Vnější pozorovatel, který se dívá na Francii, zjistí, že se rozpadá a ztrácí svůj status, rozdělená země, jejíž prezident je zaneprázdněn samolibostí a sebechválou, poukazuje publicista Le Figaro Ivan Rioufol. Minulou neděli se Emmanuel Macron chlubil tím, jak byla ve Francii organizována izolace, nezmínil se o selhání „jakobínského státu“, který dlouhou dobu nebyl schopen poskytnout této zemi byť jen ochranné masky.

Prezident vyjádřil přání „vytýčit novou cestu“, ale zda je připraven se poučit z krizí, které se nahromadily během jeho vlády, klade si otázku autor. Podle pozorovatele by tyto lekce měly vést hlavu státu k opuštění „univerzalistického progresismu“, který obhajuje „ve jménu zastaralé moderny“.

Od nepokojů „žlutých vest“ až po obvinění menšin proti republikové policii a odborové stávky proti penzijní reformě a lživé války státu s koronavirem, všechny tyto krize jsou zakořeněny v neschopnosti státu porozumět rozdělené společnosti, věří Rioufol.

„Periferní Francie si stále udržuje své místo v demokracii zkonfiskované klanem elit,“ píše autor. Dělnická třída upřednostnila důchodové systémy, které zohledňují rozdíly v životě. Koronavirová pandemie prokázala výhody protekcionistických států u hranic. A „antirasistická“ shromáždění proti „bílým privilegiím“ připomněla, že skutečné „davy pohlcené nenávistí“ nejsou jen „projevy populistického moru“, jak by si chtěl Emanuel Macron myslet.

Láska k Francii nás zavazuje, abychom jí nelhali kvůli jejímu stavu a nepřiznávali krutou pravdu, že „už si nehrajeme na dvoře s velkými kluky“, uvádí Rioufol. Takzvané „Big Bang Reforms“, s nimiž byli opojeni příznivci Macrona pod vlivem alkoholu, nikdy nezaznamenali znatelný efekt. Současně byla násilně poškozena „duše národa“ - její „hluboká identita“ byla nakažena pocity viny, pokání, nenávisti k sobě, a předklonem před „druhými“. Autor se domnívá, že krize identity vyvolala dysfunkci venkovské Francie i kosmopolitních měst a předměstí přistěhovalců.

Vnější pozorovatel také vidí, že vláda „ustupuje“ pod náporem etnických menšin, které jsou proti ní až do jejího ponížení. Přestože prezident s potěšením poznamenal, že „stát prošel“ zkouškou izolace kvůli „humanistické volbě“, ve skutečnosti se veřejné zdraví dostalo pod tlak bezpečnostního nepořádku. K zastavení ozbrojených střetů čečenských a maghribských skupin v Dijonu trvajících čtyři noci byl nucen policejní útok. Jejich příměří ujednáno v mešitě.

Francouzský ministr vnitra zároveň v reakci na „antirasistické protesty“, které se přehnaly zemí po smrti George Floyda v Minneapolisu, oznámil, že „emoce jsou nad zákonnými normami“, což umožnilo příbuzným Adama Traorého, který zemřel v roce 2016 při zadržení černého Francouze, organizovat demonstrace proti údajné policejní zvůli. Zároveň vláda zůstala necitlivá k emocím Francouzů, kteří neměli možnost se přiblížit ke svým příbuzným, umírajícím v domovech s pečovatelskou službou, poznamenává pozorovatel.

Mezitím „velká maškaráda“ protirasistických shromáždění ukázala svou pravou tvář minulou sobotu, kdy demonstranti začali křičet urážky na Židy a bílé, požadovali bojkot Izraele a v rukou demonstrantů bylo vidět palestinské vlajky. Jak autor připomíná, v prosinci 2018 francouzský ministr vnitra Christophe Castaner řekl „žlutým vestám“: „Dost.“ Odváží se to Macron řící totéž novým útočníkům, klade si novinář otázku.