Na dotaz, zda podle něj bude Turek ministrem zahraničí, odpověděl kategoricky: „Myslím, že nebude.“ S odkazem na reputační zátěž uvedl, že rozhodující bude posouzení vlivných aktérů, tedy jak koaličního bloku, tak i prezidenta. Nechtěl však spekulovat o konkrétním stanovisku Petra Pavla. Vyjádřil zároveň jistou sympatii k Turovi jako člověku. Popsal jej jako “velmi slušného a tichého člověka”, ale také dodal, že “některé výroky se neříkají přeci nikdy”.
Rozhovor se nevyhnul ani kritice školství a role státu. Klaus označil reformy školství za „absolute zničení“ a upozornil, že kořeny problémů spatřuje v směru inkluze, který podle něj umožnila předchozí vláda. Zdůraznil, že o budoucnosti země rozhoduje právě základní vzdělávání a že podle něj se „systém od výuky k získávání kompetencí“ změnil k horšímu.
Ve vztahu k hlavnímu politickému proudu se vyjádřil jako někdo, kdo vystupuje proti “mainstreamu”. Podle jeho slov došlo ke změně éry, v níž lidé začínají „uvědomovat“, že dosavadní směr byl špatný. Uvedl, že volby umožnily “přerušit ten beznadějný propad” a že je třeba “zuby nehty” zabránit návratu stran jako STAN a TOP 09.
Ve své osobní rovině Klaus prozradil, že na prahu svých 85 let už nemá sílu běhat či intenzivně lyžovat, ale že stále chodí “po Krkonoších”. Vyjádřil přijetí svého věku a odmítl tendenci “hrát si na uměle mladého”. Na „memoáry“ se necítí. „Každá má kniha, která vydající, je stopa,“ uvedl. Ke svému institutu řekl, že by rád, aby fungoval „jako antiknihovna Václava Havla“ – tedy méně formálně, ale s určitým duchem kontinuity.
Tón rozhovoru byl sebevědomý, místy sarkastický vůči médiím a politickému „mainstreamu“, přičemž Klaus opakovaně apeloval na soběstačnost jednotlivce a kritizoval tendence ve školství i politice, které podle něj vedou ke ztrátě této hodnoty. Celkově lze říci, že vystoupení reflektovalo jak jeho nynější strategickou orientaci, tak i dlouhodobou kontinuitu názorů, tedy že změna není automatickým vývojem, ale často záměrným procesem, s nímž je třeba aktivně pracovat.









