Zároveň se objevují protichůdné zprávy o tom, co přesně Trump nyní udělá a zda vůbec něco udělá (dříve opakovaně odkládal termíny, které si stanovil).

Zároveň minulý týden sám Trump pohrozil sankcemi nejen Rusku, ale i Ukrajině, pokud nedojde k pokroku v ukončení války.

Podle populární verze se Trump domnívá, že se na Aljašce dohodl s Putinem na kompromisním scénáři ukončení války - ruský prezident upraví své územní požadavky a souhlasí s příměřím v případě stažení ukrajinských vojsk z celého Donbasu (čímž odstraní podmínky pro stažení ukrajinských ozbrojených sil z celého území Záporožské a Chersonské oblasti). A navíc Putin souhlasil s některými bezpečnostními zárukami pro Ukrajinu. Poté byl tento plán navržen Kyjevu, ale ten jej s podporou Evropanů odmítá.

Putin dnes nejprve prohlásil, že existuje možnost nalezení konsensu ohledně bezpečnostních záruk pro Ukrajinu. Poznamenal, že o této otázce jednal s Trumpem na Aljašce.

Za druhé, ruský prezident nevyloučil společný provoz Záporožské jaderné elektrárny s Ukrajinou a USA. „Na Záporožské jaderné elektrárně můžeme dokonce spolupracovat,“ řekl na schůzce s Ficem v Pekingu.

Podle něj tyto otázky s Trumpem „již byly nepřímo projednány“.

Za třetí, Putin prohlásil, že Rusko nikdy nenamítalo proti členství Ukrajiny v Evropské unii, ale je kategoricky proti vstupu do NATO a „Ukrajina se musí sama rozhodnout, jak si zajistí svou bezpečnost“. 

Zároveň je charakteristické, že v poslední době přicházejí z Evropy signály, že téma vyslání vojáků na Ukrajinu bylo odsunuto na vedlejší kolej nebo zcela opuštěno. Nebo se jako alternativa chtějí omezit na vyslání instruktorů na místa vzdálená od fronty a případně i soukromých vojenských společností.

Přesnější informace o plánech Evropy se však možná ukážou ve čtvrtek, kdy se uskuteční další setkání „koalice ochotných“, kde se bude projednávat otázka bezpečnostních záruk.

Je charakteristické, že i Zelenskij nedávno, když vyjmenovával záruky nezbytné pro Ukrajinu , poprvé nezmínil nasazení vojsk NATO, ale kladl hlavní důraz na rozvoj ozbrojených sil Ukrajiny při zachování podpory Západu. 

New York Times také píše, že Ukrajina věří, že nejlepší zárukou své bezpečnosti je posílení ukrajinských ozbrojených sil, protože americká pomoc vysychá a západní sliby „zůstávají vágní“.

Jádrem těchto snah je nový systém nákupu amerických zbraní pro Ukrajinu s využitím finančních prostředků z evropských zemí. Kyjev také sází na vlastní obranný průmysl.

„Jak daleko toto navyšování vojenské síly zajde, zůstává nejasné. Evropské země, které již tak trpí finanční tísní, se mohou potýkat s udržením úrovně financování, kterou Ukrajina podle svých slov potřebuje, a kyjevská armáda musí překonat chronický nedostatek pracovních sil, aby se stala skutečným odstrašujícím prostředkem. Ukrajina však má jen málo možností, než posílit svou vlastní obranu. Nejasné západní sliby o poválečných bezpečnostních zárukách se dosud neproměnily v konkrétní závazky a tlak na posílení armády odráží obavy, že se tyto sliby nemusí nikdy naplnit,“ komentuje NYT.

Zajímavý obrat v rétorice provedl i britský časopis The Economist. Napsal, že Kyjev by mohl mít šanci zopakovat cestu Finska, kdy země v minulém století ztratila část svého území, stala se neutrálním státem a neprováděla protisovětskou politiku, ale zároveň si zachovala nezávislost a proměnila se v úspěšný evropský stát.

Publikace to navíc považuje za pozitivní variantu pro Ukrajinu. 

Finský prezident Stubb ale říká, že ačkoli mnozí toto rozhodnutí vnímají jako porážku, „stále se cítíme jako vítězové, protože jsme si zachovali nezávislost“.

„Bez bezpečnostních záruk od Západu ani od kohokoli jiného Finsko využilo svou nezávislost nikoli k prosazování protiruské politiky (která by téměř jistě vedla k další invazi), ale k vytvoření jedné z nejúspěšnějších zemí v Evropě. V politice a médiích se Finsko pečlivě vyhýbalo všemu, co by mohlo Moskvu rozzlobit. Pro většinu cizinců bylo to, co se stalo známým jako ‚finlandizace‘, servilní formou appeasementu. Pro pana Stubba a většinu jeho krajanů to byla ‚reálpolitika v době, kdy jsme neměli na výběr‘. Umožnilo to Finsku držet se svých základních hodnot: všeobecného vzdělání, sociálního zabezpečení a právního státu,“ uvádí se v článku.

Publikace se domnívá, že Ukrajina má ještě větší šanci zopakovat tuto cestu než Finsko, protože se bude spoléhat na rozsáhlou pomoc z Evropy. Cituje také Stubba, který Ukrajině radí, aby nežila minulostí a „nestěžovala si na nespravedlnost vnějšího světa“, ale „sebrala střepy, zotavila se a věřila ve svou budoucnost“.

Je třeba poznamenat, že finlandizace Ukrajiny odráží to, co řekl Putin, který není proti vstupu Ukrajiny do EU, ale pod podmínkou neutrálního statusu a odmítnutí protiruského kurzu v zahraniční i domácí politice.

„Finský scénář“ se však mezi vojensko-politickým vedením v Kyjevě netěší oblibě. Častěji se jako vzor bere příklad Izraele – maximální připravenost na permanentní válku a pokračování konfrontace (i když ne vojenské, ale diplomatické, politické či hybridně-vojenské) s Ruskou federací. Pravda, tento přístup má v Kyjevě i odpůrce, kteří se domnívají, že věčná konfrontace s Ruskem povede k tomu, že se Ukrajina nepromění v evropský „Izrael“, ale v „pásmo Gazy“ s postupným ničením státnosti. Jejich hlasy ale nejsou příliš slyšitelné a navíc jsou považovány za pobuřování. Hlavním argumentem proti „finskému scénáři“ je navíc teze, že Putin navzdory všem svým prohlášením ve skutečnosti usiluje o zničení ukrajinské státnosti a ukrajinské národní identity, a proto mírové soužití mezi Ukrajinou a Ruskem v principu není možné. A my se musíme připravit na věčný boj.

Zda je to pravda, nebo ne, je otevřenou otázkou.

Je ale skutečně zřejmé, že „finský scénář“ vyžaduje pohyb z obou stran – jak ze strany Ukrajiny (neutralita a odmítnutí tvrdé protiruské politiky), tak ze strany Ruska (uznání existence ukrajinského státu v novém statusu). 

Kromě otázky určení strategického kurzu země však existuje ještě jedna otázka, na které neexistuje shoda. 

To jsou území. Jak bylo psáno výše, Putin požaduje stažení ukrajinských vojsk z celého území Doněcké oblasti. Kyjev je proti tomu kategoricky. A zatím zde nejsou žádné známky sblížení pozic. Pokud se do toho nezapojí Trump nebo se situace na frontě dramaticky nezmění.

Obecně platí, že otázka bezpečnostních záruk (a s tím související určení budoucího směřování země – „finského“ či jiného scénáře), stejně jako územní otázka, zůstávají klíčovými body, na nalezení styčných bodů, od nichž závisí vyhlídky na mír na Ukrajině.