Svátek má: Kateřina

Politika

Velikost textu:

Vondruška: Quo vadis, Bělorusko?

Vondruška: Quo vadis, Bělorusko?

Jako geopolitická situace se dnes označují fakta, že sousedící země mají nějakou minulost, která obvykle ovlivňuje jejich vzájemné sympatie či antipatie, píše Vlastimil Vondruška na svém blogu.

Vlastimil Vondruška
24. srpna 2020 - 07:20

V chování politiků to však často nehraje žádnou roli. Jednak proto, že o dějinách většinou nic nevědí, anebo jsou jim lhostejné, protože před nimi leží nekonečné pláně globalizačního kutilství. A tak zmáčknutím hlasovacího knoflíku z pohodlného, bezpečného a dobře placeného poslaneckého místa rozhodují o lidech, aniž by tušili, co tihle lidé doopravdy cítí a chtějí.

Jenže země a národy mají své dějiny, tradici, psychologické limity a také vlastní národní zájmy. Dneska všichni vědí, co se má v Bělorusku udělat. Ale kdo ve skutečnosti tuší, jaké byly osudy téhle země a proč jsou postoje Polska, Litvy a Ruska k Bělorusku takové, jaké jsou? A proč Bělorusové věří více Rusku než Polákům?



Takže bez emocí a ideologie pár informací:

Až do 20. století neměli Bělorusové vlastní stát a nebyli považováni za samostatný národ. Žilo tam převážně slovanské obyvatelstvo, které se hlásilo k východnímu, tedy pravoslavnému křesťanství, ovšem v průběhu staletí se zde podle politické situace usazovali Varjagové, Tataři, Litevci, Poláci i Rusové. A ti všichni se snažili původnímu obyvatelstvu vnutit svou vládu, víru a mravy. Jenže vládnoucí elity byly vždycky v menšině, a proto si od nich většina venkovského obyvatelstva udržovala odstup, jehož výrazem bylo iracionální, ale reálné povědomí „běloruské“ identity.

Na území dnešního Běloruska se první slovanské kmeny objevily už někdy v 7. století př. n. l. V 9. století ovládla toto území Kyjevská Rus, kterou ovšem v polovině 13. století rozvrátily tatarské nájezdy. Oslabení tradičního ruského rivala využilo velkoknížectví litevské a území Běloruska k sobě politicky připoutalo vytvořením svazu, který bojoval na východě proti Tatarům a na západě proti expanzi Řádu německých rytířů. V křižáckých kronikách se poprvé objevuje pojem Bílá Rus jako označení území jihovýchodně od Litvy.

Na konci 14. století se litevský kníže Vladislav II. Jagello stal polským králem a vznikla polsko-litevská unie. To zcela změnilo poměry v Bělorusku. Jakmile Jagellonci „vstoupili do Evropy“, museli se přizpůsobit tehdejší ideologii, a to znamenalo striktní orientací církve na římského papeže, aby nebyli osočováni „z pohanství či kacířství“. To se tehdy v politickém boji používalo jako mocenský klín stejně jako dnes osočení z „nedemokratické vlády“.

Jenže pravoslavné Bělorusko se postavilo proti snahám litevských knížat podřídit je papežovi. Došlo k zápasu, jehož výsledkem byl smír v roce 1596, známý jako brestlitevská unie. Stejně jako u nás vznikla v rámci oficiálního katolického křesťanství církev kališnická, v Bělorusku to byla církev uniatská. Bohoslužby si uchovaly liturgické zásady východního pravoslaví, obecně se však církev řídila dogmaty západního křesťanství a uznala za svou hlavu papeže.

Polsko, po staletí začleněné do politického, právního a ideologického feudálního systému střední a západní Evropy, reformovalo v tomto duchu nejprve Litvu a záhy poté i Bělorusko. Domácí šlechta přijala katolickou víru, začala hovořit polsky a životní styl přizpůsobovala Polsku, zatímco lidé na venkově a ve městech zůstali věrní tradicím předků, uniatské církvi a hovořili domácí běloruštinou. Ta však byla v 17. století v úředním styku nahrazena polštinou.

Mocenské zájmy po třicetileté válce vedly k devastaci Běloruska. V Rusko-polské válce v letech 1654 až 1667 se bojovalo o vliv na Ukrajině, v Severní válce v letech 1700 až 1721 bojovalo Rusko se Švédskem o přístup k Baltskému moři. Během oněch smutných padesáti let, plných krutosti, hladu a epidemií zahynula asi polovina běloruského obyvatelstva.

Na konci 18. století si velmoci upadající Polsko rozdělily. Bělorusko připadlo Rusku, které tu začalo politiku „rusifikace“. V roce 1839 byla rozpuštěna uniatská církev a o rok později bylo zakázáno používat označení Bělorusko. Kalinowského povstání v roce 1863 však dosáhlo částečného úspěchu v tom, že bylo povoleno vydávat tiskoviny v běloruském jazyce.

Na konci 1. světové války vyhlásil po odchodu německých okupačních jednotek nově ustavený parlament Litevsko-běloruskou socialistickou republiku. Tento nový státní útvar záhy poté vojensky napadlo Polsko. Došlo k válce se sovětským Ruskem, která skončila v roce 1920 opětovným rozdělením Běloruska zhruba na dvě poloviny, polskou a ruskou. V té ruské (kromě Bělorusů tu žily početné menšiny Rusů, Poláků a Židů) byla vyhlášena Běloruská sovětská socialistická republika, která se v roce 1922 stala součástí Sovětského svazu.

V politických turbulencích na konci 20. století se Bělorusko politicky osamostatnilo, i když ta cesta nebyla přímočará. Ještě 17. března 1991 hlasovalo 83% obyvatel v referendu pro setrvání Běloruska ve svazku se Sovětským svazem. To ovšem zvrátil pokus militantního komunistického křídla o puč v Moskvě v srpnu 1991, po němž byla běloruská politická reprezentace donucena vyhlásit 25. srpna 1991 nezávislost. O tři dny později byla zakázána činnost komunistické strany a do čela země se dostal Stanislav Šuškevič, liberál a zastánce prozápadních reforem.

Krizi v zemi vyřešily až předčasné volby v roce 1994, z nich vítězně vyšla strana premiéra Kebiče, složená z bývalých členů komunistické strany. První prezidentské volby v Bělorusku se konaly 10. srpna 1994 a vítězem se stal Alexandr Lukašenko. Jeho první kroky vedly k potírání korupce a hospodářskému upevňování vztahů s Ruskem. Již tehdy odmítl otevřít ekonomiku západním velmocem.

Protože od počátku narážel na odpor poslanců jak z řad demokratů, tak i komunistů (někteří dokonce vyhlásili hladovku), zorganizoval Lukašenko 15. května 1995 referendum. To přijalo rozšíření jeho pravomocí, uznání ruštiny jako úředního jazyka, souhlasilo s posilováním ekonomických vztahů s Ruskem a dávalo prezidentovi pravomoc kdykoli rozpustit parlament.

První pokus opozice sesadit Lukašenka se odehrál v roce 1996. Demonstrace v Minsku potlačily pořádkové síly. Protesty přesto pokračovaly. V roce 1999 zorganizovaly opoziční síly neoficiální prezidentské volby. Při účasti 53% voličů v nich ovšem znovu zvítězil Lukašenko. Opozice se rozpadla a její představitelé začali útočit na sebe navzájem.


V roce 1998 oznámily USA, že nikdy neuznají Lukašenka, který ovšem doma vyhrával jedny volby za druhými. Volby v roce 2000 podle mezinárodních pozorovatelů nesplnily demokratické standardy. Po prezidentských volbách v roce 2001 západní země prohlásily Lukašenka na „nežádoucí osobu“. V pozadí toho ovšem stály četné nevládní organizace, neboť Lukašenko omezil jejich finanční podporu ze zahraničních zdrojů. Výsledky voleb do parlamentu v roce 2004 se dodnes označují jako sporné.

V prezidentských volbách 2006 vyhrál Lukašenko (dostal 82,6% hlasů). Podle Ruska byly volby transparentní, podle OBSE sporné a USA obvinily Lukašenka z falšování výsledků. Běloruská opozice výsledky voleb neuznala. Následovaly demonstrace v Minsku, které policie rozehnala a některé vůdce zatkla. I další prezidentské volby označila opozice za zmanipulované (minská „kavárna“ se činila stejně, jako ta pražská) a vždycky se organizovaly protesty, následované ovšem tvrdými represemi (zvláště v roce 2010).

Myslím, že nemá cenu v tomto běloruském politickém folkloru pokračovat. Je to stejná píseň, a zpívá se i dneska. Člověk ani nemusí být prognostikem s pronikavým intelektem, aby mu došlo, že neúspěšná opozice vždycky a všude pomlouvá vítěze a jako kluci na písku se mu snaží rozbít jeho bábovičky.

Klíčová otázka v celé téhle hře na demokracii je, o co jde ve skutečnosti. Tak za prvé, Bělorusko hraničí s Ruskem. Nepřekvapí, že roli tu hrají i peníze. Bělorusko po svém osamostatnění a příklonu k liberalismu připravovalo rozsáhlé privatizační projekty. Ty se s nástupem Lukašenka zastavily a „u ledu“ jsou dosud. V praxi tu stále funguje cosi jako státní socialismus, který nevylučuje soukromé vlastnictví, ale stále si drží dohled nad klíčovými podniky. Tahle filozofie brání vlivným západním korporacím proniknout do Běloruska, levně tu nakoupit podniky a půdu.

Potvrzuje to prohlášení prezidenta Lukašenka před prezidentskými volbami: „Musíme si ujasnit, jakou cestou se vydáme. Buď se vydáme cestou, kterou navrhují moje „alternativy“ prostřednictvím privatizace, reformy a tak dále - ale to nebude se mnou, já nepřistoupím na rozlomení sociální základny naší země“.

S ohledem na události posledních desetiletí v Bělorusku by se politici neměli opájet iluzemi, že nové volby by Lukašenka smetly. Jednak nikdo exaktně nedokázal, že nedávné volby byly zmanipulované (jako údajně všechny předešlé od roku 1994!). Co když ty výsledky jsou pravdivé? A pak, nikdo netuší, kolik Bělorusů opravdu opozici podporuje a kolik z nich by znovu Lukašenka volilo. Bělorusové to nemají snadné a nelze říci, že by chtěli utíkat do náruče Evropské unie. „Stařičký mocnář“ je však v čele země příliš dlouho. Každá tvář se okouká a současný odpor proti němu je obvyklým hnutím „za změnu“. Nikoli změnu politické orientace, ale spíše hledání nového politika, který však zatím v Bělorusku není.

Psychologicky mezi prostým lidem platí, že nepřítelem Bělorusů není Rusko, ale Polsko. Po staletí Poláci Bělorusům ubližovali, a tohle povědomí je stále živé (to jen my občas zapomínáme, že stejné to bylo s námi a Němci).

Nechme Bělorusko být, naše halasná prohlášení s ním stejně nic neudělají, jako neudělaly dosud. Lidé si vždycky nakonec poradí sami a rozhodně lépe, než když jim do toho mluví zahraniční politici, novináři, aktivisti a někdy i vojáci. Kolik „demokratických kruciát“ už přineslo nevratné škody ve světě všude tam, kde nerespektujeme místní zvyklosti a tradice a myslíme si, že ty naše jsou nejlepší. Pokud chceme Bělorusku opravdu pomoci, nevnucujme mu západoevropský model demokracie.

(rp,prvnizpravy.cz, vondruska, foto:arch.)