Když v lednu 1959 vstupoval Fidel Castro do Havany, velká část Latinské Ameriky i značná část evropské levice věřila, že vzniká nový model společnosti. Kuba měla být důkazem, že je možné spojit sociální spravedlnost, národní nezávislost a důstojný život pro obyčejné lidi. O více než šest desetiletí později se však stále častěji objevuje otázka, zda z původního revolučního projektu nezůstaly jen symboly, rétorika a státní aparát.  

Nejnovější debata, kterou otevřel komentář v deníku El País, není útokem pravice na socialismus. Naopak. Autorem je chilský levicový intelektuál Patricio Fernández, který tvrdí, že právě levice by měla mít odvahu přiznat historické selhání kubánského modelu. Podle něj není možné donekonečna omlouvat realitu ostrova pouze americkým embargem a ignorovat desítky let ekonomických omylů, politických represí a neschopnosti vytvořit fungující hospodářství.  

Tato debata přichází v okamžiku, kdy se Kuba nachází v nejhlubší ekonomické a společenské krizi od rozpadu Sovětského svazu. Výpadky elektřiny, nedostatek pohonných hmot, rostoucí emigrace a zhoršující se životní podmínky již nejsou epizodou, ale každodenní realitou milionů obyvatel.  

Romantický sen se změnil v systém přežívání

Kubánská revoluce dlouho těžila z mimořádně silného symbolického kapitálu. V šedesátých letech byla pro mnoho intelektuálů po celém světě zosobněním odporu proti americké dominanci. Podpora přicházela od spisovatelů, umělců i akademiků. Kuba se stala ikonou alternativní cesty rozvoje.  


V osmdesátých letech pomáhaly režimu rozsáhlé sovětské dotace. Zdravotnictví a školství dosahovaly relativně dobrých výsledků a obyvatelstvo mělo určitou životní jistotu. Tento model však fungoval pouze díky masivní finanční podpoře z Moskvy. Jakmile Sovětský svaz padl, ukázalo se, jak křehké byly ekonomické základy celého systému.  

Takzvané „zvláštní období“ po roce 1991 přineslo dramatický propad životní úrovně. Nedostatek potravin, pohonných hmot i základního zboží donutil obyvatele vytvářet neformální ekonomiku založenou na improvizaci, šedé zóně a drobné korupci. Podle mnoha Kubánců toto období ve skutečnosti nikdy neskončilo, pouze bylo dočasně zmírněno podporou venezuelského prezidenta Huga Cháveze.  

Krize systému, nikoli pouze embargo

Zastánci kubánského režimu tradičně připisují hlavní odpovědnost za hospodářské problémy americkému embargu. Je nepochybné, že sankce a další restrikce Spojených států představují pro ostrov významnou překážku. Současná administrativa Donalda Trumpa navíc tlak na Havanu dále zvýšila.  


Ještě závažnější je však ztráta důvěry vlastních občanů. Podle reportáží z Havany narůstá pocit beznaděje, zejména mezi mladými lidmi. Emigrace dosahuje rekordních rozměrů a mnoho Kubánců už nehledá cestu k reformě systému, ale cestu z ostrova.  

Prezident Miguel Díaz-Canel se snaží pokračovat v odkazu bratří Castroových a zdůrazňuje potřebu odporu vůči zahraničnímu tlaku. Kritici však upozorňují, že samotná strategie přežívání není programem budoucnosti. Země podle nich potřebuje ekonomické reformy, obnovu občanské společnosti a otevřenou diskusi o vlastních chybách.  

Právě zde míří hlavní argument autorů současné levicové kritiky. Tvrdí, že skutečnou službou Kubě není nekritická obrana režimu, ale schopnost přiznat jeho neúspěchy. Pokud měla revoluce přinést důstojnější život obyčejným lidem, pak je třeba hodnotit především výsledky. A ty jsou dnes podle stále většího počtu pozorovatelů alarmující.  

Kubánská revoluce kdysi představovala jeden z nejsilnějších politických mýtů dvacátého století. Dnes se zdá, že největším problémem už není konflikt s Washingtonem ani ideologické spory studené války. Otázkou se stává, zda režim dokáže nabídnout svým občanům důvod zůstat, pracovat a věřit v budoucnost vlastní země. Na tuto otázku zatím Havana přesvědčivou odpověď nenabízí.  



Zdroje: 1. EL País – Burying the Cuban Revolution: A task for the left⁠; 2. EL País – Miguel Díaz Canel, the steward of the remains of the Cuban Revolution⁠; 3. EL País – Dying for the Revolution⁠