Svátek má: Miloš

Politika

Velikost textu:

Petr Žantovský: PŘEVRAT - Pravda, fámy a lži o 17. Listopadu

Petr Žantovský: PŘEVRAT - Pravda, fámy a lži o 17. Listopadu

Naše média budou opět připomínat události staré jednatřicet let. Tedy listopad 1989. Převrat, říkají jedni, jiní říkají Velká sametová revoluce…, komentuje Petr Žantovský.

Petr Žantovský
16. listopadu 2020 - 07:20

Zase se budou producírovat provařené tváře „studentských vůdců“, zase nás budou poučovat o tom, jak málo se držíme étosu těch dní, událostí a hrdinů, zejména Václava Havla. Znovu se posypou kbelíky hnoje na hlavy různých dnešních strojvůdců naší společnosti, bude se jim s retroaktivní působností připisovat vina za cokoli, třeba včetně toho, že se Země točí kolem Slunce, a ne naopak. To všechno už známe. Konečně už v 60. letech nazpívala Marta Kubišová docela poučnou píseň, v níž stála slova „Už nevěřím těm jejich legendám“. Dá se říci, že hrdinským legendám o Velkém listopadu věří dnes už asi jen ti, kdo je vyprávějí, pokud vůbec. Proto je zcela neoddiskutovatelnou událostí, když se vynoří kniha svědectví jiných. Těch, z nichž někteří stáli tehdy na opačné straně, ale i těch, kteří opravdu pracovali pro běh dějin, na rozdíl od těch, kteří o tom dodnes žvaní po pražských kavárnách. Takovou knihou je objemný spis Olina Jurmana a kol. Převrat – pravda, fámy a lži o 17. listopadu.

Co o knize říká sám Jurman: „Není to přesná kronika událostí divokých zvratů, pravdy a lásky, jež zvítězila nad lží a nenávistí v několika divokých měsících konce roku 1989. Není to ani antipól temných sil, co vlastní blbostí prohrály svůj boj ještě dříve, než začal. Není to ani usurpování si soudcovské autority nad tehdejším střetem, která se může odpovědněji vyjádřit snad až za dalších padesát let. Je to jen část různobarevné mozaiky od bílé až po škaredou čerň, kde se sešly různé skupinové pravdy, jejichž počet se geometricky navyšuje s počtem let od onoho času navršovaných. Nechceme a nemáme v úmyslu soudit, jen bychom neradi, aby se největšími hrdiny té doby stali podržtaškové, dnes už bez uzardění tvrdící, že právě oni to tenkrát všechno vybojovali, vyhnali komunisty a ruské vojáky a zařídili dnešní krásnou dobu i zářnou budoucnost. Proto se v knize setkáte i s protichůdnými názory, laskavými úsměvy i sametovým šmirglpapírem.“

Ta zkratka „kol.“ je zvlášť zajímavá. V tomto kolektivu se mj. sešli šéf Jazzové sekce a politický vězeň Karel Srp, bývalý funkcionář SSM Ladislav Žák, někdejší vysoký exponent KSČ Rudolf Hegenbarth, plukovník ČSLA Zdeněk Zbytek, dokonce i “mrtvý Martin Šmíd“ – pracovník StB Ludvík Zifčák. Ale také bývalý diplomat a historik Stanislav Suja, politicky proskribovaný ekonom a VŠ pedagog Jan Šolta a řada dalších. A v neposlední řadě politolog, indonesista a jeden z mála polyhistorů, kteří žijí mezi námi – Zdeněk Zbořil. Právě on byl přítomen všem prvním okamžikům vznikajícího polistopadového dění, mj. i protože v té době působil na DAMU, a ta, jak víme, byla po jistý čas v epicentru věcí.

„Pro dnešní setkání s knihou jsem, s dovolením, vybral právě tu část, kterou sepsal Zdeněk Zbořil. Jednak proto, že jsem u lecčehos, co popisuje, byl, znám většinu popisovaných aktérů a jejich činy v listopadu i po něm, a mohu tedy potvrdit mnohé, co Zbořil píše, aspoň to, čeho jsem byl svědkem. Ale hlavně proto, že Zbořil má mimořádnou schopnost nacházet v jednotlivých okamžicích zobecnitelné závěry a souvislosti a nabízet velký prostor pro vlastní uvažování. A nakonec i proto, že jako pozvánka k četbě celé knihy je to velmi efektní a šmakovné. Nemiňte tuto knihu, byla by to vaše škoda," uvádí Petr Žantovský.

Prologos Zdeňka Zbořila v kulisách DAMU.

Zvláštní místo mezi pozvanými do této mozaiky v knize náleží zlatému střípku vzpomínek Zdeňka Zbořila a jeho trefnými šípy do základní kuchyně, která sametovou revoluci porodila. Protože pak už byla plná porodnice, přicházeli kádrováci druhé strany a slovo sametová se tak nějak začalo vytrácet. A pan Zbořil si mezi tím jen tak procházel a ukládal do paměti historické pravdy, co se na tom DAMU vlastně doopravdy dělo, hlavně v době než přišli ti, kteří později tvrdili, že to vlastně všechno organizovali. Díky tomu zde můžeme tyto pětihvězdičkové vzpomínky předložit. Alespoň ve zkrácené formě. Pane kronikáři, máte slovo.

Motto:
Pane majore, že to ale bylo absurdní? Bolo, Kefalín, bolo. Ale povädzte, čo je to také absurdné?


Stále se tomu ještě nechci smát.

Přiznávám, že jsem si vypůjčil a trochu změnil pro své vzpomínání a rozpomínání název pamětí Adiny Mandlové, který se mi zdál tehdy, když jsem je četl poprvé, poetickým ale i akurátním vyjádřením toho, oč autorovi, v tomto případě autorce, při pohledu do vlastní minulosti šlo. Snad bychom mohli na tomto místě upozornit i na ty, kteří zapomněli, že „bohové i bůžkové jsou na prodej“.Stejné je to se všemi, kteří jako Haškův jednoroční dobrovolník Marek „zapisují dějiny batalionu, aby v zapomenutí nepřešly“, a to nejen v dobré víře, aby se jejich „historie“ neztratila. Často ale a možná nejčastěji proto, aby zůstala taková, jak si její autor nebo autorka přejí. Tajný deník Václava Havla, psaný ve vězení prý v roce 1977, a nalezený v pozůstalosti jeho přítele Zdeňka Urbánka, stejně jako deník Jitky Vodňanské, týkající se jejího láskyplného přátelství s Václavem Havlem nebo archivy, podle kterých se točilo Třicet případů majora Zemana (1974), mají oporu v obecně známém, alespoň částečně prozkoumaném, byť třeba ne zcela pravdě odpovídajícím historickém kontextu. Ale i ten může mít hned několik různých podob a jejich interpretací a desinterpretací.Běžným rysem sepisování pamětí, který se většinou projevuje vytvářením falešných obrazů vlastní osobnosti nebo situací, ve kterých autor hrál, podle svého názoru, významnou roli, může být bájná lhavost, stejně jako snaha používat vlastní nebo skupinovou hloupost jako zbraň.

Ačkoli jsem nikdy na události listopadu 1989 nevzpomínal, činím zde výjimku, protože ještě částečně dokážu odpovídat na otázky, které dnes dostávám stále častěji. Neobávám se, že brzy se některé věci a osoby začnou ztrácet v milosrdné mlze zapomnění. Nejen mého, ale i mých přátel, kteří se domnívají, že příval nepravd a lží, které neváhají používat ti, kteří se chtějí obdivovat v zrcadle minulosti někoho jiného, nakonec zavalí a odplaví zbytky moudrosti v chaotické době, kterou právě žijeme.

Nabízím zde tedy možnost nahlédnout do svého soukromého deníku událostí z několika listopadových dnů roku 1989. Vznikl s třicetiletým zpožděním, neobsahuje informace o mnoha dějích, lidech a událostech, kterých jsem byl svědkem a kteří ještě žijí a mají na ně zachovanou jinou vzpomínku než já. Mohu jenom slíbit, že se budu snažit varovat se jednoznačně pozitivních, nebo negativních emocí, které ještě dnes, po třiceti letech, by mohly pohled na to, co jsme tehdy v listopadu a prosinci 1989 prožívali, a na co mnozí dnes, zdá se mi že rádi, zapomínají, ve prospěch současného pokleslého politikaření a šíření záští a nenávisti. Záchytnými body je mi jen pět dnů, které by neměli být chronologií událostí, ale záznamem toho, co jsem tehdy považoval za potřebné alespoň po nějakou dobu uchovat ve své paměti.

Ale přiznávám, že jsem se snažil do tohoto Deníku zapisovat, jak říkal Felix Hozmann „..jen to, co se skutečně stalo. Žádná fakta!“



Deník z DAMU, sepsaný s třicetiletým zpožděním

17. listopad 1989 – den první.
V 10.00 jsme s kolegy Pražákem a Duškem, tehdy učiteli scénografie na Divadelní fakultě AMU jsme se měli dostavit k rektoru Iljovi Bojanovskému (Albert Pražák byl současně prorektorem). Ten nás informoval o vzpomínkovém shromáždění reprezentantů pražských vysokých škol k 17. listopadu 1939 na Albertově. Formálním organizátorem měl být podle jeho slov aktiv Socialistického svazu mládeže, který toto shromáždění organizoval a měl být schválena kde kým, zejména i Vasilem Mohoritou, tehdejším předsedou nebo tajemníkem SSM. Tem měl ručit státním a stranickým orgánům za její důstojný průběh.

Rektor AMU byl podle jeho slov o shromáždění informován písemně a ze všech možných stran, a také studentským aktivem AMU, kde se už tehdy nerozlišovalo, kdo je, anebo není členem SSM. Dnes to vypadá legračně, ale na AMU byl v tomto ohledu udržován už nejméně rok jakýsi „tvůrčí nepořádek“, takže kromě příležitostných individuálních intervencí z MŠ a ÚV KSČ málokoho zajímalo, kdo je členem nebo nečlenem nějaké politické organizace. Dokonce nikdo nevěděl, zda Martin Mejstřík, který měl jménem pražského aktivu SSM na shromáždění promluvit (jako vydavatel Kavárny, studentských pololegálních novin) je studentem DAMU a pokud ano, pak bylo obtížné zjistit, co vlastně studuje. U pana rektora se mluvilo hlavně o tom, zda má jít na shromážděná v průvodu nebo se dostavit až přímo na Albertov a být v taláru a s rektorským řetězem. Podařilo se nám tento nápad panu rektorovi rozmluvit. Argumentem bylo, že při takových a podobných příležitostech je vzácná insignie (z roku 1945) ve vážném nebezpečí. Vedla nás k tomu, nutno říct, spíše lenost (měli jsme tvořit doprovod pana rektora), než obava z nějakých pouličních nepřístojností, při kterých by se něco mohlo poškodit nebo dokonce ztratit. Pan rektor nakonec na Albertov vůbec nešel, ale také nikoliv proto, že by on, nebo jeho kolegové, předpokládali nějakou rušnou událost.

12.00 na katedru scénografie v budově DAMU v Karlově ul. jsme dostali návštěvu z Amsterdamu. Pětičlenný štáb nizozemské televize, s tlumočnicí, mou kolegyní z FFUK, která emigrovala už v roce 1969 a neobávala se přijet do Prahy s nizozemským pasem, měli problém, jak natočit něco, co by mohli svému zaměstnavateli z Prahy poslat. Přijeli totiž natáčet interview s šéfdirigentem České filharmonie Václavem Neumannem, který se tehdy zastal kritizovaných, kteří podepsali výzvu „Několik slov…“

Nizozemský štáb nebyl, jak to v podobných situacích často bývá, připraven na to, když se až v Praze dozvěděl, že Václav Neumann zůstal ve Vídni a veřejně prohlásil, že se do Prahy nevrátí, dokud nebude změněn kritický postoj státních a stranických orgánů a médii vůči protestujícím původně proti zatčení Václava Havla, později proti politickým poměrům v ČSSR, ještě později proti něčemu jinému. Rychle jsme se dohodli, že s námi půjdou na Albertov a natočí alespoň studentskou demonstraci, která se dala zarámovat padesátým výročím vzpomínáním na rok 1939 a na ve světě známý začátek represí okupačního režimu proti českým vysokým školám na území německého Protektorátu Čechy a Morava. Od budovy rektorátu AMU a Národního divadla se šlo na Albertov k areálu VŠ a známé dívčí koleje, nejprve několik desítek, později stovek lidí. Nebyli to vždy jen studenti, a nepřicházeli tam jako jeden průvod, ale spíše jako menší či větší skupiny po nábřeží až k Železničnímu mostu pod Vyšehradem.

V 15.00 na Albertově už bylo plno a nebylo snadné vidět a slyšet, kdo na improvizovaném řečništi účinkoval. Bylo to trochu jedno, protože se tam vystřídalo několik osob, kteří opakovali „vzpomínkové fráze“ tu a tam proložené slovy o svobodě a demokracii. V davu se objevily i první tehdy běžné posměšky některých komunistických, v té době už znevážených politiků. Jejich nevážnost měla ale původ v jejich ostudném chování na veřejnosti a neschopnosti reagovat na politické změny, na které reagovala probouzející se veřejnost ve střední a východní Evropě.

Protože i v takové situaci, která se nám dnes zpětně jeví jako důležitá, každý se soustřeďujeme na něco jiného, mne zaujal projev tehdy akademika Katětova, kterého jsem znal jako šachistu a nechápal jsem, proč právě při této příležitosti vstupuje na veřejnosti a mimo posluchárny Matfyzu, kde tehdy působil. Ale atmosféra na Albertově snad ještě dnes stojí za pozornost. Podle mého názoru tam bylo více studentů, kteří se znali z let 1968-1969, kteří se, alespoň podle mnoha rozhovorů, které jsme tam vedli, témě dvacet let neviděli. Řečníci téměř nikoho nezajímali., protože ta „setkání po letech“ byla až sentimentální. Akce na Albertově nekončí, bude pokračovat směrem na Vyšehrad, kde ji rozpustí sám Vasil Mohorita. „Tak se šlo“ na Vyšehrad, průvodem, který stále sílil, jak se k němu připojovali lidé, kteří byli právě nablízku. Opět to bylo pro některé až sentimentální a i přihlížející z okolních domů reagovali velmi spontánně a hlasitě. V tomto konduktu se objevovala různá hesla, nevím, zda někým připravená pro takovou příležitost. Myslím si dnes, že vznikala spontánně, i když už byla spíše bojovná, než kritická. Ale humoru v nich bylo dost.

Došlo se až k rotundě sv.Václava. Pokud to někdo režíroval, byl to opravdu dobrý nápad, který přispěl k excitaci, téměř davovému vytržení a další mobilizaci. Tam skutečně Mohorita tuto už demonstraci rozpustil Začalo se skandovat: Co budeme dělat? Odpovědi byly dvě: Půjdeme na Hrad!, Půjdeme ke koni! (Václavské nám.) Meziskupinový dialog pokračoval voláním: Kudy tam půjdem? Kudy tam půjdem? Odpověď byla už skoro revoluční: Přes most toho vraha! (Dnešní Nuselský most, tehdy Most Klementa Gottwalda.) I tento nápad byl odmítnut a tak průvod demonstrantů sestupoval stejnou cestou, po které přišel, až k Železničnímu mostu. Odtud až k Palackého mostu pokračoval jeden proud, druhý šel ulicí okolo tehdejšího i dnešního Ministerstva spravedlnosti, kde také v úzké Vyšehradské ulici a před jeho vchodem, a nedaleko nějakých služebních bytu SNB cestu zahradila průvodu demonstrantů cestu a několik jich začali pendrekovat. (Říkal mi později John Bok, že právě tam dostal několik ran, které mu vzaly chuť pokračovat, ale přesto byl předveden na nějakou služebnu SNB.) My, kdo jsme stáli v zadních řadách, jsme se vrátili na nábřeží, kde bylo víc lidí a dokonce se zdálo, že stále přibývají.

20.00 Národní třída, akce začíná. Lidé se vraceli na nábřeží, pokračovali okolo pavilonu Mánes až k Národnímu divadlu, odkud z oken a terasy mívali herci a zaměstnanci ND. Teprve tam se proud opět rozdělil na skupinu, která chtěla pokračovat na Hrad a na ty, kteří chtěli přes Národní třídu na Václavské nám. Také tam jsem ještě byl, ale když průvod narazil na policií uzavřenou křižovatku Metro-Perštýn-Máj začal houstnout, hledal jsem cestu, jak se odtud dostat. Vepředu byly naše dvě dcery, tehdy studentky FFUK a ačkoliv jsme nevěděli, k čemu na Národní dojde, přece jen jsme se báli.

Z dálky přicházela řada podivných policajtů. Zvláštní, jak ještě po letech se mi zdá, že jsem byl svědkem něčeho mimořádného, což v té chvíli bylo, že byli podivně oblečení, různého vzrůstu a někteří měli vousy. To, kdo byl tehdy na vojně ví, bylo nemožné. Obrátil jsem se nazpět a viděl jak přijíždějí velká auta, která pomalu rozevírala něco jako železné rámy vyplněné kovovou síťovinou. Proběhl jsem podloubím u Advokátní komory pro Prahu 1, kde byl později ten pamětní reliéf připomínající demonstraci, ještě později, vyhnaný na fasádu domu, V podloubí, kde měl být objeven „mrtvý student Šmíd“ alias Zifčák, ještě asi okolo 20.00-20.15 tam podle mé vzpomínky nikdo nebyl, nebo já jsem nikoho neviděl. Potom jsem prošel okolo dvou autobusů, u kterých stáli lidé různého věku, od studentů po zralý střední věk a zřejmě připravování k odvozu do nějakého policejního zařízení. Vecpal jsem se do kavárny Slávie, přeplněné lidmi, kteří se také účastnili demonstrace, ale opět to byli lidé vyššího věku, žádná mládež. Moje přítomnost tam, a to se v takových setkáních malých a velkých dějin stává, v té době měla kuriozní tečku. Jediné místo, na které jsem si mohl sednout, bylo hned za prvními dveřmi vchodu do kavárny, kde seděla starší dáma, která když viděla, že jsem trochu unavený, mi nabídla v té době snad ve Slávii jedinou volnou židli. Poprosila mne, zdali bych ji nedoprovodil k jejímu domu v Paláci Platýz na Národní tř. Představila se mi jako paní Bínovcová, žena prvorepublikového a protektorátního filmového režiséra a producenta Václava Binovce. Ukázalo se, že neuvěřitelnou náhodou znám jejího synovce, také Václava Binovce, a tak jsme téměř uzavřeli tento rušný den debatou o poměrech na Barrandově v letech druhé světové války, povídáním o Miloši Havlovi a rodu Sirotkových a o poválečném obviňování všech tří rodin z kolaborace s Němci a nacisty. Bohumil Hrabal pro to má dvě legendární zvolání: „Poslyšte, co se tenkrát stalo!“ a „Neuvěřitelné se stalo skutkem!“

23.00 Národní třída. A ještě jedna tragikomická epizoda. Když jsem doprovázel paní Binovcovou k jejímu domovu, a šli jsme přes Národní třídu plnou bot, osobních svršků a různých předmětů, které tam v tom policejním pressingu poztráceli demonstranti, objevil se na Perštýně autobus, s myslím francouzskými turisty, kteří si začali tu spoušť fotografovat. Objevila se tam náhle skupina policejních pendrekářů a z mně neznámých důvodu je dost brutálním bitím přinutila nasednout do autobusu a odejet. Tím pro mne ten den skončil, ale dodnes si nejsem jistý, zda byl z těch nadcházejících nejrušnější.

Post scriptum: holandskému štábu se podařilo někam zmizet, za to Španělé to na Národní třídě odnesli a stejně jako výkladní skříní nějakého obchodu. Ale to umějí vyprávět jiní a lépe než já.

18. listopadu, den druhý - sobota: Chief Salamander promluvil
Divoká sobota na pozadí velkého mlčení by se dalo napsat o následujícím dnu po událostech na Národní třídě v Praze 1. Na DAMU se ještě v noci sešlo několik studentů, kteří připravili stručné prohlášení k událostem předešlého dne. Obsahovalo výzvu k okupační stávce, která se měla změnit ve stávku generální v celé republice. Bylo zde i odsouzení zákroku policie a jeho označení za masakr, výzva k odstoupení viníků z politických funkcí atd. Během dopoledne se v této výzvě poprvé objevil i požadavek změnit ústavu ČSSR a odstranit z ní paragraf o vedoucí roli KSČ a zrušit ustanovení o vědeckém řízení společnosti podle zásad marxismu leninismu.

Váhám, zda v této souvislosti uvádět těch 10-20 jmen studentů DAMU, kteří ve skutečnosti vytvořilo první informační a organizační centrum vytvořili. Pokud se nemýlím, nikdo z nich po slavné revoluci nezačal s politickou kariérou. To byli později jiní a odjinud. Tito z DAMU, sice dostali o několik měsíců později ocenění, tzv. Bílou vránu Mladého světa z rukou pana šéfredaktora Luboše Beniaka (snad na to současný pan TV radní ještě vzpomíná) za svou statečnost v listopadových dnech, ale na dnešních seznamech „studentských vůdců“ je hledáme jen obtížně. Michal Dočekal, Pavel Chalupa, Jan Potměšil, Pavel Lagner (omlouvám se těm, na které si už nevzpomínám) chtěli hned na začátku všech později tak dramaticky popisovaných událostí fundamentální změnu politického režimu, ale také uvažovali o tom, jak ve svobodnějších poměrech dělat to kvůli čemu na školu přišli. „Dělat divadlo“, ať už studovali herectví, divadelní dramaturgii, scénografii, loutkoherectví a alternativní multimedialitu. A téměř všem se to nakonec podařilo. Kdybych si dokázal vzpomenout, snad jenom dva nebo tři studenti a studentky se později objevili na okraji politiky, ale ti na začátku „akce“ u toho nebyli. O to naléhavěji se hlásili a dodnes hlásí ke svým domnělým zásluhám a čas od času požadují zadostiučinění. Ale stejně jako tehdy jdou podivnými cestami a mají trochu zpoždění.

Budova školy v Karlově ulici se změnila v pulsující organismus, který docházel k různým rozhodnutím bez pozdějšího schůzování různých koordinačních výborů, jejichž velikost a význam rostl v závislosti na nově příchozích a kolemjdoucích. Zda padlo rozhodnutí po dohodě s ředitelem Realistického divadla na Smíchově Laurinem, uspořádat protestní setkání protestního pražských divadelníků (nejenom herců), ke kterému došlo týž den okolo 14.00. Na DAMU se začaly organizovat „informační zájezdy“ do mimopražských divadel, ke kterým se spontánně přidávali představitelé různých kulturních institucí a organizací. Tato dějová linka pak později hrála významnou roli v běhu následujícího dění.

Ve škole byla zřízena redakce archivu záznamů informací, které pořizovali účastníci páteční demonstrace (tento archiv se později „asi ztratil“), začala se připravovat místa umožňující delší a nepřetržitý pobyt v budově školy, vč. kuchyně a jídelny. Budova měla autonomní informační systém, za který by se nemusela stydět ani OSN. O různých nápadech, se kterými přicházeli jednotlivci, se rozhodovalo na místě. Dokonce i na ulici před budovou školy, která byla nikoli snad pro veřejnost uzavřena, ale měla ochranu před „případnými neznámými“.

Jedním z takových kuriozních nápadů byl pokus zastavit sobotní ligová fotbalová utkání. Honza Potměšil, ještě před svou nešťastnou cestou s Janem Kačerem do Ostravy, vyrazil na Letnou. Tam ho pustili mezi hráče, které vyzval ke stávce. Dnes zapomenuté jednání za hráče vedl Ivan Hašek, který mu vysvětlil, o jaké peníze v takovém případě půjde, ale za chvíli a bez nějakého přemlouvání slíbil, že když to půjde (příští kolo ligy se mělo hrát ve středu) Sparta hrát nebude. Tak se skutečně stalo. Jen mi je dodnes záhadou, že pozdější hrdinní „vítězové revoluce“ nějak Haškovi zapomněli poděkovat. Ale zřejmě mu to dodnes nevadilo.

Hektická atmosféra na DAMU se přenášela na jiné vysoké školy v Praze. Podpořilo ji úspěšné rokování zástupců pražských divadel. Ti se rozhodli, že sobotní večer se nebude hrát, ale diskutovat s publikem o události a Národní třídě. Z DAMU na tato večerní představení diskutujících odcházeli studenti, očitý svědci událostí na Národní tř. Někteří ve spojení s herci mimopražských divadel odejeli i mimo Prahu. Tak došlo k nešťastné cestě Jana Kačera s Janem Potměšilem do Ostravy, kteří cestou havarovali a Honza si odnesl, jako jediná a opravdová oběť 17.listopadu, doživotní trápení. Tato „divadelní mobilizace“ měla své bezprostřední protagonisty, stejně jako opožděné avšak naléhavě se ke svému hrdinství hlásící polohrdiny z jiného polosvěta. Ale o tom je už napsáno několik desítek vzpomínek z různých měst celé republiky.

Živá mi zůstala v paměti moje procházení se na Národní třídě, po místech střetnutí průvodu z vojáky SNB, která je dodnes v mé hlavě zachována jako silná imprese. Šel jsem od místa včerejšího střetnutí k Národnímu divadlu. Na Národní bylo neobvyklé ticho, nic nejezdilo, ani auta, ani tramvaje. Jen tam postávali hloučky lidí, kteří se neznali, ale v povídání o událostech včerejšího dne si, alespoň se mi tak zdálo, polohlasem vyprávěli. Celou scénu doplňovaly různé věci, jakési až symbolické haraburdí scény minulého dne.

Před ND jsem potkal na vysoké společenské úrovni se vždy pohybujícího teatrologa, profesora FFUK Františka Černého s paní. Také my jsme se snažili porozumět, co se vlastně stalo a co se právě děje. Náš asi půlhodinový rozhovor na ztichlé Národní třídě přerušil hlas jakoby ze záhrobí. Bezbarvý, monotónní, bez jakéhokoli ohlášení nebo představení toho, kdo promlouval, jsme z pouličních tlampačů, o kterých jsme vůbec nevěděli, že tam mohou být umístěny, se dozvěděli dementi zprávy o smrti studenta ČVUT Martina Šmída. Údajně tuto zprávu šířily nepřátelská a „štvavá“ zpravodajství ze zahraničí. Byla to zpráva už lavinovitě se mezi lidmi šířící nejprve z vysílání Rádia Svobodna Evropa a z opatrně formulovaného sobotního ranního sdělení agenta agentury Reuters v Praze. Protože byl podávána hlasem nejvyššího mloka Chiefa Salamandera z Čapkovy Války s mloky, a protože nejen my, ale i občané Prahy a celé republiky měly bohaté zkušenosti s tím, jak oficiální média uměla přetvářet realitu, utvrzovalo to poslouchající v přesvědčení, že „komunisti zase jen lžou“. A že Martin Šmíd byl skutečně „zvířecky ubit“, jak tvrdila neoficiální, ale o to stále častěji sledovaná „šeptanda“. Té se u nás doma dařilo a daří za všech vládychtivých politických režimů. Rozhodně více než většinou nedůvěryhodné oficiálně „proschvalované“ agitaci a propagandě.

Nemohu si dnes vzpomenout, jak tento druhý den skončil. Zda a kdy jsem se možná vrátil domů. Prošel jsem ten den několik míst, potkal desítky lidí a slyšel tolik různých historek o tom, co ti druzí prožili, že si dnes netroufám tvrdit, že vše neproplétám s událostmi, jichž jsem byl svědkem nebo účastníkem. Naneštěstí, za těch třicet let, které od Listopadu 1989 uplynulo, vzniklo tolik až neuvěřitelných legend, že nemám ani sílu rozlišit vylhané od pravdivého, natož pak poznat, kdy lež na sebe vzala divadelní kostým pravdy a okázale nás přesvědčuje, že současné modelování historie má stále ještě nějakou cenu.



Den třetí 19/11 1989 neděle, Činoherní klub
Napětí a nejistota byly charakteristické pro celou stávkující .DAMU. Její popularita se rychle šířila a zvětšovala, ke škola přicházeli jednotlivci i skupiny spontánně se sdružujících lidí, kteří přinášeli dárky, peníze a hlavně naději, že stávka má nějaký smysl. Přesto ale se většina obávala, že by studenti mohli zůstat osamoceni. Proto se intenzivně vyhledávaly možnosti spojení se stejně smýšlejícími v Praze i mimo Prahu. Vyráželo se nejen na Ostravsko, ale i do vzdálených koutů východního Slovenska a často odtud přicházely zprávy o chladných přijetích tam, kde předpokládalo alespoň vyjádření spoluúčasti.

Nadějné bylo rozšiřování informační sítě spolupracujících divadel a jejich souborů, která sice měla své opěrné body v Praze, Brně a váhající Bratislavě, ale jejími často velmi aktivní elementy byla „oblastní“ divadla, jejichž postavení bylo často, vzhledem k místím politickým autoritám, až mimořádně obtížné.

Americko-francouzská novinářka, která byla v Praze na studijní cestě a zabývala se studiem a shromažďováním materiálů k tématu Československá filmová vlna šedesátých let 20.stol., se tehdy vzdala své práce a vyjížděla jako doprovod některých studentů různých vysokých škol do míst v celé republice. Téma svého základního výzkumu změnila na Politickou roli divadel během „Sametové revoluce“ v Československu. Pracovala na ni později ještě několik let, podařilo se jí získat grant ve Francii, ale nevím, zda svou práci dokončila. Jednoho dne zmizela s celým archívem do Paříže, ještě několikrát se odtud ozvala, ale nakonec zmizela s celou svou bohatou dokumentací. Zůstal po ní jen návrh žádosti o grant a několik stránek stručných poznámek. Jejím problémem bylo, že se nedostala později do přízně okolí tehdy už prezidenta Václava Havla, a tak zřejmě zmizel i její základní výzkum. Ten by možná dnes mohl být zajímavější, než v době, kdy na něm začínala pracovat.

Během první neděle se objevovala mezi studenty nejistota, zda je podpora z různých stran, ale přece jen spíše od jednotlivců než institucí, dostatečná. Také zpráva o neštěstí oblíbeného spolužáka Honzy Potměšila a zmatené zprávy o jeho zdravotním stavu vyvolávalo stíny na duši.

Snad zde stojí za zmínku, že tehdejší studenti DAMU byli lidé sotva dvacetiletí. Díky své volbě studia velmi sensitivní a prožívající tento začátek zatím je tušené změny společenských poměrů intenzivněji, než jiné skupiny obyvatel tehdejší ČSSR. Asi také proto byly na školu zvány, a přicházely, většinou herecké autority. Včetně těch, kteří byli externími učiteli DAMU, které pomáhaly zvyšovat sebevědomí těm, kteří o sobě začínali pochybovat. To se stávalo stále častěji a v dalších dnech skoro každodenním jevem

Nevím, zda se nemýlím, ale byl jsem těchto rozhovorů, besed a zpívánek několikrát přítomen. Dnes se mi zdá, že to mezi nimi byly zejména ženy, které přicházely do tohoto prostředí uklidňovat studenty a ujišťovat je o svém zájmu a o své podpoře celé akce. Od Marty Kubišové po Janu Hlaváčovou, která ještě v okamžiku, kdy se zdálo být všechno rozhodnuté, Václav Havel byl zvolen prezidentem a o studenty DAMU přestal být zájem, přišla do školy, kde tehdy učila a přinesla těm několika zbývajícím v budově školy vánoční cukroví (a stále ještě nevěřícím, že to už bude lepší). Ale také klid a pohodu, kterou s nimi společně dokázala sdílet.

Tu neděli večer jsem byl ještě svědkem jednoho představení, o kterém dodnes nevím, co si mám o něm myslet. Několik studentů DAMU a já jsme byli pozvání do Činoherního klubu a většinou jsme se domnívali, že jde o tehdy typický diskusní večer jako všechny ty, které přibývaly místo rušených představení mnoha jiných divadel. Asi pět nás vstoupilo do foyeru Činoherního klubu, minuli jsme nám už dobře známý štáb nizozemské TV, který nám řekl, že jde o důležité setkání, které by potřebovali zaznamenat. To se jim sice nepodařilo, ačkoli já, kolega Jiří Holub, kdysi můj spolužák na FFUK, a dokonce i odněkud se vynořivší spisovatel Ludvík Vaculík, jsme se přimlouvali, aby mohli dovnitř. Celkem rozhodného a trochu komisního kerbera se nám přesvědčit nepodařilo, ale všem třem nám to připadalo normální a nikoho jsme nepodezírali z nějakých špatností, To se do celé atmosféry nehodilo, dokonce ani tehdy, když nás vševědoucí dveřník (později jsem se dověděl, že to byl dodnes známý Alexander Vondra) poslal na balkon, zatímco jiné do parteru.

Asi to způsobila moje zpozdilost a neschopnost se rychle na místě orientovat, ale stalo se mi, že jsem byl svědkem zvláštního divadelního představení, kterému jsem tehdy nerozuměl. Dnes se mu říká založení nebo vznik Občanského fóra. Mám ale dodnes před očima tehdy mi důvěrně známou scénu nejen mimořádného Činoherního divadla, ale i před osmnácti, devatenácti lety známého Semaforu Jiřího Suchého.

Mnoho těch, kteří tam tehdy byli i nebyli, a o této události někde vyprávěli, to popisují jinak. Proto si dovoluji i já neobratně popsat, co jsem tam tehdy viděl, slyšel a možná nepochopil.

Uprostřed, v půlkruhu divadelních židlí na podiu, seděl Václav Havel, kterého jsem naposledy viděl před několika měsíci po pohřbu své přítele Pavla Juráčka. Scéně vévodil mohutný Radim Palouš, ale spíše ji moderoval Jan Urban, se kterým jsme o sobě věděli od studentských let. Na prázdných židlích se toužili usadit řekl bych desítky spíše osob než osobností, Ale jen někteří byli vyvoleni, dnes se mi zdá, z předem vytvořeného publika. Cílem jejich snažení bylo, stát se členy Koordinačního centra OF a toho se jim dostalo, když byli vyvoláni, představeni a seznámeni, pokud to bylo nutné, s Václavem Havlem. Ale i těm známým VH podal ruku, požehnal jim a kdysi Pallausch, nyní už dávno Palouš, jim přidělil místo na stále se zmenšující scéně. Honza Urban je jednotlivě představoval, zřejmě je všechny znal, až do historického okamžiku, kdy VH řekl, že na podium jsou jednom disidenti, a že by to také chtělo někoho odjinud. Tak se objevili „kluci z Prognosťáku“, mezi nimi i Václav Klaus, který svým tehdejším šarmem zastínil i svého nadřízeného Valtra Komárka.

Pak došlo k nekonečné scéně projednávání návrhu prvního Prohlášení OF k „současné situaci“, ke kterému snad všichni přítomní chtěli něco říct, něco do něho přidat a naneštěstí, hned několikrát. Bylo to k nevydržení a všiml jsem si už tehdy, že Václav Klaus patří k těm, kteří chtějí mluvit do všeho. První se urazil Ludvík Vaculík, který se cítil dotčený jazykovým barbarstvím několika přispívajících. Odcházeje pronesl ještě dnes nepublikovatelnou poznámku a symbolicky bouchl dveřmi. Když už se zdálo, že to skončí tak nám dodnes známým planým mudrováním všech o všem, vystoupil ze zákulisí Petr Čepek, tehdy ředitel Činoherního klubu a organizátor této sešlosti, a oznámil, že se buď blíží SNB (nebo nějaká její tajná složka), možná i Lidové milice. O těch se ale dosud tehdy v Praze nemluvilo. Když všechny vystrašil, přišel někdo s nápadem, že je třeba diskusi o tom, kdo by měl být odvolán z vedení KSČ (padala tam snad všechna tehdy známá jména), že diskuse byla užitečná, že ji všichni pozorně sledovali, a že je Havel výborný stylista, kterému dáme důvěru to sepsat podle nejlepšího vědomí a svědomí. Tak se i stalo. „Revoluční výbor veřejného blaha“ vznikl a pokojně jsme se rozešli, Nepřátelé tam nikde v okolí nebyli, anebo alespoň nebyli vidět.

Vracel jsem se do školy v Karlovce a postupně mi docházelo, že musím tento příběh sdělovat se vší opatrností, abych nikoho nevystrašil. Přesto se ještě v noci něco doneslo a začátek nedůvěry mezi DAMU a OF tak trochu “vstoupil do dějin“. Skutečně to „bolo tak trochu absurdné“, ale z historie víme, že tomu tak většinou je, anebo se nám to alespoň takovým jeví. Holanďané s kamerou stáli trpělivě před Činoherním klubem. Natočili jen to, jak sem tam někdo vyšel z divadla a dohodli jsme se, že příští den ráno přijdou na DAMU, protože „tam to možná zítra začne“.

Den čtvrtý – 20/11 1989 pondělí DAMU
Pondělí na DAMU začalo hned v osm hodin. Do jedné z velkých místností přišli nejen studenti, ale i učitelé, a to i ti, o kterých si mnozí mysleli, že jejich přítomnost nemusí být vhodná. Ale tehdy ještě šlo o ideály, nekádrovalo se. Všichni se domnívali, že jde o společnou budoucnost a nikoliv jen o budoucnost pro některé. Asi nikoho nepřekvapí, když si dovolím v této souvislosti konstatovat, že tam byli všichni, kterým o něco šlo, a nepřišli jen málokteří. Ti ovšem později, když už nebylo polojasno, ale jasno, začali šířit historky o svém hrdinství a ještě později se jim dostávalo od nového režimu nezasloužené odměny.

Také tato chvíle byla velmi emotivní a dnes se mi zdá, že jsem v následujících dnech již nic podobného nezažil. Mohu-li si dovolit na tomto místě mého rozpomínání být více osobní než při jiných příležitostech, musím konstatovat, že způsob, jakým bylo toto shromáždění vedeno, řízeno a režírováno, byl, podle mého názoru, hodný talentu a nabytých znalostí několika protagonistů, kteří na něm zanechali svůj autorský rukopis. Stydím se před ostatními, ale byl jsem překvapen tím, jak kultivovaně celé shromáždění proběhlo. Jistě na tom měl velkou zásluhu Michal Dočekal (mnohem později šéf činohry Národního divadla v Praze). Byl mezi studenty velkou autoritou, stejně jako Pavel Lagner, který zde byl jakýmsi moderátorem v pravém a původním smyslu tohoto slova. Ten vyzval „věřící“, když se byl omluvil za svou výzvu „nevěřícím“, ke společné modlitbě. Byl jí „jen Otčenáš“, a nemodlili se všichni Vřelost a opravdovost tohoto okamžiku jsem později, a možná až do dnešní doby nezažil. Ještě bych snad přidal Pavla Chalupu, ale ten své vzpomínky na výzvu ke generální stávce do tohoto sborníku napsal sám a jistě tak učinil s větší přesností a smyslem pro detail, než dokážu já.

Nevím, zda jsme si ještě podali všichni ruce, ale pocit, že to všechno začíná, a že může jít i o život, byl skoro hmatatelný. Dnes, kdy víme, jak to všechno dopadlo, je snad možné se tomu i smát, ale já „se tomu stále ještě nesměji“.

Když tento start skončil svou rituální část, nizozemská TV udělala několik rozhovorů. Její redaktoři stále ještě nevěřili, že se v Praze, natož v celé republice něco děje, a donekonečna se vyptávali, „kdy to začne“. Mysleli tím, že musí dojít k něčemu podobně atraktivnímu, jako bylo bourání zdi v Berlíně. Dokonce si myslím, že odjeli z Prahy ještě před velkou manifestací na Václavském náměstí, které mělo být odpoledne. Pokud ne, tak tu nebyli už v úterý, kdy jejich TV odvysílala a zničila jejich obrazové záznamy z Prahy.

Dnes nikdo nechce věřit, že obavy, jak to všechno skončí, byly dost intenzivní. Na DAMU se evidovalo, kdo se ozval na výzvu k vyhlášení generální stávky, protože to stále ještě byli jen jednotlivci a několik vysokých škol. V Praze se, pokud vzpomínám, nepřipojila za mých studií „revoluční“ Filosofická fakulta, která měla v osmašedesátém s DAMU dobré vztahy, a Matematicko-fyzikální fakulta. To si dovoluji uvádět jen proto, aby si dnes Monika Pajerová a Marek Benda uvědomili, že by mohli být zdrženlivější v prezentování svých listopadových zásluh.

Nervozitu stávkujících studentů trochu snižovala informace z Dopravního podniku hl.m., že se „tramvaje a autobusy“ připojí k vyhlášení stávky, což dávalo naději, že se Praha zastaví. Přesto jsem šel na žádost našich studentů podívat na Václavské náměstí a informovat je o tom, zda má jejich výzva ještě jiné publikum.

Na Václaváku už v 16.00 byly hloučky lidí, ale stále ještě tak malé množství, že by bylo možné je rozstříkat vodními děly. Mne v dolní části náměstí zaujal první větší průvod osob. Nevypadali jako dnes popularizovaní antikomunističtí rockeři. Ale hudebníci to byli. Nesli transparent s heslem „Česká filharmonie dnes nehraje, ale hovoří!“ Úspěch měli velký a v dolní části náměstí to už byl najednou dav. Proto jsem se rozhodl vrátit do školy říct studentům, že to vypadá dobře. Na Můstku už jsem ale nemohl projít, protože přicházel jiný průvod - dělníků z dnes už neexistujícího vysočanského ČKD vedený později populárním, a ještě později zavrženým “kovářem“ Petrem Millerem. Kdo si ještě pamatuje „dělnickorolnickou rétoriku“ minulého režimu, musel to považovat za okamžik, kdy začala revoluce.

Zmiňuji tuto episodu opravdu jen z osobních důvodů. Že to jednou „praskne“ v rétorice komunistů i antikomunistů jsem slýchával skoro celý život. Heslo ČKD „Už jsme tady!“ se krátce na to měnilo na „Už je to tady!“ a stalo se jedním z nejpopulárnějších hesel oněch dnů. Musím se ale přiznat, že v této chvíli prozření jsem fyzicky cítil, že je to definitivní. Ale nic jiného mne nenapadalo. A kdyby se mne někdo zeptal, zda zanikne Československo, zda dojde k malé nebo velké privatizaci a tunelování, k selektivním restitucím některých majetkůa zašantročení jiných, k překreslení mapy Evropy a vysílání českých válečníků do Mali, Bosny a Afghánistánu, že se budeme lustrovat, pomlouvat a nenávidět, myslel bych si, že se zbláznil. Ačkoli v té chvíli jsem si nemyslel ani na to. Jen bílo, pusto a prázdno.

21/11 Den pátý – epilog nebo monolog psaný adresátem
Nechci tvrdit, že tímto „poznáním“ pro mne „revoluce“ skončila. Hned od následujícího dne, se ale jejími hybateli stávali lidé, kteří byli známí svou černobílou pověstí, a kteří vědomě, a možná i trénovaně, se připravovali na převzetí moci z rukou svých rodičů. Už tehdy v prvních dnech se objevovaly až legendární životopisy lidí „z dobrých rodin“, kteří krok za krokem budovali svou politickou nebo ekonomickou kariéru. Někdy se až bezostyšně drali do rodícího se centra politické moci, přestože o některých lze říci, že budili všeobecný úžas.

Nikoli drasticky, ale i s jistou literární elegancí to později popsal Michal Horáček ve své knize Jak pukaly ledy. V podstatě se o totéž, jen trochu těžkopádněji, pokusil Václav Bartuška v knize Polojasno, v které částečně naznačil, na základě svých interview s různými před- i polistopadovými novo-lidmi, oč vlastně půjde. O mnoho let později Roman Janoušek, novozbohatlík, ale vlastně také aktér „sametové revoluce“, to v jednom ze svých interview popsal docela přesně. Na otázku „zuřivé reportérky“, zda během listopadových demonstrací také zvonil klíči, „s nadhledem“ odpověděl: „Nikoliv, já jsem musel pracovat.“ Ano bylo to tak. Někde ještě „dělal revoluci“, jiní museli pracovat na svých příbězích a do rodícího se systému se chtěli zařadit nebo na něm začít vydělávat. Že to byli děti často velmi nepopulárních postav normalizační minulosti, bylo už jen tak jakoby logické. Tak v Klubu československo-sovětského přátelství v ulici 28,října vzniklo výtvarné studio OF, kterému “ředitelovala“ dcera normalizačního prvního náměstka generálního ředitele ČSTV, nechvalně proslulého Vladimíra Diviše. Její manžel, zpěvák a hudebník Michal Prokop, to později „vzal na sebe“ a dalších dvacet, dvacet pět let nás přesvědčoval, za pomoci „Lorencova lustračního seznamu“, jaký byl disident. Sice tajný, ale přece jen disident. To nebyl ojedinělý příběh, byly horší, někdy tragikomické, někdy jen komické.

K patnáctému výročí listopadu si ani Václav Havel neodpustil v odpovědi na otázku, kdo mu nejvíce bránil uskutečnit jím vedený státní a majetkový převrat, říct se svou láskou překypující lživostí: Obroda, Tvářisti a pan Zbořil, tehdy učitel na nějaké vysoké škole v Praze. Nevím, co mu udělala Obroda, komunisté povyhazovaní po roce 1968 a nebezpeční snad jen tím, že studenti jednoho z nich, Čestmíra Císaře, chtěli v roce 1968 za prezidenta. S „Tvářisty“, autory okruhu literární revue Tvář, měl Havel delší dobu spory, mj. i proto, že odmítali tzv. dialog s mocí, který navrhovala Charta 77, a nesouhlasili s podáváním ruky Havla ministerskému předsedovi Adamcovi za přítomnosti Mariána Čalfy. Ten „pan Zbořil“ prý přivedl do Laterny magiky asi padesát studentů, před kterými se cítil budoucí pan prezident jako na hanbě. Ještě po patnácti letech se čtenáři tohoto interview mohli poučit, co to byl styl Radia Jerevan. Informace byla cekem správná, jen studentů nebylo padesát, ale tři a dvě z nich byly studentky. Pan Zbořil nebyl jen tak odněkud, ale z DAMU, na které si za panování rektora Zdeňka Urbánka Václav Havel vysloužil titul magistra. Navíc, studenty nevedl, ale jen doprovázel, protože Laterna magika už tehdy byla demokraticky nepřístupná a vchod hlídal judista František Kolman, který se s panem Zbořilem znal z Reduty, když ten byl z FFUK vyhozen. Ani ta studentská delegace „nebránila revoluci“, ale stěžovala si na moderování letenského shromáždění Václavem Malým, které se jim nelíbilo. Tehdy se jich zastali lidé ze Studia Y (Miroslav Melena, Jan Schmidt) a vždy nezávislý Vladimír Merta. Snad stojí za slušnost připomenout, že Václav Malý se omluvil, dokonce rezignoval na svou funkci moderátora manifestací, ale za to si vysloužil obdiv a nezapomenutelnou vzpomínku na to, že v listopadu 1989 byli i lidé, kteří chamtivě nesahali ani po moci, ani po majetku.

Konečně i pro mne, je to jedna ze světlých vzpomínek na dobu, o které si dnes mnozí myslí, že se nepovedla, anebo že si ji někdo neprávem přivlastnil. Byla to doba, řečeno s Vladislavem Vančurou, osudová, plná lásky i nenávisti a jejím dědictvím není jen sláva, ale i zahanbení.
(Olin Jurman a kol.: PŘEVRAT. Pravda, fámy a lži o 17. listopadu. Praha: Česká citadela 2019. ISBN 978-80-907681-0-9)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)