V době, kdy se ještě neválčilo na zákopových frontách a ve východoevropských stepích, ale přece jen už vznikaly obavy, že by se mohla opakovat masová vraždění, které si Evropa pamatovala z let 1914-1918. Možná si tvůrci tohoto obrazu lidského bratrství už dovolili reagovat na italskou válku v Habeši, španělskou občanskou válku na Pyrenejském poloostrově… Anebo dokonce tušili, že by se mohlo stát něco podobného jako Nankingský hrůzostrašný masakr v prosinci 1937.
V Německu už tehdy veškerou politickou, soudní a ekonomickou moc uchvátili nacisté, jejichž nejvýznamnější komunikační stratég Joseph Goebbels tento film označil ze veřejného nepřítele Německa číslo jedna. V té době píše František Halas své Torzo naděje, Velké Británii se dokonce v královské rodině a jejím okolí i zavrhuje německý nacionální socialismus. Obdoba italského fašismu je tam populární už od dvacátých let a ve Francii, Itálii, Anglii a Německu se hledají kandidáti, kteří by se měli setkat na konferenci v Mnichově a překreslit tam evropské hranice podle svých představ. Sovětský svaz ještě neměl právo účastnit se rozhodnutí o mírovém připojení Rakouska k Německu. O Československu a Polsku se v těchto evropských velmocenských kuloárech mluvilo jako o mrzkých zplozencích versailleského systému. Další Velká iluze evropského míru ale teprve čekala na své zbožnění.
Jedním z důvodů překreslení evropské mapy po první světové válce byla myšlenka amerického prezidenta Woodrova Wilsona o právu evropských národů na sebeurčení až do odtržení. Na rozdíl od velké iluze milionů padlých a raněných, začala být tato idea od Postupimské konference v roce 1945 využívána a zneužívána podle přání těch nejsilnějších. A to dokonce způsoby nejbrutálnějšími. Vznik Indie a dvou Pákistánů, kresebná variace hranic zhroucené Francouzské Indočíny, rozdělená severní a jižní Korea, jejichž názvy Korejská republika a Korejská lidově demokratická republika odmítáme vytrvale dodnes v Evropě vzít na vědomí. Hra na jednu nebo dvě Číny, které stálo životy původního indo-malajského obyvatelstva deutero-malajské osídlovací vlny, po roce 1947 a po příchodu Čankajšekovských uprchlíků z pevniny na Tchaj-wan se stalo obětí tzv. bílého teroru…
Na mapách francouzského strategického zeměpisu, anglických muzeí a jejich archivů, stejně jako ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a v Německu, se od 19. stol. vedl na mapách nesmiřitelný boj o právo tvořit státy a jejich dějiny. Stejně v Ruské geografické společnosti se od začátku 19. stol. shromažďovaly fondy, které měly posloužit nejen cestovatelům a objevitelům různých částí světa, ale i vojákům a dobyvatelům působících na nekonečném prostoru.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Bloudění po cestách kamenitých
Velká iluze je vystavena nejbrutálnějším útokům v dobách válek, ať jsou jejich příčinou nebo odůvodněním porážek či vítězství dvě nebo více válčících stran. Zkusme se odpoutat od dobové rétoriky a studovat práci s mapou bez hněvu a zaujetí (sine ira et studio).
Při zdánlivě mírumilovném posezení malých Evropanů (i když mezi nimi dominovali Mnichované a reprezentanti padlých koloniálních velmocí) vyvěsil hostitel Donald Trump v Bílém domě na dobře viditelnou stěnu jednací místnosti mapu Ukrajiny s barevně vyznačenými místy, o která všem zúčastněným prý jde, nebo by jim alespoň mělo jít. Různí politologující vypravěči si této mapy příliš nevšímali. Nám se však zdálo, že je na tomto transparentu ukázáno, že už je hotovo.
Finský reprezentant sice vzpomněl smutných zkušeností své země z první a druhé Zimní války, ale zapomněl mluvit švédsko-ruské válce1808-1809, po které se jeho země stala carským autonomním velkoknížectvím. Jeho Senát sice nikdy nezasedal až do roku 1863, kdy za podpory ruského cara byla vyhlášena do té doby neexistující rovnoprávnost švédštiny a finštiny a definitivní snaha o samostatnost Finska pokračovala až do 6.prosince 1917 kdy k ní konečně došlo.
Také italské risorgimento zaznamenává úspěch na mapě Apeninského poloostrova až v březnu 1861 a nad mapou Itálie strávil nejednu smutnou chvíli královský kartograf, jehož práce neskončila ani po roce 1918. A dokonce ani v devadesátých letech 20. století, kdy jižní Tyrolsko, v té dob již Alto adigo, se otřásalo teroristickým útoky ve prospěch připojení k Rakousku. Konečně ani trpký osud Tyrolského vůdce povstání, který byl obětován Vídní ve prospěch usmíření s Napoleonem někdy okolo roku 1812 není zbytečné zaznamenat.
Němečtí kartografové, kteří se zajímali nejen o expandování do afrických kolonií, a měli zájem o definování hranic své země, byli víc než sto padesát let zkoušeni z překreslování hranic německého státu, které se jen po roce 1945 změnily třikrát. Ani Československo a Polsko neměli neměnné státní hranice, stejně jako Maďarsko, Rumunsko a rozložená Jugoslávie. A to nemluvíme o těch zemích, kde iredentistické hnutí prezentuje na veřejnosti i v současnosti.
Proto si myslíme, že představa stability hranic garantovaných evropskými státy nebo dokonce samotnou EU je odvozena z mezinárodně politického idealismu a k aktuální realitě má dost daleko. Můžeme sice o neměnných hranicích snít nebo sny někoho jiného obdivovat, ale roztrhat současnou Ukrajinu na nebojující a samostatně prosperitu zažívající celky je podivný ale přesto možný nápad. Ale třeba nová mapa východní Evropy nevznikne ani ze zlovůle ještě východnější nepřátel, ale z hladu po kořisti a geografickém apetitu dnešních přátel za západní hranicí.
Madeleine Albright, úspěšná politička, která to dotáhla z Nuslí až na státní tajemnici Spojených států, kdysi upozorňovala, že Ruská země je příliš velká a příliš bohatá na to, aby toto bohatství mohlo patřit jen jedné zemi a jednomu národu. Možná by nás mohlo zajímat, že okolo nás existují také podobní zájemci o bohatství Ukrajiny. A ti by se opět mohli objevit na kyjevské majdanu a zase rozdávat sušenky. Zdroje Ukrajiny sice nejsou tak velké jako na široširé Rusi, ale BlackRock už se jednou zajímal. Pak to sice vzdal, ale co kdyby ho, nebo jiného nám dosud neznámého bankstera něco podobného znovu napadlo.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
