Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„Tentokrát vzpomínka na TGM byla překryty pohřebními slavnostmi ve Velké Británii, ale pravda je, že někdy by stálo za to zastavit se u toho, jak čeští a českoslovenští prezidenti odcházeli ze svých funkcí a úřadů. Tentokrát předsedkyně Poslanecké sněmovny nás upozornila na to, že TGM nám odkázal jedno dědictví - „nebát a se nekrást“, doufejme, že to myslela i na některé své koaliční partnery. Stejně tak nás předseda Senátu Vystrčil nabádal, že bychom se neměli bát říkat na veřejnosti i věci nepříjemné. Jestli se o tom radil s vrchním cenzorem panem Michalem Klímou, nebo s některými státními zástupci, kteří nám už přímo vyhrožují, že budeme potrestáni, když řekneme něco co se mu nelíbí, to nevím, ale jako odkaz a vzpomínka na TGM se to hodí,“ připomněl Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Odchody našich prezidentů nebyly vždy s pompou…
„Pravda je, že čeští prezidenti odcházeli oslavováni zejména českými básníky. Seifertovo „To kalné ráno 14.září si pamatuji mé dítě…“ mělo stejný emociální náboj jako báseň Milana Uhdeho v roce 1953 „Do bitev půjde zase před řadami…“, kterou komentoval smrt Klementa Gottwalda.
Smutný byl odchod z funkce a krátce na to ze života Edvarda Beneše, jehož pohřeb se stal velkou a na dlouhou dobu poslední antikomunistickou demonstrací a který také způsobil, že politický režim 50.let ho znenáviděl. Teprve v 60.letech se objevily hlasy, které se snažily Benešovu činnost objektivně hodnotit a jistým způsobem omlouvat. Později, a to je zajímavé pro tu dobu, po roce 1989, zase začal být Edvard Beneš symbolem militantní nepřátelské kritiky od českých a československých politiků a publicistů, kteří se na tom chtěli zahájit svou novou kariéru.
Smutný byl také odchod protektorátního státního prezidenta Emila Háchy, který skončil díky chorobě, vysílení, zklamání a nenávisti, která proti němu explodovala po roce 1945. Došlo k tomu velmi rychle po několika týdnech a dnech.
Antonín Zápotocký odcházel jako dělnický prezident, také s velkou pompou a vzpomínkou na jeho prohlášení v předvečer peněžní reformy v roce 1953. A jeho nástupce Antonín Novotný už v povržení a zapomenutí. Když zemřel, tak si toho skoro česká veřejnost nevšimla. Ludvík Svoboda zemřel sice také přirozenou smrtí, ale také byl záhy pomlouván. A v ČT na něho nezapomínají dodnes. Životopis Gustáva Husáka je kriticky zkoumán ještě dnes a dokonce historiky, kteří s ním byli v době výkonu jeho funkce v osobním styku,“ pokračuje ve výčtu Zdeněk Zbořil.
A současnost….
„Ti naši porevoluční prezidenti Václav Havel a Václav Klaus a zřejmě tedy brzy dosluhující Miloš Zeman, to měli a mají trochu lehčí. Ale, ale také se na ně snesla při jejich odchodu zvedla vlna pomluv až nenávisti, která měla za úkol nejenom dehonestovat tyto osoby a osobnosti, ale vlastně celý prezidentský úřad. Miloš Zeman si toho ještě užívá ve svém druhém funkčním období a ten způsob jakým se snižuje jeho význam v české politice velmi úzce připomíná snižování funkce prezidenta republiky ve prospěch nějakého „druhého centra“ v zemi. A kdoví, jak na tom budou jeho nástupci…,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
