, chápeme a sociálně sdílíme pomocí pojmů. Odraz „skutečnosti“ ve vědomí občana proto neodpovídá realitě a on reaguje na fiktivní skutečnost. Je to forma ovládání lidí bez násilí, bez vězení. Je to zcela jiný typ totality, v němž si občané libují, jakou mají svobodu a demokracii. Ti kritičtější a odvážnější varují před ohrožením demokracie. Jaké demokracie?  Postdemokracie či mediokracie?

(rp.prvnizpravy.cz,foto:arch.)