V diskurzu americké zahraniční politiky není nouze o špatné myšlenky. Občas však může být obzvláště chabý argument užitečný, pokud odhaluje něco pozoruhodného o předpokladech a ideologii, které jej vytvořily.

V článku v The National Interest nazvaném „Nevylučujte zásah na Šalamounových ostrovech“ uvádí Julian Spencer-Churchill takový příklad, píše, že  Austrálie a Spojené státy by měly zvážit vojenskou intervenci s cílem svrhnout vládu Šalamounových ostrovů v důsledku přijetí bezpečnostního paktu s Čínou malým národem – představuje neumělou kombinaci hrozby inflace, přímo. faktické chyby a regurgitace základní teorie mezinárodních vztahů, a sám o sobě nestojí za to se jím zvlášť zabývat.

Argument Spencer-Churchill je však užitečný v tom, že poukazuje na některé důležité rozpory ve strategii liberální hegemonie, která řídí americkou zahraniční politiku, a v „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“, který údajně prosazuje.

Článek začíná stručnou recitací původu a významu sebeurčení a státní suverenity pro mezinárodní systém. Hned poté následuje nárok jménem „koalice demokracií“ na právo porušovat tyto principy víceméně dle libosti.

Tato koalice, píše Spencer-Churchill, má „právně a morálně platná zdůvodnění pro intervenci v cizí zemi“ zaprvé, „když se v její sféře vlivu objeví hrozivá bezpečnostní hrozba“ a zadruhé, „protože liberální demokracie mají bezprecedentní pochopení aspirací světové populace na právní stát založený na lidských právech a prosperitu založenou na inovacích pro země se středními příjmy. Tvrdí, že politika liberálních demokracií „se pohybuje v souladu s širším směrem historie“. Citace tohoto posledního prohlášení je odkazem na stručné shrnutí „Konec dějin“ Francise Fukuyamy.

První tvrzení se nápadně podobá zdůvodnění Ruska jeho pokračující agresivní války proti Ukrajině. Taková tvrzení o „strašných bezpečnostních hrozbách“ mohou velmoci prosazovat s malým množstvím důkazů a bez nutnosti ratifikace jakoukoli třetí stranou, a jak ukazuje Spencer-Churchill, je snadné z vývoje, který představuje vážnou bezpečnostní hrozbu, žádné významného nebezpečí.

Druhé tvrzení je ještě nápadnější. Spencer-Churchill v podstatě tvrdí, že všechny národy samozřejmně touží po liberálně demokratickém kapitalismu, a proto kapitalistické demokracie, jako jsou Spojené státy, mají právo doručit jim tento systém silou, ať už je o to požádáno nebo ne.

Toto tvrzení samozřejmě není nic nového. Pomohla prodat četné americké vojenské intervence od druhé světové války a sama o sobě je pouze zdokonalením „civilizačních misí“ dřívějších evropských imperialismů. Přesto v roce, kdy Spojené státy shromáždily globální opozici proti ruské invazi na Ukrajinu ve jménu prosazování mezinárodního řádu založeného na pravidlech, státní suverenity a sebeurčení, se absurdita tvrzení Spencera-Churchilla ukazuje s výraznou úlevou. 

Podle Spencer-Churchillovy formulace slouží Spojené státy a jejich spojenci jako garanti mezinárodního řádu založeného na pravidlech, ale také požívají povolení tato pravidla porušovat za širokých okolností, které si sami určí. I když to není často tak otevřeně formulováno, americká zahraniční politika takto fungovala více než sedm desetiletí. Spojené státy poukazují na liberální řád jako na ospravedlnění a výsledek své převládající vojenské síly a globálního vlivu a budou se tohoto řádu odvolávat tváří v tvář zneužívání jiných stran, ale nebudou akceptovat žádná omezení vlastní svobody jednání.

Dobře to demonstruje navyklé Washingtonské odmítání mezinárodních smluv vytvořených systémem Organizace spojených národů (jejichž vytvoření samozřejmě vedly samotné USA). USA však budou tyto smlouvy uplatňovat proti chování jiných národů, stejně jako v případě čínských námořních nároků a Úmluvy OSN o mořském právu, kterou Spojené státy nepodepsaly ani neratifikovaly.

Když zastánci liberální hegemonie přiznají toto napětí, někteří argumentují, že je nezbytné, ba dokonce prospěšné pro projekt budování stabilního, liberálního světového řádu. Mezinárodní systém je anarchický a je tu spousta aktérů horších než Spojené státy, kteří jsou připraveni zaplnit jakékoli mocenské vakuum, které po Washingtonu nebo jeho blízkých spojencích zůstane prázdné. Takový příkaz potřebuje mocný stát, aby jej prosadil, a někdy může být nutné ohýbat nebo dokonce porušovat pravidla na obranu vyšších principů.

V nedávném článku pro The Atlantic učinil takový případ novinář Tom McTague, který zkoumal „myšlenku, která přesvědčuje americké vůdce, že nikdy neutlačují, pouze osvobozují, a že jejich intervence nikdy nemohou být hrozbou pro blízké mocnosti, protože Amerika není imperialistická.“ McTague uznává, že představa, že USA se řídí univerzálními hodnotami a jednají v univerzálním zájmu, je jak „klam“ a „leží v jádru nejnákladnějších chybných propočtů zahraniční politiky Spojených států". Přesto McTague tvrdí, že tento klam je nezbytný k udržení amerického závazku udržovat globální pořádek a držet na uzdě další zlomyslné síly.

Bez ohledu na to, že některé z hrdinských intervencí, které McTague zmiňuje – jako korejská válka – byly ve skutečnosti debakly sužované zvěrstvy , které nebylo možné věrohodně prezentovat jako obranu demokracie v době, kdy k nim skutečně došlo, jeho větší případ je také nepřesvědčivý. Mimo USA a Evropu to, co nazývá „nezbytným mýtem“ americké shovívavosti, způsobilo krvavou důvěryhodnost a pokrytectví v srdci liberálního mezinárodního řádu není prostředkem k jeho udržení, ale spíše k jeho trvalému zániku.

Desítky let nezákonných intervencí na Blízkém východě, v Asii, Africe a Latinské Americe způsobily, že národy globálního Jihu byly hluboce a oprávněně skeptické vůči Spojeným státům jakožto zastáncům mezinárodního práva. Mladší Američané stále více odmítají americkou výjimečnost a také globální vojenskou dominanci.

Jak relativní moc Ameriky klesá a my směřujeme ke stále více multipolárnímu mezinárodnímu systému, bude ještě těžší ignorovat rozpory, které jsou vlastní washingtonské verzi liberálního řádu. Spojené státy, které čelí stále větším výzvám vůči své moci, se pravděpodobně obrátí na stále více donucovací prostředky k obraně této moci, čímž bude jejich „liberální“ maska stále ošuntělejší.

Je jasné, že do budoucna je chvályhodný cíl vytvořit globální řád založený na mezinárodním právu a vzájemně přijatelných pravidlech chování neslučitelný s americkou hegemonií – nebo když na to přijde, s hypotetickou hegemonií jakékoli jiné mocnosti. Každý stát, který má převahu moci, odmítne, stejně jako USA, vnější omezení této moci. Jakýkoli „řád založený na pravidlech“ předložený hegemonem bude uplatňován ve službách hegemonie, nikoli naopak.