Mladší bratr hraje na počítači hry, sestra se už nejméně dvě hodiny sprchuje, protože jde na rande s tím jediným a navždy, zatímco rodiče, věku již postaršího, sedí v kuchyni u kávy a přitom v troubě pečou cosi k obědu. Zbývá jen vyskočit z hajan, vyhnat puberťačku z koupelny, oholit řídký knírek, co kdyby zase do večera povyrostl a Marléna odvedle si toho konečně všimla...

Ale všechno je jinak. Bratr stojí na balkóně, kouří marihuanu nedbaje mrazu, sestra rovná do kufru pět švestek se slovy, že tady už nebude ani minutu, a rodiče? Ti sedí zachumlaní do ovčích houní z IKEY, otec má na hlavě papachu z tmavohnědé kožešiny a matka apartní sobolí čepici, kterou si kdysi z marnivosti koupila od uprchlého důstojníka Rudé armády v Karlově ulici v domě patřícím ministru pro lidská práva, kdysi prý též hudebníkovi. Něco tu nehraje, řeknu si, a pak mi to dojde. Mé ještě bosé nohy začínají ke kuchyňské dlažbě urychleně přimrzat.

„Co se to děje,“ tážu se rodičů.
„Ale celkem nic, hochu,“ dí otec. „Jen se netopí.“
„A proč?“ táži se nechápavě. „Prasklo nějaké potrubí či se ožral vrchní kotelník?“
„Nikoli, to rozhodla naše vláda,“ odpoví pro změnu matka.
„Proboha, a proč?“ zachroptím.
„Neptej se tak pitomě a raději se dívej na zprávy nebo čti noviny,“ zní odpověď.

Tak jdu a pustím svůj oblíbený zpravodajský program ČT 24, kde nám jakýsi odborník z ministerstva průmyslu čte teplotní limity, které se odteďka nesmějí překročit, a pokud, tak s náležitou pokutou. A co to slyším? Kuchyně, ložnice a obývací pokoje – maximálně 8 stupňů Celsia. Chodby, schodiště, toalety a koupelny - čtyři stupně. Školní třídy (což mi připomíná, že v pondělí musím na přednášku z anatomie) maximálně 10 stupňů. Nu, to má něco do sebe. Aspoň to v té pitevně nebude úplně k zadušení. A dále: restaurace, kina, divadla – nula stupňů. Ani to mi zas tak nevadí. Filmy dávají většinou blbé americké nebo ještě horší české, v divadle jsem byl naposledy na Prodané nevěstě, kde pobíhali po venkovské návsi lední medvědi, a do hospody nechodím, jsa od posledního léčení už skoro týden abstinentem.

Ministerský odborník takto pokračuje dál a já přemýšlím: Proč vlastně tato podivná opatření? A protože jsem po matce beran a po otci býk, nelením a jen co se zabalím do všech zimníků, čepic a šál, co kde najdu, vyrazím přímo do jámy lvové. Na ministerstvo průmyslu, jehož odborník právě v ČT 24 četl asi sedmnáctou z tří set osmdesáti stránek nového ministerského nařízení.

Ve vrátnici ministerstva nebylo ani živáčka. Nebylo divu, od stropu se začaly snášet krápníky, to, jak zamrzala vlhkost v secesních zdech letité budovy, kterou ministerstvo sice s velkou pompou za tři miliardy loni zrekonstruovalo, ale na některé věci holt nemyslelo. Procházím tedy bez doprovodu dlouhými chodbami až na konec, kde konečně najdu na dveřích nápis „ministr“. Vejdu bez zaklepání, neboť jsem věru nečekal, že tam někoho najdu. A ejhle, on tam sám ministr. V růžovém pulovru a apartních kšandách svírajících poněkud funkcionářské popředí. V místnosti teplota bratru ke třicítce. Vysvleču se z několika overalů a slušně pozdravím. Teprve mě nyní ministr zaregistroval. Až dosud hleděl na 300 cm úhlopříčku plazmové obrazovky, na níž ministerský odborník přikročil už ke straně padesát sedm.

„Omlouvám se, že ruším, pane ministře,“ pravím, neb se považuji za slušně vychovaného. A pokračuji:
„Mohl bych se prosím zeptat, co se to tu děje?“
„Vy nesledujete ČT 24 a nečtete noviny?“ s neskrývaným odporem vyštěkl ministr.
„Bohužel,“ odpovídám po pravdě. „Měl jsem v nedávné minulosti jisté zdravotní potíže.“ Jaké, to jsem raději nerozváděl.

„Měl byste vědět, že naši zemi přepadl ohavný Car Gosudar, vypnul nám proud, topení, přestal dodávat plyn a ropu, takže pan premiér ve své moudrosti a rozvážnosti rozhodl tak, že se celá země bude muset uskrovnit.“ A ukázal za sebe na zeď, kde až donedávna visel portrét všemi milovaného prezidenta Berana, kdežto nyní z obrazu shlížel jakýsi divný holobrádek, o jehož přítomnosti v české politice jsem dosud nikdy neslyšel. Ale třeba to bylo jen tím mým léčením. Člověk má vždycky hledat chybu nejprve u sebe.

Nicméně nedalo mi to, aby ministrovi nepoložil aspoň dvě poněkud zvídavé otázky:
„A jak je možné, když nám velí tento Car Gosudar, jste vy sám stále ministrem, pan premiér, o němž jste tak hezky mluvil, stále premérem, a zatímco v celé zemi mrzne až praští, vy tu máte saunu?“
Kupodivu na mě nepozval ochranku s halapartnami, neboť ta, jak jsem při odchodu zjistil, přimrzla před budovou k chodníku a nemohla se hnout. Naopak, zatvářil se laskavě a pravil:

„Milý hochu. My jsme přece v zájmu dobra našich obyvatel udělali s Carem Gosudarem řadu výhodných dohod. Například že vláda zůstane ve funkcích, protože on ani nemá tolik lidí vládnoucích naším jazykem, a navíc my budeme samozřejmě naslouchat jeho pokynům a konat podle nich, protože tak už jsme v této zemi odedávna zvyklí a ještě nikoho to nikdy neudivilo. A ta sauna? To je přehnané, ale dejme tomu. Smyslem je, že to je jediná místnost v této budově, v níž se dá existovat a nezmrznout. Proto zaměstnanci, kteří dosud nemají home office, kde již patrně pálí ohníčky z úředních lejster, losují vždy jednou za hodinu, kdo se se sem přijde na tři minuty ohřát. Zpravidla to vyjde na dobu, kdy musím navštívit WC, to víte, nejsem už nejmladší.“

V tomto okamžiku jsem se z mrazivého snu vzbudil. Skrze sklo balkónu jsem spatřil dým z jointu mladšího bratra, dveře od výtahu právě zabouchly a zdviží dolů svištěla má sestra; nevím však, zda dosvištěla k cíli, protože mezitím vypnuli definitivně proud a má sestra je možná v tom výtahu dosud, pokud nezemřela mrazem či vzteky. Za průhlednými dveřmi do kuchyně jsem viděl nezaměnitelné siluety papachy a sobolí čepice. Pustil jsem si ČT 24, kde právě oznamovali, že naše vláda odjela na kolektivní služební cestu na Belize, kde se bude seznamovat s alternativními energetickými zdroji. O Caru Gosudarovi nepadlo ani slovo.

Oškrábal jsem tedy z chodidel počínající ledové polštářky, sáhl do skříně pro učebnici anatomie, ukradl bratrovi zápalky, jimiž si zapaluje marihuanu, vytrhl jsem prvních pár listů z učebnice na dlažbu na zemi a přiložil hořící sirku. Ani byste nevěřili, jak to bylo prosté.