Izrael otevřel Pandořinu skříňku. Když izraelský premiér Benjamin Netanjahu přikročil k otevřenému konfliktu s Íránem, možná netušil, že tím symbolicky uzavírá éru „klasických“ arabských válek a otevírá éru mnohem nebezpečnější. Éru závodů ve zbrojení, v jejichž centru budou jaderné zbraně. Podle článku publikovaném na britském serveru UnHerd tato eskalace potvrzuje, že jaderná proliferace je nyní nevyhnutelná. „Paradoxně izraelská kampaň, která měla zničit hrozbu íránské bomby, urychlí šíření jaderných zbraní – a to nejen v regionu, ale i daleko za jeho hranicemi,“ píše v článku na serveru UnHerd.com Philip Cunliffe.

Izrael se v novém konfliktu fakticky spojil s konzervativními sunnitskými monarchiemi Perského zálivu, zejména Saúdskou Arábií. Tyto státy vnímají šíitský Írán jako hrozbu nejen ideologickou, ale i existenční, a obávají se šíření revolučního islamismu do vlastních, šíity obývaných oblastí. V tomto uspořádání se 20. století, definované soupeřením arabského a židovského nacionalismu, přetavilo v soupeření nábožensky motivovaných ideologií: radikalizovaného sionismu na straně jedné a šíitského islamismu na straně druhé.


Izrael podle autora článku Philipa Cunliffa využil příslib rychlého úderu bez nasazení amerických pozemních jednotek jako argument k přilákání Washingtonu zpět na Blízký východ. Přitom právě Trumpova doktrína „America First“ se snažila region opustit a přesunout pozornost k soupeření s Čínou. Tato politika byla dlouhodobě jedním z mála konzistentních rysů trumpismu: zbavit se rolí „světového policisty“ a „garanta lidských práv všude na planetě“. Podle Cunliffa Netanjahu tímto krokem de facto podkopává vlastní legitimitu. „Snaha udržet USA v regionu je v přímém rozporu s původním cílem sionismu – zajistit židovskou sebeurčení,“ uvádí dále sever UnHerd.

Podle některých komentářů (např. v magazínu Foreign Policy) není Trumpova zdrženlivost vůči Blízkému východu jen politickým pózováním. Únava americké veřejnosti z tzv. věčných válek a biliony dolarů utracené za konflikty v Iráku, Afghánistánu a Sýrii vedou k tlaku na definitivní odchod. V tomto kontextu se izraelská potřeba amerických „bunker-busterů“ jeví jako nebezpečná past.

Paradox izraelské strategie spočívá v tom, že Izrael je obecně považován za stát, který už disponuje jaderným odstrašením. Disponuje druhým úderem, tedy schopností odpovědět jadernou salvou i v případě překvapivého útoku protivníka. Tato doktrína, ověřená během studené války mezi USA a SSSR a později mezi Indií a Pákistánem, je považována za konečnou pojistku státní existence.

Z tohoto důvodu klade Cunliffe provokativní otázku: Proč by mělo být jaderné odstrašení neúčinné právě proti Íránu? 

Odpůrci tvrdí, že náboženský fanatismus íránských ajatolláhů je činí „iracionálními“, tedy méně ovladatelnými hrozbou totální zkázy. Jenže stejný argument zazníval i proti sovětským komunistům a maoistické Číně. „Jsou ajatolláhové méně racionální, méně schopní usilovat o udržení vlastní moci než Stalinisté nebo Maoisté?“ ptá se dále Cunliffe.

Nadto je nepopiratelným faktem, že přístup Ruska na Ukrajině ukázal, že státy bez jaderného arzenálu jsou zcela vydány na milost vojenské agresi. Íránské elity, i v případě hypotetického pádu islámského režimu, tuto lekci pochopí a budou usilovat o získání jaderné pojistky. Již před rokem 1979 o jadernou zbraň usiloval šáh Muhammad Rezá Pahlaví.


Důsledkem izraelského vojenského vítězství tak nebude odstranění jaderné hrozby, ale její rozšíření. Ostatně i další regionální mocnosti, například Saúdská Arábie či Turecko, nebudou chtít zaostat. Jak potvrdil report Carnegie Endowment for International Peace, Blízký východ je již nyní „v předvečer éry vícečetného jaderného odstrašení“.

To je největší ironie celé strategie. Zatímco Izrael se snaží udržet nadvládu konvenčních i nekonvenčních kapacit, region kolem něj dospívá k závěru, že jedinou reálnou zárukou státní bezpečnosti je mít vlastní jadernou zbraň.

Poslední paradox vyzdvihuje Cunliffe v jedné z nejkritičtějších pasáží: „Pokud Izrael není schopen najít bezpečnost v jaderném odstrašení a vojenské síle - prostředcích, které jiným státům postačují - a místo toho spoléhá na trvalou protekci USA, co zbylo z ideálu židovské nezávislosti?“

V původním pojetí sionismu šlo o emancipaci Židů, jejich návrat k sebeurčení a schopnost postavit se na vlastní nohy. Závislost na Spojených státech, byť motivovaná pragmatickými kalkulacemi, je přesným opakem těchto ideálů. Netanjahuovo premiérství je tak nejen politicky kontroverzní, ale i existenciálně rozporuplné.

Izrael sice vyhrál další válku, ale otevřel tím Pandořinu skříňku, jejíž důsledky nedokáže nikdo plně předvídat. V regionu, kde jaderná proliferace přestává být hypotetickou hrozbou a začíná být politickou realitou, se otázka bezpečnosti mění z vojenské na strategicko-filozofickou. Možná tak nastává doba, kdy bude muset izraelská společnost i její spojenci přehodnotit, co je skutečným základem jejího přežití.