Svátek má: Státní svátek

Politika

Velikost textu:

Schneider: Lekce nejen pro eurokomisařku Jourovou

Schneider: Lekce nejen pro eurokomisařku Jourovou

Byly doby, kdy i hlavní proud českých médií byl schopen psát pravdu. O to děsivější je sledovat na vlastní oči již podruhé v jednom životě, jak se novináři a politici „normalizují“, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Jan Schneider
10. května 2020 - 11:07

Beze studu opouštějí stanoviska, založená na poznání, byť mnohdy bolestivém, a nahrazují je stanovisky, založenými na tom, jaký vítr právě vane.

Pojem „normalizace“ popisuje situaci (v sedmdesátých letech i teď), kdy zastávání „opravdových“ pozic v „měnícím se světě“ nejenže přestává být žádané, ale stává se kariérně neperspektivním, přináší obtíže a finanční potíže. Jejich nositelé začínají být i společensky ostrakizováni, protože v normalizující se společnosti jsou nepříjemným důkazem, že se lze chovat slušně. Tím totiž činí mnohem snáze rozeznatelným rozšiřující se přikurvování a přijímání falše coby standardu chování.

Velmi důkladnou sondu do tohoto morálně degenerujícího procesu přinesl nedávno uvedený film „Anatomie zrady“ o Emanueli Moravcovi. Mnoho současných veřejně činných osob jde v jeho stopách a adoruje oportunisty a zrádce podobného typu, třeba vlasovce či banderovce.

Proces „normalizace“ spočívá v tom, trochu se zapřít a ohnout, přizpůsobit se „novým skutečnostem“, a současně si přizpůsobovat i ty „nové skutečnosti“, aby mohly být mohly být hladce pozřeny a stráveny. Jak aktuálně zrovna a právě dnes zní ona protektorátní formulace ve smyslu „vezměte na vědomí, že Evropa se změnila“!!

Aktuálním příkladem této staré kolaborantské praxe je snaha vytvořit ty „nové skutečnosti“ reinterpretací některých dějinných úseků – třeba tím, že jsou vytrženy z kontextu, jinak nazvány a po goebbelsovsku vytrvale zdůrazňovány pouze určité, desinformačně využitelné jejich aspekty a stejně vytrvale potlačovány jiné, nehodící se.

Příkladem může být otázka, kdo zavinil druhou světovou válku. Znormalizované euromozky nejsou v současné době již schopny vést debatu o roli jednotlivých aktérů, ale překreslují dějiny podle politického zadání. Snaží se například usnesením Evropského parlamentu (z 19. září 2019) svalit vinu za rozpoutání této strašné války též na Sovětský svaz, a to krkolomnou konstrukcí přes smlouvu Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939, s použitím výše uvedené metody, zejména ořezáním veškerého kontextu, především tabuizováním veškerých podobných smluv nacistického Německa, které předcházely tomuto datu.


Poláci s nacisty však takovou smlouvu uzavřeli již 26. ledna 1934 (!) a tím rozbili jakékoliv Benešovy pokusy o vypracování systému evropské kolektivní obrany proti nacismu. O tomto polském podílu na vzniku druhé světové války se ale nyní „nesmí“ mluvit, protože Polsko je jedním z čípků, které používají agresivní protiruské kruhy různých států, opět včetně těch německých!

Klíčovým momentem pro spuštění druhé světové války byla přitom britská a francouzská zrada v Mnichově (29. září 1938), korunovaná bezprostředně následujícími přátelskými smlouvami nacistického Německa s Velkou Británií (již 30. září 1938!) a Francií (6. prosince 1938), po nichž následovaly ještě smlouvy s Estonskem a Lotyšskem (obě 7. června 1939).



Byly doby, kdy se o tom mohlo psát oficiálně, aniž by autor byl osočován z nějakých nekriticky kladných vztahů k Rusku a jeho minulosti. Lze tedy říci, že v té době – mluvím o roku 2008! – ještě tyto historicky doložené skutečnosti platily, byla to pravda. Důkazem budiž článek Dominika Jandla „Mnichov 1938: Moskevské archivy opět přepisují historii“, uveřejněný na webu <aktuálně.cz> 30. 9. 2008.

Autor v něm píše mnohé zajímavé věci, aniž by to věcně coby desinformaci napadla třeba (zřejmě až později, eurokomisařskou funkcí „znormalizovaná“) Věra Jourová, nebo nějaké Evropské hodnoty (jejich protagonista si možná ještě honil triko jinde a jinak), či další trottlové, převlečení za elfy a podobně, kde jim byl tehdy konec!

Autor uvedl například, jak dobře byla sovětská rozvědka informovaná o přípravách a záměrech mnichovské konference, kam Sovětský svaz přizván nebyl. Odtajněné dokumenty dosvědčují brutální britský a francouzský nátlak na Československo, aby nacistům bez boje ustoupilo. Nebo že britský velvyslanec ve Varšavě informoval Londýn, že v případě vydání Sudet Poláci anektují Těšínsko.

Co se vlastního rozpoutání války týče, z „ukořistěných“ hlášení finských vyslanců v Paříži, Británii a Polsku již tehdy bylo jasné, že nacisté chystali expanzi na východ (Drang nach  Osten). Finský velvyslanec v Londýně Grippenberg koncem prosince 1938, po setkání s nejmenovaným členem britské vlády ovšem napsal, že Británie s Francií v takovém případě nepodniknou žádné kroky. „Britská pozice je následující: počkají, dokud nebudou Sovětský svaz s Německem ve velkém konfliktu,“ napsal Grippenberg.

Sovětský svaz se přesto snažil s Francií a Británií vyjednat spojeneckou obrannou smlouvu proti nacistům. Francie i Británie však na jednání vyslaly subalterní úředníky, kteří nemohli nic dojednat, a neustálými konzultacemi se svými nadřízenými jednání v podstatě sabotovali, čímž Francie s Velkou Británií potvrdily, že vypuknutí války bylo v jejich zájmu. Sovětský svaz tak byl do paktu s nacisty de facto přinucen, aby se stihl na válku připravit.

Takže toto byl ještě před tuctem let mainstreamový standard. Připomínám ho proto, aby bylo vidět, jakého pokřivení již „normalizace“ v této zemi dosáhla, za průběžného – ba dokonce se stále zesilujícího – chrochtání těch, kteří si z minulosti nevzali žádné poučení a nutí nás tuto tragikomedii absolvovat znovu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)