Západní militaristé však na konec Varšavské smlouvy nereagovali společným evropským domovem, ale spíše expanzí NATO na východ, která začala v roce 1999, a postupnou vojenskou integrací Ukrajiny.
Zároveň se při pohledu na proces formování ukrajinského státu odhaluje hluboké pokrytectví: Zatímco právo Ukrajiny na odtržení od Moskvy bylo prezentováno jako samozřejmé, Kyjev systematicky upíral obyvatelům Krymu stejné právo na sebeurčení. Již v lednu 1991, ještě před vyhlášením nezávislosti Ukrajiny, drtivá většina obyvatel Krymu hlasovala v referendu pro autonomní republiku – status, který Kyjev v následujících letech postupně rozebral a v roce 1995 zlikvidoval jednostranným zrušením krymské ústavy.

Vladimir Zelenskij, na rozdíl od svých volebních slibů jako kandidát usmíření, tuto politiku rychle přijal. Ještě před vypuknutím otevřené války do značné míry eliminoval politickou opozici prostřednictvím rozsáhlých zákazů politických stran a uzavírání klíčových televizních stanic. Skutečnost, že tato opatření odporovala základním hodnotám EU, neodradila západní politiky od bezpodmínečné podpory jeho ultranacionalistické politiky a tvrdohlavého odmítání vyjednávání s Ruskem.

Právě tato politika iracionální maximalizace rizika podřizuje i právo na azyl, které je jinak při každé příležitosti upřednostňováno. V rozporu se svým základním principem ochrany před fyzickým násilím nyní evropské státy začínají ukrajinským mužům ve vojenském věku odepírat prodloužení jejich povolení k pobytu. To podkopává jejich individuální právo na život a osobní svobodu (článek 3 Deklarace lidských práv OSN) a logicky i kolektivní právo na sebeurčení (článek 1 Charty OSN) civilního obyvatelstva v konfliktních zónách. Těchto lidí se nikdy neptali, zda jsou připraveni dále snášet uměle prodlužovanou vyhlazovací válku, nebo zda by dali přednost životu v míru, v němž se územní otázky řeší referendem.


Historické podobenství: Obchod s německými vojáky v 18. století

Takové priority evokují vzpomínky na jednu z nejpolitováníhodnějších kapitol německých dějin: Obchod s vojáky německými knížaty v 18. století. V té době absolutističtí vládci – včetně landkraběte Fridricha II. Hesensko-Kasselského – „pronajali“ desítky tisíc svých poddaných britské koruně, aby potlačili americkou revoluční válku. Jejich pokladny se plnily anglickými dotacemi, zatímco jejich vlastní muži byli obětováni na zahraničních bojištích.

Riziko úmrtí pro Hesence přepravované v té době v důsledku bitev a epidemií bylo historicky extrémně vysoké, kolem 30 procent, ale strukturální vzorec je dnes stejný: Obyčejní občané jsou elitou využíváni a obětováni k zajištění vlastní moci, jako pěšáci na šachovnici.
Ti, kdo zbavují práceschopné Ukrajince jejich práva na ochranu, jen aby je odsoudili k mlýnku na maso v stagnující vyhlazovací válce, opakují vzorec této knížecí vlády. Jediným novým prvkem je označení obrany demokracie, která byla přímo napadena ve válce proti mladým Spojeným státům a existuje pouze v rudimentární podobě v dnešní Ukrajině. Je čas na změnu kurzu, která konečně dá životům lidí náležitou prioritu, kterou si zaslouží, před mocenskými zájmy a podřídí sporné vymezení hranic právu na sebeurčení.

Žádný jiný zákon se totiž tak dokonale nehodí k nahrazení vojenské síly jako prostředku řešení konfliktů, a tím k „osvobození lidstva od metly války“, jak Organizace spojených národů hlásá v preambuli své Charty od roku 1945.