Svátek má: Kryštof

Politika

Velikost textu:

Vlastimil Vondruška: Morové prokletí

Vlastimil Vondruška: Morové prokletí

Od minulého týdne nám počty nakažených strmě rostou. Za jediný relevantní hlas bych v této situaci považoval prognózy epidemiologů. Ti už na jaře varovali, že se pandemie na podzim vrátí a bude možná ještě horší, píše Vlastimil Vondruška na svém blogu.

Vlastimil Vondruška
7. září 2020 - 03:20

Nemá cenu teď naříkat nad chováním většiny populace, která ihned, jakmile se uvolnila nejpřísnější opatření, se začala chovat, jako by se nic nestalo a už stát nemohlo. On to někdo za nás zařídí. Naše civilizace je prostě taková. Jsme nezodpovědní a příliš zaměření na své vlastní ego. Naivitu a ideologii povyšujeme nad rozum. Neříkám samozřejmě nic nového a převratného, tohle se ví už dlouho.

Jak jsem minule slíbil, tenhle blog věnuji krátkému přehledu různých opatření, které dělali naši předkové v dobách, kdy je kosila černá smrt. Je až neuvěřitelné, kolik modelů uvažování a chování máme stejných. Jen s tím rozdílem, že oni byli vnitřně mnohem silnější, odolnější vůči bolesti, zodpovědnější a nebáli se smrti tak, jako dneska my. Ty hrůzy lidé často přežili bez psychologů a antikonfliktních týmů jen díky víře, že je může zachránit modlitba a přízeň boží. A že mrtví budou pro své utrpení spaseni. Pozemská smrt pro ně nebyla koncem, ale začátkem něčeho lepšího a vyššího. Přesto se ovšem snažili i pozemské katastrofy vysvětlit a minimalizovat.


Už starořecký historik Thúkydidés v 5. století př. n. l. popsal, jak se lidé během epidemií chovají. A mnohé se po staletí neměnilo.

1. V případě, že společnost zasáhne něco nepříjemného, vždycky se hledají viníci. Konspirativní teorie jsou staré jako lidstvo samo. I dnes je rádi čteme a někteří jim věří. První důkladně popsaná morová rána, která postihla starověké Athény, se připisovala Peršanům, kteří prý trávili studně. Ve středověku se podobná neštěstí sváděla obvykle na Židy (i ti trávili studně, dokonce se hovořilo o celosvětovém spiknutí židovstva). Vinu ovšem nesli i hříšníci, nevěstky, čarodějnice, mrzáci a ošklivé a žlučovité stařeny, případně i hříšná církev. V době morů byli z měst vyhánění žebráci, tuláci, lidé podezřelí z homosexuality a z kacířství.

Za původce španělské chřipky byli po první světové válce označeni vojáci ze západní fronty (nakazili se prý virem prasečího moru, který zmutoval vlivem bojového plynu yperitu), američtí vědci zase „našli“ původce ve státě Kansas a jiní v Číně (s vojáky se přes USA dostala do Evropy). I za dnešní epidemii může prý Čína, ale možná i USA nebo Rusko, případně tajemní manipulátoři v pozadí, kteří chtějí omezit už neúnosný růst světové populace, ale mohou za to prý i politici, aby nám vzali lidská práva.

2. Každá taková událost se dá výhodně politicky využít k prosazení vlastních cílů a ambicí. Jedním z náboženských sporů, který otřásal domácí politikou Byzantské říše, byl téměř dvě století trvající zápas o podobu liturgie, vzhled chrámů a především o to, zda uctívat ikony. Celkem logicky si v době moru přihřál v polovině 8. století „svou polívčičku“ Theofanés Homologétos, Napsal, že mor je božím trestem pro celý lid za činy zpupného císaře Konstantina V., jímž ho chce Bůh odvrátit od ničení kostelů a ikon. Proto je nutno odmítnout stoupence ikonoklasmu.

Ve středověku se morové rány a hladomory obecně dávaly za vinu církvi, protože odpovědnost světských panovníků nebyla tak univerzální, jak dnes požadujeme po našich vládách. Pokud církev nedokázala u Boha vyprosit milost, byla to její vina. Toho zhusta zneužívali feudálové, ale i prostý lid k útokům na církevní majetky. Ostatně tahle filozofie stála u zrodu husitství a všech dalších protestantských hnutí. Dnes to je politicky přehlednější, podle opozice totiž může za všechno špatné, co s covidem-19 souvisí, pouze a jen vláda. V USA Trump, ve Švédsku vládní epidemiolog a u nás logicky Babiš.

Jaksi okrajově patří k chování v době morů i mocenské zneužívání potíží sousedů, které drtí epidemie. Největší morovou ránou raně středověké Evropy byl tzv. Justiniánův mor v polovině 6. století. Byl opravdu děsivý a téměř Byzanc zničil. Toho využili stoupenci islámu k veliké územní expanzi. V té době vzali byzantskému císaři a jeho spojencům řadu území, kromě jiného dnešní Sýrii. Kalif Omar držel svá vojska v poušti poblíž Damašku a čekal, až tamní byzantská posádka a obyvatelé zahynou, aby pak město snadno obsadil. Jenže zanedlouho začal mor kosit i jeho muže. Takže rozhodně platí teze, kterou jsem objevil: „Mor a politika jsou dvěma stranami jedné mince“.


3. Lidé mají strach, a to se projevuje různými způsoby. Jedním z typických je ventilovat napětí chováním, které se dá označit jako „užít si, dokud to ještě jde“. Toho si všiml již starořecký historik Thúkydidés, který v roce 429 př. n. l. při popisu moru v Athénách napsal, že se objevuje paradoxní touha po zábavách, úpadek mravů a zhrubnutí všedního dne. Při velké morové epidemii v polovině 14. století dali v Benátkách zavřít všechny šenky na Rialtu, kde se zástupy lidí věnovaly hýření a opilství. Ve stejné době napsal Boccaccio o Florencii: „Někteří tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali, co mohli: dnem i nocí táhli z hospody do hospody, pili nadmíru a bez míry.“

I dnes se musíme na různá prohlášení a okázalé protesty a demonstrace dívat očima psychologie strachu. Zaznamenal jsem demonstrace proti rouškám. Není to jen hloupost, ale možná je v tom právě onen atavistický strach ze smrti, který si lidé negují tím, že si vůbec nebudu přítomnost možného konce připomínat. Do toho zapadají i protesty v Praze, aby se nezavíraly restaurace a bary v noci od 24 hodiny do 6 hodiny ranní (viz středověké Benátky a Florencie). Jen tak namátkou přemýšlím, jaký typ lidí si může dovolit pít až do rána. Možná jen umělci, studenti a lidé, kteří žijí na podpoře, protože normální lidé chodí ráno do práce nebo spí po noční směně.

4. Maďarsko zase zavřelo hranice, k nelibosti Evropské unie, která žádá vysvětlení, protože tím porušuje pravidla schengenského prostoru (nebo něčeho jiného, kdo se v tom má dneska vyznat?). Na jaře se také masivně zavíraly hranice. Ten, kdo si pospíšil, zastavil první zničující náraz epidemie na únosnou míru (a byl Evropskou komisí pokárán). Ten, kdo váhal, sice pokárán nebyl, ale nesl si následky mnohem horší. Když se pak zjistil pravý stav věcí, s káráním se přestalo a hranice se zavíraly. Jenže to nejde udržet věčně, zvláště když se blížilo léto a s ním miliony nadržených lidí, kteří museli odjet k moři či jinam na dovolenou. Předpokládám, že se hranice začnou zavírat zase, protože to je logické opatření, staré jako lidstvo samo. Čím větší pohyb osob, tím snadnější přenos nákazy.

Při děsivé středověké morové ráně v polovině 14. století, zvané „černá smrt“, zavřel milánský vévoda včas brány města a za hradby nepustili po dlouhé týdny naprosto nikoho. Ve městě nezemřel nikdo (ale jinak skoro třetina obyvatel západní Evropy). Podobně se v té době pokusila jednat i jiná italská města, jenže většinou to nebylo technicky možné nebo přišla opatření pozdě. Benátky jako největší přístav a město protkané kanály měly problém s pohyby lodí. Zjistilo se totiž, že do přístavu připlouvá stále více lidí nakažených morem. Proto vyšlo nařízení, že do Benátek nesmí přicestovat žádný nemocný „pod trestem galejí, spálení dotyčné lodi, peněžitých a jiných trestů“. O několik dní později vyhlásil senát naprostý zákaz vstupu cizinců do města. Na provádění měli dbát majitelé lodí. Gondoliéři byli tvrdě trestáni, pokud po kanálech vozili nemocné osoby neznámého původu. Výjimky ke vstupu do Benátek měly jen významné osoby a diplomaté. Jenže tahle opatření přišla pozdě a mor město zdecimoval. V roce 1374 zavedla města Janov a Benátky praxi, pokud loď připlula z místa, kde řádil mor, nedovolili jí přistát a musela odplout. Města či panství se uzavírala i později. Ještě na počátku 18. století uzavřela vídeňská vláda hranice s Uhry, když se tam objevila epidemie moru.

5. Nemocní se od nejstarších časů izolovali od zdravých, jenže tohle opatření vždycky naráželo na etické normy své doby. Křesťanství prostě vylučovalo, aby byli trpící a umírající opuštěni rodinou a ponecháni smrti bez zpovědi a řádného pohřbu. V některých městech se nemocní sváželi na vybraná místa, v Benátkách pro tenhle účel vyhradili ostrovy v laguně. Jenže to vyvolalo prudký odpor příbuzných lidí, kteří měli být odvezeni. Bylo totiž zřejmé, že tam nejspíše zemřou (zatímco doma by se mohli s pomocí Boží uzdravit). Budou pohřbeni v hromadném hrobě, ale nikoli v posvěcené půdě, a kdo ví, zda s posledním pomazáním. Velká rada ovšem neustoupila a těm, kdo nařízení odmítali respektovat, poradila, aby odjeli se svými nemocnými na ostrovy sami, když mají o ně větší starost než o blaho svého města. V některých italských městech dokonce nemocné vyhnali mimo hradby, aby se v okolních lesích uzdravili nebo zemřeli.

První systematicky prováděná karanténa byla zavedena až v roce 1377 v benátské obchodní kolonii na Jadranu Raguse (dnes Dubrovník). Pokud připlula loď a bylo podezření, že se její námořníci či cestující mohli setkat s někým, kdo byl nakažený morem, museli na lodi strávit v izolaci třicet dnů a teprve pak směli vystoupit na břeh. O něco později se délka izolace prodloužila na čtyřicet dnů. Právě podle číslovky čtyřicet (v italštině „quarantino“) je odvozeno slovo karanténa.

O provádění karantény existují desítky, často dojemných zpráv. V jisté anglické vesnici se v roce 1666 objevil mor a v krátké době zabil několik desítek lidí. Ostatní si sbalili majetek a chystali se uprchnout. Tamní pastor je však přemluvil, aby zůstali, protože jinak nemoc roznesou do okolí (nikde jinde zatím mor nebyl). Vesnice se neprodyšně uzavřela. Jídlo lidem zajišťoval devonský hrabě. Většina vesničanů zemřela, ale zachránila své sousedy.

Je toho hodně, co by se dalo o chování lidí v minulosti napsat. Třeba to, že se vládci snažili své poddané uklidňovat, protože panika přinášela často další škody a nic neřešila. V některých italských městech nesměl při těžkých morových epidemiích zvonit umíráček, aby nemocné neděsil. Zakázány byly okázalé pohřební průvody, aby smrt nebyla lidem neustále na očích. Naši předkové měli svou víru a touhu přežít.

Tak to prostě bylo a nejspíše i bude. Protože jsme lidé.

(rp,prvnizpravy.cz,vondruska,foto:arch.)