Na to jsem mu řekl: Nezapomeň, že musíš z Krymu přivést papírové noviny. A odletěl. Čekal jsem, kdy čeští debilové zjistí, že na Krymu se dopustil Doubrava strašného zločinu vůči proamerickému vlezprdelismu. Manželka mi v sobotu 6. 8.  řekla, že v Blesku viděla, že prý Doubrava emigroval na Krym, či co...

Cituji některé titulky k čechomédií:

• Senátor Jaroslav Doubrava je na Krymu. Sešel se se šéfem okupantů a jedná s ním o spolupráci

Refresher

• Český senátor Doubrava jednal na Krymu s okupanty. Může to být trestný čin, říká Fischer

Blesk

• Senátor Doubrava je na dovolené na Krymu, jednal se šéfem ruských okupantů

iDNES

Podobně jako za komoušů ani dnes nemají mediálníci důvod používat hlavu k něčemu jinému než polykání žrádla.

Čeští vládní blbečci oficiálně říkají, že Krym je Ruskem okupován. Vzpomínám si na poznámku, kterou utrousil generál v.v. Andor Šándor 23. září 2020 na ČRo Dvojka: „…Alexej Navalnyj je možná v našich médiích příliš přeceňován jako halasný a nejdůležitější, nejvážnější kritik Putina,… chtěl bych připomenout takovou drobnou věc, že Alexej Navalnyj podpořil Putina, pokud jde o Krym a jeho operace na Ukrajině, ale Navalnyj byl samozřejmě velkým kritikem ruské korupce…“

Poznámka generála Šandora je jenom drobným upozorněním, že „vono to je nějak jinak“. Že je Krym okupován je signál primitivismu toho, kdo to říká.

Místo žvástů reálné informace

Můj postoj nejracionálněji osvětluje informace od AALEP (Asociace akreditovaných právníků pro styk s orgány veřejné moci EU) od Christiana Fouloye. Informoval o následující analýze z roku 2017:

Je třeba mít na paměti, že svrchovanost tehdejší Krymské autonomní republiky byla vyhlášena 11. září 1991. Podle oddílu 10 ukrajinské ústavy z roku 1996 se na území Krymu vztahuje autonomní právní status, který se zákonně vztahuje na práva národů. Podle čl. 138 odst. 2 této části ukrajinské ústavy zahrnuje zejména jurisdikce Krymské autonomní republiky „organizaci a provádění místních referend“, zatímco možný předmět těchto referend není omezen na tento zvláštní „krymský“ oddíl Ústavy.   

Pokud jde o Sevastopol, je třeba poznamenat, že již 29. října 1948 byla oddělen od krymské oblasti a podřízena přímo sovětským úřadům vyhláškou prezidia Nejvyššího sovětu RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika). Krymská oblast, která byla v rozporu s ústavou SSSR, RSFSR a Ukrajiny nelegálně převedena na Ukrajinu v roce 1954. Faktické zahrnutí města Sevastopol (článek 133 ukrajinské ústavy) na Ukrajinu nevycházelo z žádných normativních aktů Ruska o jeho převodu na Ukrajinu a nebylo nic víc než jednostranné rozhodnutí Ukrajiny, které by mělo být z právního hlediska považováno za zabavení cizího území Ukrajinou. Referendum konané 16. března 2017 v Sevastopolu tuto skutečnost znovu potvrdilo (95,6% při volební účasti 89,5% hlasovalo pro sjednocení Krymu s Ruskem) a získalo svůj zvláštní status.

Do 16. března 2014 existovala Krymská autonomní republika ve formě autonomie na Ukrajině, jejíž ústava byla přijata 21. října 1998. Článek 48 této ústavy, nazvaný Záruky a ustanovení o postavení a pravomoci autonomní republiky Krymu, předpokládá, že tyto záruky poskytují demokratické instituce společnosti, včetně provádění referenda o jakékoli věcné otázce pro občany.

Národy Krymu viděly ochranu pouze v sebeurčení a znovusjednocení s historickou vlastí, kde to bylo asi dvě stě let (počínaje 8. dubnem 1783 poté, co císařovna Kateřina II. podepsala manifest o přijetí poloostrova Krym do Ruské říše).

Obyvatelé Krymu, kteří čelili podmínkám převratu, realizovali právo obyvatelstva na sebeobranu vytvořením sebeobranných sil za účasti kozáků, domobrany, spolu s částí místní policie. Počet milicí byl asi 10 000.
 

Podle zemí USA a EU bylo referendum nelegitimní, protiústavní povahy kvůli přítomnosti ruských ozbrojených sil během jeho jednání na Krymu. V té době Rusko jednalo plně v souladu s mezinárodním právem, protože jeho vojenská přítomnost na Krymu (Černomořská flotila) byla důvodná existencí dvoustranných mezinárodních smluv, které poskytují právní důvody pro umístění ruského vojenského kontingentu na území Ukrajiny (Dohoda mezi Ukrajinou a Ruskou federací o otázkách pobytu ruské černomořské flotily na území Ukrajiny ze dne 21. dubna 2010, včetně Dohody mezi Ukrajinou a Ruskou federací o postavení a pobytu ruské černomořské flotily na území Ukrajiny ze dne 28. května 1997, Dohody mezi Ukrajinou a Ruskou federací o parametrech rozdělení černomořské flotily ze dne 28. května 1997 a dohody mezi vládou Ukrajiny a vládou Ruské federace o vzájemných dohodách týkajících se rozdělení černomořské flotily a pobytu Ruská černomořská flotila na území Ukrajiny ze dne 28. května 1997). Ruské ozbrojené síly se mohly pohybovat po území Krymu, jak stanoví mezinárodní smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou ratifikovala Nejvyšší rada. 1997).

Ruské ozbrojené síly se mohly pohybovat po území Krymu, jak stanoví mezinárodní smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou ratifikovala Nejvyšší rada. 1997).

Dne 18. března 2014 ruský prezident ve svém projevu zdůraznil, že „Rusko nepřivedlo na Krym vojska, pouze posílilo své seskupení, aniž by překročilo maximální počet zaměstnanců stanovený mezinárodní smlouvou z roku 1997“. Tato opatření byla přijata k ochraně „životů občanů Ruské federace, našich krajanů a zaměstnanců vojenského kontingentu ruských ozbrojených sil rozmístěných na území Ukrajiny v souladu s mezinárodní smlouvou“.

Stanovisko Benátské komise k krymskému referendu ze dne 21. března 2014 č. 762/2014 CDL-AD (2014) 002, v němž se uvádí, že „... existuje řada ustanovení ukrajinské ústavy, které jasně naznačují, že oddělení části území země nemůže být předmětem místního referenda “, se zdá být nepřesvědčivé, protože ústavní normy fungování ukrajinské vlády, které fungovaly před pučem, byly zničeny a mimořádné okolnosti na Krymu (ohrožení života lidí, rozpoutání občanské války) znemožnilo provedení referenda bez zvláštních bezpečnostních opatření. Provedení těchto opatření bylo pro legitimní krymskou vládu legální.

Shrneme-li, je nutné konstatovat, že Krym čelil odtržení (tj. dobrovolnému vystoupení ze státu), prokazující nezávislost státu legitimním zastupitelským orgánem zastoupeným Nejvyšší radou Autonomní republiky Krym potvrzenou referendem, které provedlo oddělení od Ukrajiny. Po ní následovala žádost o vstup nezávislého státu Krym do Ruské federace, kterou přijalo Rusko, a znovusjednocení, které zásadně vylučuje anexi, tj. Přistoupení jednoho státu k druhému. V takovém případě je tedy nevyhnutelné rozlišovat právní pojmy „odchod“ a „anexe“.

Deklarace nezávislosti neporušuje mezinárodní právo. Mezinárodní soudní dvůr OSN svým rozhodnutím ze dne 22. července 2010 prokázal, že „jednostranné prohlášení nezávislosti částí státu neporušuje žádná pravidla mezinárodního práva… Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný zákaz prohlášení nezávislost".
 

Legitimita referenda občanů Krymu ze dne 16. března 2014 je dále posílena skutečností, že rezoluce Nejvyšší rady Ruské federace ze dne 21. května 1992 č. 2809-1 uznala rezoluci prezidia Nejvyššího sovětu RSFSR ze dne 05.02.1954, týkající se převodu krymské oblasti z RSFSR na Ukrajinskou SSR jako bez právní síly a v rozporu s ústavou (základním zákonem) RSFSR a legislativním postupem.

TNS Global, nezávislá výzkumná společnost s kancelářemi ve více než 80 zemích, oslovila Evropany ohledně jejich vnímání poloostrova Krym, kterého se zúčastnilo přibližně 5 138 respondentů z Francie, Německa, Itálie, Velké Británie a Spojených států. Nejméně 34 procent Italů a 36 procent Němců označilo Krym za nezbytnou součást Ruska, zatímco zhruba čtvrtina Britů, Američanů a Francouzů si to myslela. Ve Francii si starší respondenti mysleli, že Krym je ruským územím, zatímco v Německu považovali Krym za součást Ruska většinou mladí lidé. Nejoblíbenější odpovědí bylo „nevím.“ Asi 51 procent Američanů, 48 procent Francouzů a 44 procent Britů uvedlo, že to neví. Průzkum se uskutečnil mezi 16. únorem a 22. únorem 2017 tohoto roku.

Odštěpení podle mezinárodního práva označuje oddělení části stávajícího státu, přičemž oddělovací entita se buď snaží stát novým státem, nebo se připojit k jinému státu, a původní stát zůstává bez oddělovacího území. Nejvýznamnějším právním problémem týkajícím se odchodu je, za jakých okolností má na to zákonné právo menšinová skupina, která se snaží oddělit od původní země. Zákonné právo pro „lidovou nebo menšinovou skupinu dosáhnout určité míry autonomie od svého panovníka bylo v mezinárodním právu označováno jako „sebeurčení“.

Princip sebeurčení je zakotven v několika mezinárodních smlouvách a úmluvách Podle zásady sebeurčení skupiny se společnou identitou a vazbou na definované území mohou demokraticky určovat svou politickou budoucnost. Sebeurčení těchto skupin lze uskutečnit různými způsoby: prostřednictvím samosprávy, autonomie, volného sdružení nebo v krajních případech nezávislosti. Aby mohla skupina využívat své kolektivní právo na sebeurčení, musí se kvalifikovat jako lid. Tradičně byl použit dvoudílný test k určení, kdy se skupina kvalifikuje jako lid. Nejprve se test zaměřuje na objektivní prvky skupiny, aby bylo možné určit, do jaké míry její členové „sdílejí společné rasové pozadí, etnický původ, jazyk, náboženství, historii a kulturní dědictví“, jakož i „územní celistvost oblasti skupiny tvrdí. “ Druhý, test se zaměřuje na subjektivní prvky ke zkoumání „rozsahu, v jakém se jednotlivci ve skupině sebevědomě vnímají kolektivně jako zřetelný„ lid ““ a „míry, v jaké může skupina vytvořit životaschopnou politickou entitu“. Jakmile je učiněno rozhodnutí, že se určitá skupina kvalifikuje jako lid, a má tedy právo na sebeurčení, stane se příslušným šetřením pro účely odtržení, zda právo na sebeurčení vytváří právo na odtržení a nezávislost. Jinými slovy, jak bylo uvedeno výše, právo na sebeurčení může mít různé formy, jako je autonomie, samospráva nebo svobodné sdružování, které méně zasahují do státní suverenity než odtržení.“ (http://www.aalep.eu/legitimate-case-recognition-crimea)

Oficiální povzdech

Pokud jsem někoho někdy nazval blbečkem nebo jiným typem politického zhovadilce, vždy jsem to mohl zdokumentovat. V tomto případě s pomocí prohlášení mezinárodní organizace AALEP.

K tomu dodejme: AALEP byla založena jako neziskové mezinárodní sdružení (AISBL) podle belgického práva, aby poskytovala fórum pro výměnu nápadů, obav a zkušeností mezi vedoucími pracovníky, kteří se podílejí na činnostech v oblasti prosazování veřejné politiky. Cílem AALEP je stát se exkluzivním evropským společenstvím špičkových obhájců veřejné politiky.

Typickým představitelem švejkovské politiky „Pepku vyskoč“ je místopředseda senátu Jiří Růžička z extremistické pravicové skupiny STAN. V sluníčkářském plátku Forum 24 bylo 6. 8. 2022 je napsáno: „Dávám podnět mandátovému a imunitnímu výboru senátu k prošetření. Že senátor Doubrava odjel v době války na dovolenou na Krym je zvrhlé, ale že jedná s šéfem ruské okupační správy, je nepřípustné. Je členem senátu, který opakovaně odsuzuje válku, kterou na Ukrajině vede Rusko,“ napsal na svém twitteru Jiří Růžička.

Růžička je exemplární husákovský vlezdoprdelka. Takhle žvatlaly osoby varující před imperialisty, dnes v jiném hávu žvatlá stejná klišé Růžička. Senát neodsuzuje válku, jak mňouka Růžička, ale jednotliví přiblblí senátoři jako Růžička, nic více.

V Čechůnii se o současné krymské rapsodii píše, že tam Doubrava řekl: je zástupcem „mnoha obyčejných Čechů, kteří nepodporují politiku své vlády, i podnikatelů, kteří chtějí obchodovat s Krymem navzdory sankcím“. V tom má pravdu. Já jsem jeden z těch, kteří patří mezi  obyčejné Čechy, kteří považují politiku čechůnského ministerstva zahraničí, čili i vlády, za debilní a hodnou pekelného zavržení, za součást hnusné studeno - vlažné války.