Svátek má: Šarlota|Zoe

Politika

Velikost textu:

Schneider: Jsou Timothy Snyder a papež František komunisty?

Schneider: Jsou Timothy Snyder a papež František komunisty?

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) dala vládě premiéra Andreje Babiše podmínku, při jejímž splnění schválí rozpočet na příští rok, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jan Schneider
20. prosince 2020 - 07:20

Andrej Babiš se zachoval jako Princezna Koloběžka ve Werichově pohádce, podmínku splnil i nesplnil. Oněch požadovaných 10 miliard korun z rozpočtu ministerstva obrany vyňal, ale po schválení rozpočtu je tam prý vrátí. Všichni se přitom tváří, jako by armáda musela jít žebrat, když nedostane těch 10 miliard na lampasy, fedrpuše, pozamenty, kyrysy a šavličky!

Z podnikatele Babiše, který měl péči o prospěch státu, se tak stal politik Babiš, který se stará o své politické přežití, ať to už bude pro stát znamenat cokoliv.

Podstatou sporu je totiž názor, vycházející z původní správné teze premiéra Babiše v dobách, kdy chtěl řídit stát jako firmu, že je potřeba s rozpočtovými prostředky zacházet odpovědně, aby stát – stejně jako firma – nezkrachoval, ale naopak prosperoval.

Majitel firmy přece třeba v případě hrozící povodně nenakoupí pro firmu pistole. Což znamená, že v době koronakrize, těžce devastující ekonomiku, nebude utrácet za vrtulníky (nota bene cizí provenience) na zahraniční mise, které jsou součástí Západem vyvážené destabilizace asijských a afrických regionů, v jejichž důsledku se pak zdvihají migrační vlny, devastující Evropu.

V intencích odpovědného hospodaření by bylo naopak vynakládat prostředky na zmírnění migračních tlaků v zemích původu, tedy nepomáhat je rozvracet, protože nekontrolovaná masová migrace s sebou nese i různé nemoci. V době koronakrize to jednoznačně znamená namísto zbrojení posilovat opatření k zamezení šíření pandemie a ke zvyšování odolnosti ekonomiky.



Zajímavé je, že podobně jako komunisté se k tomuto rozpočtovému dilematu vyslovil americký, těžce antikomunistický historik Timothy Snyder ve své poslední knize „Nemocná Amerika“. Konstatuje, že Donald Trump nazval epidemii "válkou", což vede k dobré otázce, kolik asi virů zastavily americké roční výdaje na zbrojení (700 miliard dolarů). Odpovídá lakonicky, že žádný virus nezastavily, a dodává, že peníze určené na obranu by našly lepší uplatnění v ochraně veřejného zdraví.

Není to žádný nový objev. Kritikou nenasytného vojensko-průmyslového komplexu se zabýval ve svém posledním projevu v lednu 1961 též antikomunistický americký prezident Dwight Eisenhower, s tím, že vláda se mu musí bránit, protože možnost zvyšování jeho nežádoucího vlivu existuje a je nebezpečí, že bude vzrůstat.

A komunismu tradičně nepříliš přející papež František v těchto dnech řekl: „Kolik zdrojů je vynaloženo na zbraně, když by přitom mohly být použity na významnější priority, na zajištění bezpečnosti jednotlivců, na podporu míru a integrálního lidského rozvoje, na boj proti chudobě a na poskytování zdravotní péče."

S výše uvedenými stranami a osobnostmi můžeme v mnoha dalších případech nesouhlasit, a to až zásadně. Tím zajímavější je proto jejich názorová shoda na to, zda dát – obzvláště v době koronakrize – přednost zbrojení nebo ochraně společnosti. Je to bezpochyby dáno tím, že tyto názory nejsou ovlivněny vztahem ke komunismu, ale jsou podloženy použitím selského (podnikatelského) rozumu.

V rozporu s ním však vlády mnoha států plní tajná přání vojensko-průmyslových (a nyní i farmaceuticko-průmyslových) komplexů a postupují přesně podle scénáře, který popsala Naomi Kleinová ve své prorocké knize „Šoková doktrina“ o vzestupu kalamitního kapitalismu, který využívá kalamit, katastrof, neštěstí a krizí v privátní prospěch. Technologie ovládnutí společnosti „šokem a bázní“ zneužívá kolektivní strach coby zbraň, kterou paralyzuje společnost jako celek.



Modem operandi je realizace vládních rozhodnutí, která sama o sobě nejsou protizákonná, ale jsou uskutečněna ve chvílích, kdy společnost je v šoku, způsobeném kataklyzmatickými událostmi. Změny jsou provedeny rychle, nezvratně a v takovém rozsahu, že v podstatě paralyzují jakýkoliv odpor, protože demokratické kontrolní mechanismy jsou v podstatě nefunkční, neboť lidé mají starost o základní přežití.

Mnoho lidí napadne, zda tento faul s fiktivním vynětím rozpočtových prostředků nedosáhl již takové hrubosti, že by si vláda zasloužila nejen žlutou, ale přímo červenou kartu. Zkušenost nám však odhaluje drsnou realitu, že opozice by byla ještě horší, že by zbrojila nejen na minulou, ale i na předminulou válku.

Co v tomto předsvátečním období říci po těch „jobovkách“ na závěr optimistického? V nejlepší české tradici můžeme snad jen sarkasticky konstatovat, že budoucnost nám nabízí pouze výběr podobný tomu, co již v útlém věku zjistila jedna zvídavá holčička: „Mamá, když se vdám, dostanu takového muže, jako je papá?“ – „Ano, zlatíčko.“ – „A mamá, když se nevdám, zůstanu taková kyselá stará panna, jako slečna Winternitz?“ – „Ano, srdíčko.“ – „To pak ale tedy, mamá, nemáme my ženy moc nadějné vyhlídky - ?“

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)