Svátek má: Julius

Politika

Velikost textu:

Vlastimil Vondruška: Svět podle médií

Vlastimil Vondruška: Svět podle médií

Právě dopisuji knihu O svobodě myšlení. Mělo by to být volné pokračování Breviáře pozitivní anarchie, ale tentokrát věnované poznávání, logice, technikám komunikace a samozřejmě také médiím, píše na blogu Vlastimil Vondruška.

Vlastimil Vondruška
7. března 2021 - 10:10

Je tedy logické, že poměrně velkou část věnuji technikám manipulace s naším myšlením a také argumentačním klamům. To je propracovaná metoda, stará jako lidstvo samo. Tzv. sofisma vysvětlil a kritizoval již otec logiky Aristoteles. Je to, laicky řečeno, chytře se tvářící klam.

Argumentačním klamem je výrok, do něhož vložím účelové zdůvodnění, které vypadá jako důkaz pravdivosti, ale ve skutečnosti je to jen řečnický trik k oklamání posluchače či diváka. Abychom si rozuměli, je to vyšší level komunikace, než prosté sdělení, že ten a ten politik je extrémista, fašista, korupčník nebo prostě jen idiot, aniž bychom pro své tvrzení uvedli relevantní argumenty. Používat argumentační klamy cíleně a uvědoměle vyžaduje jistou dávku inteligence, ne sice značnou, ale přece jen nějakou. Klasickým argumentačním klamem je sofisma, že politik ten a ten je extremista, protože má extremistické názory a jeho strana je extremistická. Podstatou klamu je, když nějaký pojem obhajuji tím samým pojmem.

Zajímalo mě, jak se s těmito technikami, známými v teorii, nakládá v současných médiích. Abych nevypadal zaujatě, analyzoval jsem média našeho velkého bratra, tím míním média německá. O média jiných velkých bratrů se zdatně starají jiní kritici, takže se nehodlám ubírat v cizích stopách. Nu a hovořit o našich je úplně zbytečné, protože komentářů je každý týden tolik, že se v tom jeden už skoro nevyzná. Věřili byste, že většina z nich není lichotivých? Ale není se co divit. Zajímavé ovšem je, že étos většiny našich masmédií je v podstatě stejný jako německých. Možná to souvisí s pokynem Evropské unie, jak se mají lidé informovat.

Myslel jsem si, že moderní masmédia pracují s technikami manipulace jemně, obratně, snaží se nás ovlivnit tak, abychom to nepoznali a uvěřili jim. Leč jsem asi naivní. Jistá část médií má buď dojem, že jsme hlupáci, anebo je jim jedno, co si myslíme, ale je také možné, že hloupí jsou ti, kteří je vytvářejí.

Jen namátkou, minulý týden jsem ve zpravodajství jedné německé televize viděl za sebou následující dvě reportáže. První ukazovala demonstrace v Barceloně, kde Katalánci už kolikátý den protestují proti uvěznění rapera, který se vyjadřoval k politice tak, že se to nelíbilo Madridu. Ukazovaly se rozbité výlohy, hořící popelnice, zátarasy a policejní kordony s vodními děly. Komentář byl o tom, že demonstrace pokračují. Nic víc. Střih. Následovala reportáž o porušování lidských práv v Bělorusku. Komentář nám sděloval, jakého násilí se Lukašenko dopouští, protože uvěznil dvě mladé novinářky, které protestovaly proti jeho režimu. Následoval obrázek na ony dvě dívky, které s výrazem Johanky z Arku cosi vykřikovaly, a pak byl rozhovor s matkou z jedné z nich, která líčila, jak je na svou dceru hrdá. Závěr reportáže pak požadoval zpřísnění sankcí na Bělorusko.

Tak nevím, zda jsem nedovtipný já nebo redakce té televize. Ty reportáže, postavené vedle sebe, jako by volaly, že... Ale co, nebudu tu dělat závěry, ať si je udělá každý rozumně myslící člověk sám. Rozumně, tím míním podle platných principů logiky, které tu jsou celá tisíciletí, a nikoli podle moderní efemérní ideologie, která je postavena na tom, že správný ideologický postoj je víc než zdravý rozum.

V jiném pořadu, byl to formát rozhovoru, seděl proti moderátorce hanebný zemský předseda Alternativy pro Německo. Kam se hrabou krotitelé divokých šelem v cirkuse! Co ta s ním prováděla, to se jen tak nevidí. Mluvilo se o epidemii, očkování, uzavírání podniků a omezování pohybu lidí. Redaktorka položila otázku, takovou tu obvyklou podpásovku, na kterou se nedá odpovědět „ja“ ani „nein“, a pokud politik nechce vypadat jako Herodes, musí svůj postoj nějak vysvětlit. O což se sice člen AfD snažil, nicméně ještě ani nedokončil větu, a už ho okřikla: „Na to jsem se neptala. Odpovězte mi na otázku!“ Byl to muž trpělivý a tak začal klidně z jiného konce, a okamžitě následovalo: „Ale to pořád není k věci. Co si o tom myslíte?“ Když začal vysvětlovat, co si o tom myslí, začala skoro hystericky křičet: „To není předmětem naší debaty. Já se vás ptala na očkování.“ A tak to šlo ještě pár minut, během nichž jsme si mohli vyslechnout deset zhruba stejných otázek a začátky deseti odpovědí, které ovšem nikdy nedošly dál, než za prvních deset slov.



Pak se změnilo téma, redaktorka přitvrdila a oznámila, že AfD je strana extremistická. Podotýkám, že je stranou parlamentní, protože má v Německu řadu stoupenců. Začala ukazovat obrázky, na nichž různí blázni v kožených bundách něco rozbíjeli, s někým se prali či jen vypadali extremisticky. Co mohl účastník rozhovoru říci? Jen to, že je nezná a netuší, zda vůbec do jejich strany patří, ale on sám násilí odsuzuje. „To ovšem není pravda!“ vyjela moderátorka. „Přečtěte si vyjádření na svém facebooku!“ „Tam rozhodně nic takového není!“ „Že ne?“ triumfovala a vzápětí mu začala číst komentáře, které se pod jeho velice rozumně formulovanými příspěvky objevily. Marně se onen politik bránil, že přece nemůže odpovídat za to, co kdo na jeho stránky v komentáři napíše. „Právě k tomu vede politika Alternativy pro Německo,“ uzavřela moudře moderátorka. „Nutí lidi, aby jednali v rozporu s kodexem lidských práv a dopouštěli se násilí.“

Nevím, k čemu tohle je. Asi si ona televize myslí, že tím německým voličům tuhle stranu zhnusí. Ale mně osobně to připomínalo reportáže z časů socialismu, kdy se ukazovala zhovadilost buržoazie a přisluhovačů Západu. A sami dobře víte, že tyhle reportáže rozhodně nám, divákům, Západ nezhnusily. Nekorektní čtenář by možná nyní připsal komentář: „Bohužel!“ Jenže před třiceti lety byl Západ ještě Západem. Dnes ale jako by se ty světové strany nějako obrátily.

Podobných lahůdek jsem v německém masmediálním prostoru našel mnohem víc a ujistil jsem se v obavách, že je něco shnilého ve „státě evropskounijním“. Tolerance a pragmatismus jako by se vytrácely a hloupost tančí své perverzní kreace na místech, kde by měl znít spíše rozum. Smutným výsledkem je pak to, že jsou lidé frustrovaní, zapšklí a nešťastní, protože z veřejného prostoru zmizel optimismus. A není to jen vina koronaviru. I těžké chvíle se dají překonat s grácií, pokud lidé myslí svou hlavou a nehroutí se při každém křivém pohledu a závanu větru. Jenže problém je, že média mají obrovskou moc a my jí podléháme. Ať chceme nebo ne, vztah ke světu a ostatně i ke svému životu si vytváříme z dostupných informací. Stejně jako byla doba kamenná nebo bronzová, máme dnes dobu mediální.


A tak se stalo, že ten, kdo nepoklonkuje vládnoucí ideologii, je nepřítel. Díky médiím považujeme za nepřítele skoro všechno a všechny. Našimi nepřáteli jsou (podle veřejnoprávních médií) extremisti, populisti, komunisti, Rusové, Číňané, příznivci Donalda Trumpa a Marine Le Penové, orbánovské Maďarsko a Kaczynského Polsko, Lukašenko, vojáci v Myanmaru, syrský režim, venezuelský Maduro, stoupenci našeho prezidenta a předsedy naší vlády, důchodci, zaostalí venkovani, odpůrci klimatických změn a migrace, sexisti, antiglobalisti, rasisti, bílí mužové a všichni, kteří sledují jiná média, než ta veřejnoprávní, a šíří pak dezinformace a fejky.

Jenže ruku na srdce. Pokud by to tak bylo, kdo by vlastně zbýval, kromě hloučku pravověrných novinářů, proevropských, progenderových a prolidskoprávních politiků a umělců?

Jak krásné by bylo udělat za vším silnou čáru a začít od nuly. Vyložit karty na stůl, říci si, co je správně a co se asi nepovedlo, co má smysl, co se dá exaktně dokázat a co je jen naivní představa či pomýlené tvrzení. Vyslechnout se navzájem s pokorou a úctou a hledat společná stanoviska, která by nějakým způsobem respektovala názory obou stran. Nebylo by sice vítězů, ale ani poražených.

A pak by určitě zmíněné televizní reportáže vypadaly jinak. Třeba by se řeklo, že situace v Katalánsku se z hlediska násilí na protestujících neliší od té v Bělorusku a moderátorka by laskavě vyslechla to, co si myslí zemský předseda Alternativy pro Německo. Jenže tak to bohužel ve světě nechodí.

V knize O svobodě myšlení vyprávím kromě jiného i o dějinách „svobody myšlení“. Kdy si lidé začali poprvé klást tuhle otázku, na kterou mocní odpověděli cenzurou, manipulací a represí. Příliš hluboko v nás zakořenila představa, že svět vytvořený ideologií a médii je jediný správný a nesmíme se paktovat s „nepřítelem“. Buď my, nebo oni. Budiž země lehká poraženým!

(rp,prvnizpravy.cz,vlastimilvondruska,foto:arch.)



Nejčtenější