Po ní mohou přijít další menší vlny, anebo dokonce vlna poslední, vše ničící, a nezáleží, co bude po ní. Nebo je jen zkouškou a kdo ji přežije, má naději, že se dožije uklidnění moře běd. Ale co bude potom nevíme a stále se o tom jen dohadujeme, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Obávám se, že se nezbavíme dojmu, že v předvečer velkolepých oslav 80. vítězství na tzv. japonskými militaristy v Čínské lidové republice, a za přítomnosti významných politických autorit ze zemí kdysi nazývaných Třetím světem, se strach a bída bývalých koloniálních metropolí zhmotnila. Buď v úsilí vydat se do svých bývalých kolonií pod novými prapory, anebo alespoň aplaudovat nepokojům v ostrovní říši, impériu, které dnes známe také už více než osmdesát let pod jménem Indonésie.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Už jen nějací Vietnamci nás mohou zachránit!
Zdá se, že zatím ještě nedostatečně mediálně zpracované a oděné do aktuálního hávu mediálních pomluv a dramatických polopravd, nebo dokonce lží, nikoho v Evropě nezajímá. Ale to bude trvat jen do chvíle, kdy si evropská veřejnost uvědomí, jaký geopolitický útvar v oblasti, kterou od dob výřečnosti amerického prezidenta Bidena, nazýváme Indický Pacifik.
Těch osmdesát let indonéské nezávislosti, které se letos oslavovalo 17. srpna, tak jako ostatně mnohokrát v minulosti, bylo také neklidných a dost často tomu bylo právě proto, že tradiční koloniální metropole se snažily opakovaně ovládnout souostroví nebo některé jeho části a činily tak způsoby nevybíravými a neřestnými. Pověstné britské „je to trochu nečestné, ale současná situace to vyžaduje“, nás stále doprovází a asi bude skandováno až do zániku hrdého Albionu.
Začátkem krize a degradace evropského kolonialismu nejsou poválečná národně osvobozenecká hnutí, a je doprovázející válečná tažení, ale vpád japonské císařské armády nejprve do Mandžuska, později do celé jihovýchodní Asie. Vojenské operace na území Francouzské Indočíny, Britské Zadní Indie, Nizozemské východní Indie a amerických Filipín vyvrcholily na začátku roku 1942 dobytím Brity ovládaného Singapuru Dodnes se o této porážce škodolibě píše v dějepisu jako o největší ostudě armád Britské říše. Není to celé pravda, armády Jejích Veličenstvech zažily a ještě měly zažít jiná ponížení. Dobytí Singapuru ale považujeme za symbolický začátek eroze evropského kolonialismu. Z propagačních důvodů byla tato ponížení Západu nazvána Japonci vznikem „Velkého asijského prostoru společné prosperity“, s dobovou samozřejmostí považovaný za oblast pod japonskou vojensko-politickou kontrolou. Nebyl to to Bidenovo Indické Tichomoří, nebo německý sen o budoucnosti Pacifické oblasti v 21. století, ale to jen proto, že se v této rozsáhlé oblasti sféry zájmů obtížně kreslily na mapy těchto neohraničitelných prostorů.
Hned po porážce Japonska, v letech 1945-1949, vedla nizozemská koloniální armáda KNIL v indonéském souostroví dvě „policejní akce“, které by mohly být vzorem současné stepní válce na Ukrajině, ve které téma „Speciální vojenská operace“ rezonuje velmi podobně. O jejím úspěchu nebo neúspěchu rozhodovala Konference u kulatého stolu v Den Haagu (1949), kde už tehdy za účasti Spojených států amerických byla zrozeny vznikly Spojené státy indonéské. Bylo to na jedné straně úsilí obnovit předválečné poměry v celém indonéském souostroví, na straně druhé, pokus nových lokálních politických elit zachovat si určitou míru emancipace, ke které jim pomohla japonská okupace. Tyto Spojené státy však zanikly o rok později a Indonéská republika zahájila éru svých dějin, do kterých se snažily zasahovat nejen zbytky koloniálních impérií, přesněji zbylé fragmenty jejich nejméně dvě staletí zde uplatňované vůle k moci. Ale na scéně se objevují také jejich noví konkurenti ze zemí jim dosud neznámého „jiného“ světa postupně, ve kterém začínají být viditelní zájemci ze Sovětského svazu a metamorfované Číny, v podobě Čínské lidové republiky (1949).
Tyto snahy o uplatňování vnějšího vlivu a realizace partikulárních zájmů vedly k několika lokálním konfliktům, z pohledu starých i nových zájemců o přítomnost v tomto prostoru, motivovaných ekonomickými důvody a podporovanými agenty soupeřících velmocí v letech studené války.
Dědictvím první let nezávislosti se stalo v Indonésii vyhlášení řízené demokracie prezidentem Sukarnem v roce 1963, které bylo zapřeným dědictvím politických reforem nizozemského koloniálního režimu z dvacátých let 20. století. Po krvavých nepokojích 1965/1966, které vstoupily do světových dějin pod názvem Hnutí 30. září (Gerakan September Tiga Puluh – hanlivě Gestapu) byl v zemi zaveden pořádek, armáda kontrolovala státní správu, Spojené státy nabídly zemi svou hospodářskou pomoc s Indonésané našli politicko-vojenskou vládnoucí třídu, která dokázala přispět k ekonomickému růstu, prosperitě a mezinárodně politickému uznání.
Se vzrůstajícím a rychle se rozmnožujícím národním bohatstvím, ke kterému mj. přispěly čínské společnosti z kontinentální Číny, Tchaj-wanu, Singapuru, Malajsie (abychom zůstalo v tomto regionu), došlo k bouřlivé druhé industrializaci. Daní za tento ekonomický růst, ale i demografické změny, byly jevy, které podobně jako v jiných zemích v jihovýchodní Asii, doprovázela tzv. pozitivní korupce, nepotismus a sociální nebo náboženské nepokoje, které ale nikdy nedosáhly rozsahu a brutality krize a událostí let šedesátých.
Konkurence a touha po exploataci zdrojů v celém souostroví vedla k opakovaným pokusům vnějších agentů politické moci zasahovat do vnitropolitických poměrů, Na druhé straně Indonésie posilovala své postavení a svůj význam v regionálních organizacích jako byly ASEAN, APEC a dalších, až po současný vstup do BRICS (v lednu 2025).
Proto bylo do jisté míry překvapením, že po úpravě mezd státních a regionálních úředníků a urážlivé, zvýšení jejich „věrnostních příplatků“ došlo hned na několik místech v souostroví k demonstracím a protestům, při kterých, zdá se, došlo nešťastnou náhodou ke třem obětem mladých lidí. Nezdá se, že by současné nepokoje dnes už po celém souostroví nebylo možné studovat podle historických vzorů, které zde vznikaly hned po druhé světové válce. Mezi lidmi blízkými studiím současného stavu věcí v Indonésii se objevuje názor, že tato situace může být ovlivněna vnějšími faktory, …zejména snahou některých velmocí vytvořit instabilitu a možnost rozpadu celistvosti Indonésie na několik samostatných celků. Považuje to za možné i Karel Kučera, dnes po svém návratu z Indonésie, pobývající se svou napůl indonéskou rodinou v severočeském Mostu, a sledujícím zpravodajství indonéské státní agentury Antara News.
Část jeho velké rodiny dodnes žije v Menadu na severním Sulawesi, kam z jiho-sulaweského Makasaru dorazily ohlasy podobného vzrušení jako na jiných místech souostroví.
K tomu, ze svých důvěryhodných zdrojů a po konzultaci s Karlem Kučerou, můžeme uvést, … že Indonésie má mnoho strategických přírodních zdrojů včetně ušlechtilých kovů - niklu, mědi, cínu, zlata atd. Tyto zdroje nejsou na Jávě a Sumatře, ale převážné ve východní Indonésii včetně Západní Papui. Tam je druhý největší povrchový důl na světě na kovy, Freeport, důl vlastněný společností Grasberg. Světové prvenství má také největší zlatý důl a dále i třetí největší důl na světě na měď a další strategické kovy. Tento důl je důležitým zdrojem příjmů pro Indonésii. Podle podobné situace v jiných částech světa, nejen v Africe nebo Asii, víme, že to všechno může být zdrojem zájmu hned několika zemí. (Strategické surovinové zdroje se těží i na Kalimantanu a na Sulawesi).
Důležitým faktorem je také to, že námořní cesty z Indického do Pacifického oceánu a Jihočínského moře vedou přes indonéské teritoriální vody a tím má Indonésie legální kontrolu nad pohybem lodí obchodní dopravy. Ale také lodí válečného námořnictva, včetně US Navy a Číny. Není divu, že o Indonésii a její stabilitu májí zájem nejen globální velmoci, ale také země tohoto regionu, které se zdají být omezenou konkurencí, ale konkurencí přece jen jsou.
Zahraničně političtí komentátoři si všimli, že první nepokoje na Sulawesi, západní Javě a východní Indonésii (Nusa Tenggara) začaly právě v den odjezdu indonéského prezidenta Prabowo do Číny, a jejich první spekulace se týkaly otázky, zda vstup Indonéské republiky do BRICS, a její půlroku staré členství, nemůže být důvodem vzniku nepokojů. A zda se Indonéské republika nemůže cítit ohrožena třeba jen parodií na asijskou barevnou revoluci. Nelze to zatím potvrdit ani vyvrátit, ale těch, kteří by mohli rozdávat ve službách kohokoliv na javánském Mejdanu perníčky nebo sušenky je ve světě jistě hodně. A budeme-li parafrázovat slova Madeleine Albright, Indonésie je příliš bohatá na to, aby toto bohatství patřilo jen jedné zemi.
Prezident a generál Prawobo se po jednodenní návštěvě ČLR okamžitě vrátil do svého úřadu v Jakartě. Snad poučen událostmi v Hongkongu 2020-2021, že povstání mezi mrakodrapy je možné, a že má už ověřený modus operandi. O tom, že pravděpodobně devátá vlna do Indonésie nedorazí, svědčí i to, že po svém stejně rychlém návratu do ČLR šel na vojenskou přehlídku čínské armády, která mu umožnila politicky pracovat s minulostí Indonésanů jako obětí japonské okupace v letech 1942-1945. Protože nevíme, o čem se mohl se svými přáteli při příchodu na tuto přehlídku bavit, můžeme jen zaznamenat, že šel v první řade, vedle prezidenta Vladimíra Putina a čínské hlavy státu Si Ťin-pchinga. A jen se dohadovat, zda se zase jednou někdo nespletl a ve své velikosti nechtěl uvést do pohybu vlnu, která by mohla nadělat víc škody než užitku.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
