Americké základny na Blízkém východě měly být symbolem síly. Měly odstrašovat protivníky, zajišťovat kontrolu nad Perským zálivem a dokazovat, že Spojené státy jsou schopny zasáhnout kdekoliv a kdykoliv. Jenže poslední investigace The Wall Street Journal ukazuje jiný obraz. Ne obraz neporazitelnosti, ale obraz zranitelnosti.
Podle zjištění The Wall Street Journal (WSJ) zasáhly íránské raketové a dronové útoky nejméně dvacet amerických vojenských objektů v regionu. Největší pozornost poutá Naval Support Activity Bahrain, tedy základna v Bahrajnu, kde sídlí americká Pátá flotila. Právě tato základna je jedním z klíčových opěrných bodů americké moci v oblasti Perského zálivu.
Podle WSJ byly poškozeny velitelské objekty, nejméně dvanáct dalších budov, satelitní komunikační terminály a další podpůrná infrastruktura. Reuters již dříve publikoval satelitní snímky ukazující poškození základny v Manámě po íránských úderech. Odhad nákladů na obnovu samotných poškozených zařízení v Bahrajnu má podle WSJ dosahovat zhruba 400 milionů dolarů. Celkové škody na americké infrastruktuře v regionu se podle citovaných odhadů mohou pohybovat mezi 2,2 až 5,1 miliardy dolarů. To není drobná epizoda. To je varování.
Levná munice zasáhla drahou iluzi bezpečí
Pentagon může veřejně tvrdit, že operace nebyly zásadně narušeny. Vojensky však nejde jen o to, zda základna ještě umí fungovat. Jde o to, za jakou cenu, s jakými ztrátami infrastruktury a s jakým rizikem při dalším útoku.
Moderní válka ukazuje nepříjemnou pravdu. Velká základna je dnes obrovský terč. Její poloha je známá, její budovy jsou viditelné ze satelitů, její komunikační uzly lze identifikovat, její sklady a logistická centra nelze jednoduše schovat.
Útočník přitom nemusí zničit celou základnu. Stačí zasáhnout několik klíčových bodů. Komunikaci, sklady, energetiku, vodu, přístavní kapacity, velitelské budovy. Nemusí zabít stovky vojáků. Stačí způsobit takové škody, aby obnova stála stovky milionů dolarů a aby velení muselo přemýšlet, zda se stejný model dá udržet i příště.
Právě zde je hlavní vojenský význam celé události. Írán ukázal, že proti velkým západním základnám lze vést ekonomicky výhodnou válku. Dron nebo raketa mohou být nesrovnatelně levnější než infrastruktura, kterou poškodí. Obrana je často dražší než útok. A i úspěšná protivzdušná obrana nemusí znamenat, že neprojde nic.
Spojené státy si zřejmě tuto lekci vyhodnocují velmi vážně. Podle WSJ Pentagon přehodnocuje rozmístění sil na Blízkém východě, včetně úvah o přesunu některých kapacit dále od Íránu, omezení vybraných zařízení v Kuvajtu a Saúdské Arábii, budování podzemních velitelských center a přesunu části funkcí do jiných zemí.
To je zásadní posun. Nejde už jen o otázku, kolik střel Írán odpálil. Jde o otázku, zda americký model velkých předsunutých základen nepřestal odpovídat realitě moderní války.
Evropa by měla číst Bahrajn jako vlastní varování
Pro Evropu je tato lekce mimořádně nepříjemná. Pokud jsou zranitelné americké základny v Perském zálivu, nejsou automaticky bezpečné ani západní základny v Evropě. Rozdíl je pouze v geografii, nikoliv v principu.
Evropská vojenská infrastruktura je také pevná, známá a často politicky i logisticky koncentrovaná. Letiště, sklady munice, přístavy, radarové systémy, velitelská centra, železniční uzly a místa příjmu amerických posil jsou v případě velkého konfliktu prvními cíli. Nepřítel nemusí obsadit území. Stačí ochromit přesuny, zničit zásoby, narušit velení a vyřadit letiště.
To je pro NATO zásadní problém. Aliance dlouho stavěla obranu Evropy na předpokladu, že v případě krize dorazí americké posily přes Atlantik, budou vyloženy v evropských přístavech, přesunuty železnicí a silnicemi na východní křídlo a zapojeny do obrany. Jenže právě tato trasa je dnes viditelná a zranitelná.
Každý větší přístav, každé klíčové letiště, každý sklad paliva, každý muniční areál a každé železniční seřadiště je v moderní válce cílem. Pokud útočník dokáže levnými prostředky poškodit drahé uzly, nemusí porazit NATO v přímé bitvě. Stačí mu zpomalit mobilizaci, prodražit obranu a vytvořit politický tlak.
Bahrajn proto není vzdálená epizoda z Blízkého východu. Je to ukázka budoucnosti, která se může týkat i Evropy. Velké základny už nejsou nedotknutelné pevnosti. Jsou to drahé, známé a zranitelné body na mapě.
Západ bude muset reagovat jinak než dalšími tiskovými prohlášeními. Bude muset rozptýlit infrastrukturu, budovat záložní letiště, chránit sklady, posílit protivzdušnou obranu, zlepšit maskování, připravit mobilní velitelská stanoviště a přestat spoléhat na představu, že samotná americká vlajka na základně stačí jako ochrana.
Události v Bahrajnu ukazují, že nestačí mít nejsilnější armádu světa, pokud její nervová centra stojí na místech, která protivník přesně zná. A pro Evropu z toho plyne ještě tvrdší závěr. Pokud chce přežít budoucí konflikt, nesmí se ptát jen na počet tanků a letadel. Musí se ptát, zda její základny, sklady, letiště a dopravní uzly vydrží první týden války.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://www.wsj.com/world/
