Svátek má: Julius

Politika

Velikost textu:

Větvička: Konec šanghajskeho systemu na slovenske hranici

Větvička: Konec šanghajskeho systemu na slovenske hranici

Vyjižděl sem z polske strany slovenskych hor, kere se jmenuju Tatry a kochal sem se jak ten dochtor ze střediskove vesničky. Od zasněženych vrcholku, z kerych se spušťali lyžaři, se odražaly slunečni paprsky, píše bloger Ladislav Větvička.

Ladislav Větvička
7. března 2021 - 21:07

Před kavarnama v malych horskych vesničkach seděly baby slunkařske aji patryjotycke, buzeranti s nagelovanyma vlasama srkali sojove latečko a potetovani polšti mamlasi ze švabašskyma kerkama kopali žalondkovu gořku.

Děcka pomalu vylizaly z penzijonu, sedaly na lanovky a nechavaly se unašat na bezpečne, severni vrcholky Tater. Měly štěsti. Bo na jižni, česko-slovenske straně Tater byly sjezdovky pokryte vrstvama koronove nakazy, kera byla připravena skočit na prvniho odvažlivca, kery by se pokusil narušit křehku rovnovahu zasněženych svahu.

Usmival sem se za volantem svojeho dvacet roku stareho voza, bo mi svět okolo připadal normalni. Chlopi pili pivko a vodku, baby kafe s mlikem, všeci kuřili, děcka se štelovaly vazani a policajti se usmivali, bo je vrchnost nenutila robit nesmyslne kroky.

S blaženym usměvem sem dojel na polsko-slovensku čaru. Z polske strany nikdo nebyl. Nikdy tam nikdo nebyl. Kura, však mame šanghajsky system a žadneho policajta na polsko-česko-slovenske hranici přece nepotřebujeme, ni?



Na slovenske straně hranice stali tři chlapci ve vyraznych, odrazovych vestach, připominajicich přivozske cygany, keři v podobnych hadrach zametaju ostravske ulice. Stahnul sem okenko a povidam:

„Děkuji, chlapci, nepotřebuji umyt okna," usmal sem se na ně.

„Zme polícija slovenskej republiky, predložtě doklady. Kam jedětě?" odpověděl ten vzdělany tmavooky chalan v zelene, blyštive unyformě připominajici udržbařa.

„Jaj! To som nětušil! Jeděm tranzitom do Užhoroda, súdruhovia! Robím tam reportáž pre váš slnkársky děník SME o životě zaostalej rusinskej menšiny na Podkarpatskej Rusi, kerú váš premijér Matovič, hlava vymazaná, věnoval za dva miliony davek Sputniku sudruhu Putinovi!" reagoval sem hrdě.

Chrabry ochranca hranic si ma prezrel ostryžim zrakom dobreho slovenskeho ochranca hranic. „Němuožetě jeť tranzitom z Polska na Ukrajinu cez Slovensko, lebo Polsko má s Ukrajinou spoločnú hranicu. Musíte sa vrátit a jeť cez Lvovský prechod."

Ty kokot jeden pojebaný, hlava dutá, hňupe nevzdělaný, idyjot prešporský, pomyslel som si, ale nic sem neřekl nahlas.

„Ach, to znamená, že bych musel najet o 500 kilaku navic, sudruh přislušník, ochránce slovenského národa, rasy a práva. Opravdu není možne najit řešeni, kere by pomohlo lidsky vyřešit tento paskvil teho magora, kery vam fčil robi premjera?"

Chlop v unyformě Hlinkovej gardy sa zamračil. „Nie. Nie je žiadna možnost, jak byste mohol jet tranzitom z Polska do Ukrajiny cez Slovensko."

„Ach, to mě mrzí. To by mě deník SME nepochválil, že som najel 500 kilometrou navyše, projebal benzín a dva dni času nesmyslnou jazdou okolo. Takže tranzitom cez Slovensko do Užhoroda němuožem, pravda?"

„Nie, to němuožetě," zatvaril sa duoležitě kokotko.

„Nu což, zmenil som názor. Něpojeděm robiť reportáž do Užgoroda, když Ukrajina ma spoločnu hranicu s Polskom. Pojeděm zrobit reportáž do Miškolca. S Hungarama zatim Polsko spoločnú hranicu němá, že? To by tu vašu zem muselo anektovať, že? Ale to byste tu zase nestal vy ve vaši nesmyslné slovenské unyforme. Je tak?"

Dva synci v unyformě nesmyslne slovenske armady se ohromeně podivali na přislušnika slovenske policije, kery jim evidentně velel, jak bude reagovat na take arogantni narušeni suverenyty statu, kery ještě před třiceti rokama neegzystoval.


„Prečo stě něpoveděl, že jedětě do Miškolca? Mohli zme si tento cirkus ušetriť," odpověděl, aby zachoval dekorum, podal mi pas eurosajuza a popřal mi šťastnu cestu.

„Děkuji vam, pane," poděkoval sem slušně, zavřel okenko mojeho dvacet roku stareho vozidla, kere nesplňuje podminky provozu v Česku, Polsku, Slovensku a snad ani na te Ukrajině ne.

O dvě hodiny později sem okenko odevřel na slovensko-ukrajinske čaře a s usmal se na švarnu slovensku celnicu.

„Dobrý děň, jedem tranzitom z Moravy, nikdě som něstaval, chcel bysom do Ukrajiny. Muožem?"

Cerka zebrala muj pas, prohlidla si muj zestarly zevnějšek a odpověděla: „Muožetě. Vubec se vam nedivim, že u nas něchcetě zostať..."

 (rp,prvnizpravy.cz,blog,foto:arch.)