J.V.Stalin  prý v době, kdy skoro celé vedení komunistické strany pochopilo, že válečný komunismus  ekonomicky téměř zničil celé Rusko  a že  bude třeba občanskou společnost (graždanskoje obščestvo) nějakým způsobem zachránit před běsy světové revoluce. Přechod k tomuto nenápadnému „drobnému kapitalismu“ přijel německým revolucionářům do Berlína vysvětlit Nikolaj Bucharin. Učinil tak prostřednictvím své přednášky a agitačního tisku, ve kterém popisoval NEP (Novou ekonomickou politiku), a nazval jej Transformation der Ökonomie.

Někdy je až komické, jak si někteří vzdělanci naší doby, kteří, bohužel,  nestudovali dějiny střední a východní Evropy, půjčují z verbálního arzenálu minulého století slova a fráze, které považují opět za revoluční. Čeští „konzervativci“ nazývali  revoluční změnu vlastnických vztahů devadesátých let s důrazem na slova transformace,  restituce, kapitalismus a zapomínali zmínit zájmy industriální liberální a feudální Evropy. Ze stínu jim sice oponovali někteří socialisté a komunisté, ale i ti se s nimi nakonec spojili v revolučním kapitalistickém nadšení. A to tak důkladně, že nakonec zapomněli, co vlastně názvy jejich politických stran znamenají.

Cestou z této slepé uličky kapitalismu je, a jako vždy v minulosti byla, politická, ekonomická a mravní krize, která je podle klasických kritiků kapitalismu, cyklickým jevem a  jeho typickým  průvodním znakem.

Na takovou krizi je ale nezbytné připravit se nějakými „psychops“, které jsou považovány za  předpoklad řešení krize třeba i násilnými metodami a prostředky. Takovou přípravou se nemusí nutně zabývat jen osoby oblečené jen do vojenského zeleného. Mohou to být, a většinou také to jsou, ti, kteří se pohybují v civilním až nudném prostředí svých pracoven na ministerstvech, universitách nebo v ústavech, pokud možno pod kontrolou velkého a „hlubokého“ státu. Doplňují, někdy dokonce nahrazují,  oblíbenou „extremistologii“  modernější „anti-desinformatologií“. Jejím prostřednictvím  ovládají média,  veřejné mínění nebo „obecnou vůli“. A to dokonce tak rafinovanými a tajnými prostředky,  že je neovládají ani ti, kteří tento systém pomáhali vytvořit. Někdo jím říká nevolené elity, jiný autopoietické systémy, někdo třeba jen zákulisí politického jeviště.

Aktuální, a  asi nejsnadněji čitelný soubor těchto entit nalezneme na listu podivuhodných skupin, organizací a institucí, které se zabývají studiem tzv. falešných zpráv, přesněji nepravd, vědomých nepravd a lží. Je přístupný na tiskovinách, která samy sebe označují „po vocílkovsku“ za maistreamové a na webových stránkách, které většinou neuvádějí, kdo je financuje nebo v jakých službách pracují. Mají jednoduchý program,  „bojují proti“ všem a všemu (tento vojenský žargon je důležitý),  co nazývají nečesky znějícími slovy a slovními spojeními. Už to prozrazuje, čím nejsou, ale chtějí být a zároveň se  hlásí  k nadnárodnímu  a mezinárodnímu (dříve internacionálnímu) společenství zasvěcených.

Výsledky těchto činností se stávají agenty politických rozhodnutí vlád, parlamentů, exekutivních i zákonodárných institucí, podstatně je ovlivňují, a to bez jakékoli právní odpovědnosti. Tu v ČR předpokládá Ústava ČR nebo rozhodnutí, doporučení a právní normy EU. Už jenom fakt, že některá tato zemská a evropská sdružení, jakési po německu Landsmanschaften,  suplují činnost politických stran a hnutí,  nemusí dokládat způsob svého rozpočtování a financování, jako většina  zájmových třeba i nepolitických organizací, je pozoruhodný.

Pomalu jednající justice, o které se můžeme domnívat, že se dávno vzdala úsilí  hledat a nacházet spravedlnost,  nedokáže v po léta se vlekoucích řízeních, vyslovit autoritativní výrok, který by mohl být alespoň minimem morálky.  Je-li v ČR, a nyní už i v EU,  tradováno označení něčeho nebo někoho za dezinformátora, neexistuje možnost obhajoby a pokud ano, jsou některá tato rozhodnutí směšná. I když se dotýkají  např. hlavy státu, představitele církve nebo významného  společnosti prospěšného ekonomického subjektu.

V zemi, kde je kdejaký starosta stíhán ze zneužití pravomoci úředního činitele, ve státě, který je vláčen po soudech jen proto, že jeho ministr zdravotnictví Martin Bojar varoval skoro před třiceti lety, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí o možných rizicích jednání se společností Diag Human, je to víc než pozoruhodné.