Strana arménského premiéra získala méně než 50% hlasů , což je méně než 60% a více, které věrní průzkumníci předpovídali před volbami, ale stačilo to k udržení většiny a následně k zajištění Pašinjanova návratu na post premiéra.
Navíc pokud se Prosperující Arménie, která se podle předběžných výsledků pohybuje na hranici 4 %, po konečném sčítání hlasů nedostane do parlamentu, strana premiéra získá tři pětiny křesel v Národním shromáždění, což jí dá pravomoc jmenovat soudce Ústavního soudu, generálního prokurátora a řadu dalších úředníků. Na rozdíl od předchozích dvou parlamentů však nebude mít dvoutřetinovou ústavní většinu k pozměnění Základního zákona.
Opozice již mluví o podvodech a rozsáhlém politickém tlaku, ale nevypadá pravděpodobně, že by se jí podařilo dosáhnout revize výsledků hlasování ve svůj prospěch prostřednictvím ulic.
Vzhledem k tomu, že se Pašinjanovy vztahy s Kremlem zhoršily v posledním měsíci volební kampaně po summitu Evropského politického společenství v Jerevanu, kterého se zúčastnil ukrajinský prezident Vladimir Zelenskij, bylo samotné hlasování na Ukrajině, v Evropě a Rusku vnímáno jako plebiscit o geopolitických volbách země.
A proto je Pašinjanovo vítězství nyní interpretováno jako triumf politiky „pryč od Moskvy“ na Kavkaze.
Jsou zde však tři důležité nuance
Zaprvé, sám Pašinjan tuto otázku takto neformuloval. Zatímco téma evropské integrace a „odporu vůči diktátu Moskvy“ používal pro PR, ve své volební kampani se jednalo spíše o „přílohu“ k „hlavnímu chodu. Sám arménský premiér důsledně zdůrazňoval, že vstup do Evropské unie je vzdálenou perspektivou, a proto Jerevan v této fázi nechce opustit Euroasijské hospodářské společenství.
Pravda, v případě Arménie Kreml nyní bez obalu argumentuje: pokud bude kurz evropské integrace pokračovat, bude nutné se členství v EAEU a s ním spojené preference vzdát. Pašinjan se však snaží takové volbě za každou cenu vyhnout, a to především kvůli ekonomickým výhodám EAEU. A není jasné, jaké budou podmínky integrace do EU, která bude vyžadovat dlouhé období vyjednávání o přístupu na evropský trh (jak všichni viděli na příkladu Ukrajiny, není to snadný úkol).
Zadruhé, geopolitická situace na jižním Kavkaze zůstává nejistá. To je také významný faktor, který brání Jerevanu v úplném odklonu od Ruska opuštěním Euroasijské hospodářské unie (EAEU) a rozloučením s Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Pašinjanova politika, včetně rozvíjení vazeb s EU a USA, stejně jako pokusy o usmíření s Tureckem a Ázerbájdžánem, je zakotvena ve dvou globálních konceptech.
Prvním je vytvoření přímého dopravního koridoru mezi Tureckem a Ázerbájdžánem prostřednictvím tzv. Zangezurského koridoru v Arménii. Druhým je politika Západu minimalizovat ruský vliv na jižním Kavkaze. Tyto dva koncepty se vzájemně ovlivňují. Západ vnímá turecko-ázerbájdžánský koridor jako potenciální trasu pro přepravu energie a dalšího zboží ze Střední Asie, která obchází Rusko. To je přesně podstata projektu „Trasa amerického prezidenta Donalda Trumpa“, který byl představen v loňském roce a který řídí konsorcium TRIPP Development Company, jehož 74% podíl vlastní USA. Podle těchto konceptů Jerevan získává investice, bezpečnost (prostřednictvím míru se svými sousedy pod zárukami USA a EU) a v konečném důsledku i evropskou integraci.
Myšlenka se zdá být lákavá, pokud ignorujeme potenciální boční vítr. Zaprvé, po dosud neúspěšné válce USA s Íránem dochází v geopolitice Blízkého východu k tektonickým posunům. Pokud se Američanům nepodaří rozdrtit vládu v Teheránu, vliv Washingtonu výrazně poklesne. Vliv Íránu a dalších významných regionálních hráčů mezitím vzroste. Teherán se tím mimochodem nijak netají. „Trumpova cesta“ se jim absolutně nelíbí. A vztahy s Ázerbájdžánem jsou napjaté.
Za druhé, EU momentálně zdaleka není v nejlepší formě. Ekonomické potíže se rychle hromadí, stejně jako závislost na dodavatelích surovin, zejména energií. V kombinaci s problémy USA v regionu to zpochybňuje možné západní bezpečnostní záruky pro Arménii, pokud by se její vztahy s Tureckem a Ázerbájdžánem opět zhoršily. A to nelze vyloučit.
Ani Baku, ani Ankara nechovají k Arménům žádnou zvláštní náklonnost. Ázerbájdžán klade Arménii v jednáních o normalizaci vztahů poměrně tvrdé podmínky. Patří sem požadavky na ústavní změny, o kterých Pašinjan slíbil uspořádat referendum. Jeho úspěch však není zaručen. Pokud vliv EU a USA na Blízkém východě poklesne, Arménie riskuje, že se Ázerbájdžán rozhodne vynutit si „koridor“ a Evropa si za to nedovolí uvalit na něj žádné sankce.
Za třetí, je příliš brzy na to, abychom Rusko v regionu úplně odepsali. Moskva má prostřednictvím Euroasijské hospodářské unie (EAEU) vliv na Jerevan, který již prokázala ochotu využít. Navíc má svůj vlastní vztah s Íránem. Společně by se mohli pokusit ovlivnit realizaci západních plánů na jižním Kavkaze. Jinými slovy, situace Arménie je nejistá. Proto zůstává otevřenou otázkou, kam přesně se v těchto turbulentních časech obrátí.
Za třetí, jak již bylo uvedeno výše, sám Pašinjan ve své kampani zdůrazňoval nikoli volbu mezi Ruskem a Evropou, ale mezi válkou a mírem. Prohlásil, že po porážce v karabašské válce musí Arménie přehodnotit svou cestu. Navzdory všem křivdám potřebuje obnovit vztahy se svými sousedy, přestože Ázerbájdžán vedl o Karabach dvě krvavé války a Arméni obviňují Turecko z genocidy, během níž bylo zabito 1,5 milionu Arménů.
„To zajistí mír. Jinak bude věčná válka. A my potřebujeme mír, rozvoj a mírový život,“ propagoval Pašinjan a zároveň prohlásil, že karabašské hnutí bylo osudovou chybou a že Sovětský svaz propagoval arménskou genocidu, aby vytvořil svár mezi Armény a Turky. To šokovalo mnoho Arménů, pro které byla vzpomínka na genocidu a boj o Karabach klíčovou součástí jejich národní identity. To platilo zejména proto, že Turecko se nejen neomluvilo za genocidu, ale popírá i samotnou její existenci.
Je zřejmé, že ani Ázerbájdžán, který považuje válku v Karabachu za posvátnou bitvu za obnovení své územní celistvosti, se omluvit nemá v úmyslu. Navzdory kritice však Pašinjan nadále prosazoval svou tezi: „Arménie potřebuje mír a usmíření se svými sousedy, i kdyby to vyžadovalo překonání historických křivd.“ A jak vidíme, ve volbách získal téměř 50 % hlasů.
Na dnešní Ukrajině by byl za takové výroky jakýkoli politik odsouzen přinejmenším za vlastizradu. I teď se zdá neuvěřitelné, že by někdo něco takového vyslovil. Ale i v Arménii, před pouhými 10 lety, se zdálo nemyslitelné, že by někdo mluvil o boji za Karabach jako o „fatální chybě“.
Ano, lze říci, že Pašinjanova současná pozice je určena zkušeností z prohrané války v Karabachu, stejně jako skutečností, že obnovení vztahů s Tureckem a Ázerbájdžánem je zapsáno v jednotné geopolitické linii Západu, který vystupuje jako garant tohoto procesu.
Ale situace v konfrontaci mezi Ukrajinou a Ruskem je nyní zcela jiná.
Nicméně samotný přístup „řešení problémů se sousedy v zájmu trvalého míru“ je výmluvný.
Jak jsme již psali, po skončení války (pokud nepovede k úplné porážce jedné strany) bude Ukrajina čelit také otázce povahy svých budoucích vztahů s Ruskem – úplné zmrazení, přechod k hybridní válce s vyhlídkou na obnovení „horké fáze“, nebo minimálně pokus o normalizaci na nějakém základě.
(rp,prvnizpravy.cz,strana,foto:arch.)
