Smrt amerického konzervativního influencera Charlieho Kirka a zatčení podezřelého Tylera Robinsona se staly katalyzátorem obrovského mediálního cirkusu. Přestože jde bezpochyby o událost tragickou, zůstává otázkou, proč je tato konkrétní smrt hodna celonárodní empatie, zatímco tisíce jiných životů ztracených v důsledku systémového násilí zůstávají neviditelné. Tento kontrast odhaluje hluboce zakořeněnou selektivní slepotu naší společnosti, jak trefně popisuje komentář Alberta Piroddiho na italském serveru La Voce della Sera.
Příběh Robinsona, mladého bělocha z konzervativní rodiny s policejní minulostí a trumpovskými sympatiemi, je vykreslován jako ojedinělý exces, „tragédie izolovaného vlka samotáře“. Přitom právě jeho profil (běloch s přístupem ke zbraním a zakořeněným ideologickým radikalismem) odpovídá vzorci, který se v USA opakuje se znepokojivou pravidelností. Pokud by byl pachatel muslim, černoch nebo imigrant, média by již dávno konstruovala narativ o „hrozbě celé komunity“. Protože je ale běloch, dostává nálepku „problémového chlapce“. Tato asymetrie vnímání odhaluje rasové a kulturní předsudky zakořeněné ve veřejném diskurzu.
Kirk sám byl postavou rozporuplnou a ve svých vyjádřeních se často pohyboval na hraně otevřené nenávisti. Proslul tvrzeními o „nižší inteligenci“ černošských žen, o „nutnosti porodit dítě i po znásilnění“ či o „neslučitelnosti islámu s civilizací Západu“. Přestože dlouhodobě přispíval k normalizaci misogynie, rasismu a glorifikace násilí, je dnes prezentován jako nevinný mučedník demokracie. Média, která mu roky dávala prostor k šíření extremistických tezí, se nyní předhánějí v patetických nekrolozích, zatímco o tisících obětí chudoby, nedostupného zdravotnictví nebo pracovních úrazů nepíší vůbec.
Tento dvojí metr je zarážející. Pracovník, který zemře pod lisem, je obětí „nehody“. Diabetik, který zemře kvůli nedostupné inzulínové léčbě, je jen „nešťastník“. Bezdomovec zmrzlý na ulici je „obětí vlastního životního stylu“. Ale Kirk, muž, který otevřeně adoroval diskriminaci a násilí, je obětí, jejíž smrt otřásá státem. Jde o klasickou ukázku toho, jak kapitalisticko-mediální systém selektivně určuje, kdo „stojí za slzy“ a kdo se má zůstat neviditelný.
Když Kirk prohlašoval, že „cena svobody držet zbraně je, že někdy někdo zemře“, měl zřejmě na mysli anonymní statistiku, nikoliv vlastní osud. Ironie je ale dvojitá. Jeho smrt se nyní využívá právě k obhajobě stejného diskurzu, který pomáhal budovat. Zatímco rodina Robinsonových s jejich domácím arzenálem nebude nikdy vyšetřována jako součást širší toxické kultury, muslimské komunity jsou po každém útoku plošně kriminalizovány. Zatímco konzervativní křesťanské kruhy mohou dál radikalizovat mládež, každá mešita se stává předmětem podezření.
Psali jsme: Vražda Kirka rozhodla o osudu Ukrajiny?! Trump čelí radikálnímu rozhodnutí, obávají se v Kyjevě
Největší tragédií není smrt jedné veřejné postavy, ale neschopnost společnosti pojmenovat systémové násilí. To, že lidský život má v mediálním prostoru zcela odlišnou hodnotu podle toho, zda patřil vlivnému politikovi, běžnému pracujícímu nebo dítěti v Gaze. To, že empatie se stává nástrojem moci, nikoliv univerzálním lidským reflexem. Dokud budeme plakat jen nad životy těch, kteří nám byli ideologicky blízcí, a přehlížet utrpení anonymních mas, budeme dál žít ve společnosti, která produkuje jak Kirky, tak Robinsony, tedy oběti i vykonavatele téhož pokřiveného systému.
(Fojtík, La Voce della Sera, foto: zai)
