Další dva bývalé ruské regiony, které vyhlásily referendum, jsou republiky Doněck a Luhansk, de facto nezávislé státy od svého vyloučení z bývalé Ukrajiny, nesporně suverénní podle kritérií Montevideské úmluvy z roku 1933 (která dokonce specifikuje že „politická existence státu je nezávislá na jeho uznání ostatními státy“), a nakonec uznalo Rusko 21. února. Pokud se nemýlím, tyto dvě země již před několika lety vedly referenda o znovusjednocení s Ruskem, přičemž Rusko je ignorovalo a neuznalo jejich nezávislost ani před hrozbou ukrajinského útoku, neuznalo nezávislost Jižní Osetie před vypuknutím války/operace „etnické čistky“ Gruzie na začátku srpna 2008... a stále po svém referendu není znovusjednoceno s Ruskem. Pro pořádek, v Podněstří před šestnácti lety hlasovalo 97 % pro znovusjednocení a před osmi lety o něj opět Rusko marně žádalo.
Tyto čtyři bývalé ruské regiony uplatňují své právo na sebeurčení podle současných kritérií. Pokud jde o dvě kozácké republiky, za posledních osm let dostatečně prokázaly svou schopnost organizovat svobodné místní nebo celostátní volby bez vnějšího vměšování (ruská armáda do nich vstoupila teprve letos) a dokonce zvát pozorovatele cizince, a to navzdory odmítnutí OBSE. S ohledem na dva v současnosti ukrajinské regiony je zřejmé, že volby se mohly konat pouze díky periferní ochraně ruské armády a pouze v oblastech, které již nejsou pod kontrolou kyjevské vlády. Volná přítomnost moderních informačních prostředků, tzv.demokratické zkušenosti obyvatel a velikost těchto regionů, předpokládejme však, že by se nejednalo o hlasování diktované okupační armádou jako v papežských státech v červnu 1790.
Mezinárodní soudní dvůr dokonce rozsudkem ze dne 30. června 1995 stanovil, že tato povinnost usnadňování je standardem erga omnes, který se tedy týká všech států, a nikoli pouze těch, které se přímo účastní jako zúčastněné strany. Tedy nejen Ukrajina (suverén) a Rusko (okupant) mají zjevně usnadnit sebeurčení národům Záporoží a Chersonu, ale i ostatním zemím, ať už jsou signatáři těchto smluv, jako je Francie nebo Polsko. nebo nesignatáři jako Doněck (sousední Záporoží). A na rozdíl od poměrně rozšířeného omylu nemá sebeurčení národa vliv na integritu již existujícího státu, který v mezinárodních textech pouze zakazuje použití síly jinými státy. L'Helsinský závěrečný akt ukazuje, že neexistuje neslučitelnost mezi zásadou územní celistvosti a právem národů na sebeurčení, protože jeho signatáři se zavázali respektovat obojí současně. A Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku 2010/25 ze dne 22. července 2010 výslovně připomněl, že „rozsah principu územní celistvosti je tedy omezen na oblast mezistátních vztahů“, výslovně připomněl, že „rozsah zásady územní celistvosti je tedy omezen na oblast mezistátních vztahů“.
Francie byla jednou z prvních zemí, která protestovala proti vyhlášení referenda o sebeurčení na bývalé Ukrajině, jako bylo to na Krymu v březnu 2014, v poměrně odvážném postoji sotva tři roky po anexi Mayotte 31. 2011. Protože na rozdíl od krymského referenda organizovaného místní vládou již de facto nezávislou na Ukrajině, referendum na Mayotte v roce 2009 organizovala francouzská metropole, navzdory rezolucím 3291, 3385 a 31/4 Valného shromáždění OSN potvrzujícím jednotu Komor a výslovně zakazuje Francii organizovat referendum na Mayotte.
Německo bylo také jednou z prvních zemí, která měla v úmyslu předem zakázat výkon sebeurčení národům Novoruska, což je postoj, který je také obzvláště odvážný sotva třicet let po anexi bez konzultace s pěti východními německými státy. .. Pro pořádek, východoněmecký parlament, zvolený v březnu 1990 bez mandátu vzdát se suverenity, rozhodl 22. srpna znovu vytvořit provincie Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko, poté o několik hodin později ( přes noc) jednostranný převod těchto nových provincií do Spolkové republiky Německo od 3. října. Rychle navržená smlouva o znovusjednocení byla podepsána vládami RFA a NDR 31. srpna a ratifikována národním parlamentem NDR 20. září, přičemž žádná vláda ani parlament nevznikly, pokud se nemýlím, v pěti nově konstituovaných provinciích. 3 října o půlnoci byla (rozhodnutím národního parlamentu) rozpuštěna Německá demokratická republika s přesným a pokryteckým cílem vrátit jejich suverenitu provinciím, které se poté staly státy, přičemž SRN nechtěla anektovat NDR jako celek, ale pouze roztříštěné. 3. října 1990 o půlnoci byly k SRN připojeny nové suverénní státy Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko, aniž by byly osloveny jejich příslušné populace, a 14. října byli povoláni pouze k volbě krajských (nesuverénních) sněmů. K dnešnímu dni národy Braniborska, Meklenburska-Předního Pomořanska, Saska, Saska-Anhaltska a Durynska, které poslední režim NDR vydal k anexi SRN, dosud nebyly vyzvány, aby vyhlásily referendum.
Ruská vláda prohlásila, že bude respektovat výsledek referend, což nutně neznamená, že hodlá následně vyhovět žádosti o členství v Ruské federaci. Pokud tomu tak je, důsledky pro regiony a dotčené obyvatelstvo jsou historického řádu, pro ně zjevně nesmírné, což zároveň nevylučuje zpochybnění bezprostředních strategických důsledků mimo tyto regiony.