Když řecký ministr pro migraci Thanos Plevris informoval, že Řecko spolu s Německem a dalšími státy Evropské unie hledá v Africe partnery pro vytvoření takzvaných návratových center, zapadlo to do širšího politického trendu. Tvrdší migrační politika se stala sjednocujícím tématem radikálnějších pravicových stran v Evropě, od německé AfD přes Bratry Itálie až po španělské Vox nebo portugalské Chega. Tyto strany dlouhodobě staví svou podporu na požadavku výrazného omezení migrace, především nelegálních přechodů a sekundárního pohybu uvnitř schengenského prostoru. Jejich agenda oslovuje stále větší část voličů, kteří se obávají přetížených veřejných služeb, nedostatku bydlení a rychlých změn ve složení obyvatelstva.
Postupně tuto rétoriku přebírá i politický střed. Německo zažívá v roce 2025 prudký pokles žádostí o azyl. Podle dat spolkového ministerstva vnitra klesl počet nových žádostí v prvním pololetí přibližně o polovinu a míří k nejnižším hodnotám za více než desetiletí. Ministryně vnitra Nancy Faeserová i její konzervativní nástupce tento pokles spojují s tvrdší hraniční kontrolou, obnovou části vnitřních kontrol a změnami pravidel pro slučování rodin. Politicky má být signál jasný. Pokud se hranice více hlídají, migrace se dá zpomalit.
Odborníci však tento výklad mírní. Migrační analytička Birgit Glorius upozorňuje, že pokles žádostí není pouze výsledkem německé politiky. Významný vliv má uklidnění situace v Sýrii a zpřísnění kontrol na balkánské trase v Řecku a Rakousku. Migrační proudy tak reagují na kombinaci faktorů, které přesahují hranice jednotlivých států i celé unie.
V této situaci se objevuje návrh tzv. návratových center v Africe. Odmítnutí žadatelé o azyl by nebyli vraceni do zemí původu, ale do třetí země, která s Evropskou unií uzavře dohodu o jejich přijetí. Řecko a Německo uvádějí, že s africkými státy jednají a snaží se zapojit i ostatní členské země. Politicky jde o atraktivní představu. Evropa přesune část problému mimo své území, vyšle domácím voličům signál rozhodnosti a zároveň doufá, že takový krok odradí část migrantů od cesty přes Středozemní moře.
Právní experti však upozorňují na zásadní překážky. Analýza Susanne Mundschenk publikovaná na UnHerd pod názvem Europe’s migrant return scheme is doomed to faildetailně vysvětluje, že podobné plány narážejí na zásadu nevracení lidí do nebezpečí, tedy princip non-refoulement, zakotvený v mezinárodním uprchlickém právu i evropské legislativě. Pokud by unie poslala odmítnutého žadatele do třetí země, která není schopná zaručit bezpečí, nese plnou právní odpovědnost, i když dotyčný fyzicky pobývá mimo unijní území, uvedl britský deník UnHerd.
Zkušenost s posledními projekty ukazuje, jak problematické je zajistit, aby podobné dohody fungovaly. Evropská komise se například pokusila postavit část migrační politiky na dohodě s Tuniskem, která měla spojit finanční pomoc, energetickou spolupráci a stabilizaci veřejných financí s migranty. Dohoda však narazila na kritiku kvůli tvrdému zacházení tuniských úřadů s lidmi na útěku a kvůli dokumentovanému vyhánění migrantů do pouště na libyjské hranici. Podrobnou analýzu zveřejnila Amnesty International.
Ještě názornější je italský příklad. Dohoda premiérky Giorgie Meloni s Albánií o zřízení dvou zařízení na zpracování žádostí o azyl osob zachráněných na moři byla často prezentována jako model pro celou unii. Ukázalo se však, že jde o jeden z nejnákladnějších migračních projektů Itálie, zatížený právními spory a politickými konflikty. Italské i evropské soudy opakovaně upozornily na nedostatečné právní garance a některými rozhodnutími dočasně zastavily transfery migrantů, což vedlo k jejich návratu do Itálie.
Britská zkušenost s programem Rwanda je ještě varovnější. Plán posílat žadatele o azyl do Rwandy narážel na závažné problémy v rwandském azylovém systému i na mezinárodní právní limity. I když byl přijat speciální zákon prohlášující Rwandu za bezpečnou zemi, nový britský kabinet laboristů program po nástupu v roce 2024 okamžitě zrušil. Ukázalo se, že projekt stál stovky milionů liber a do Rwandy se dostalo pouze velmi malé množství lidí v rámci dobrovolných návratů. Detailní rozbor širších politických a právních souvislostí publikoval např. evropský akademický portál The Loop.
Stejné problémy nyní vyvstávají i u evropských návratových center. Je obtížné najít partnera, který získá legitimitu doma i v Evropě, bude respektovat mezinárodní standardy, přijme žadatele bez vazby na danou zemi a zároveň nebude čelit politickým otřesům. Ekonomická stránka je neméně důležitá. Zkušenosti z Albánie ukázaly, že externí zpracování žádostí je výrazně dražší než standardní vnitrostátní procedury.
Další problém souvisí s významem migrace pro evropské ekonomiky. Podle dat Evropské komise tvoří migranti z nečlenských zemí kolem šesti procent pracovní síly v Evropské unii a jejich podíl roste. Pracují především v profesích, kde domácí pracovníci dlouhodobě chybějí, zejména ve zdravotnictví, sociálních službách, stavebnictví nebo logistice. Evropa zároveň čelí stárnutí populace a tlaku na důchody. Snaha o omezení nelegální migrace se tak stále častěji dostává do napětí s potřebou legální migrace, bez níž nebude řada oborů schopna fungovat.
Psali jsme: Prezident Pavel lže! Rajchl odhalil „zakázanou“ verzi míru
Současná veřejná debata tento rozpor často přehlíží a zaměřuje se především na dramatické obrazy hranic, lodí a policejních kontrol. Přitom velká část migrantů přichází zcela legálně, často na základě pracovních víz, studia či sloučení rodin. Bariéry pro uznávání kvalifikací, jazykové překážky a administrativní složitost však brání rychlé integraci a plnému využití jejich potenciálu.
Návrh návratových center oslovuje voliče, kteří chtějí razantní postup proti nelegální migraci. Jeho uvedení do praxe je však mimořádně obtížné. Právně by byl neustále vystaven žalobám u národních i evropských soudů. Zahraničněpoliticky by vyžadoval citlivá jednání s partnery, kteří dobře vědí, že Evropa potřebuje především politický signál. A z hlediska efektivity hrozí, že dopadne podobně jako britská Rwanda nebo italská Albánie. Tyto projekty ukazují, že migrační politiku nelze jednoduše externalizovat, pokud se neřeší příčiny migrace a vnitřní nastavení azylového systému, včetně pravidel pro legální cesty.
Evropská návratová centra v afrických zemích tak zatím působí spíše jako politický slogan než jako životaschopná strategie. Krátkodobě mohou posílit popularitu vlád nebo opozice. Pokud však nenásleduje realistická úprava azylového systému, legálních migračních cest a integračních politik, bude se evropská debata dál točit v kruhu a nové schéma snadno skončí stejně jako britský projekt Rwanda. Tvrdé titulky mohou znít rozhodně, realita právních sporů, vysokých nákladů a demografického vývoje však může celý koncept rychle rozložit.
Zdroje: Europe’s migrant return scheme is doomed to fail; In Tunisia, the EU is repeating an old and dangerous mistake;Why the EU’s migrant ‘return hubs’ are doomed to fail
(Kyncl, UnHerd, foto: aiko)
