Svátek má: Květa

Zprávy

Velikost textu:

Stát Izrael eurohujeři neumí docenit

Stát Izrael eurohujeři neumí docenit

Kdysi dávno, v roce 2017, vyšla kniha „Bombardovat nemocnice je normální“ od publicisty Františka Ročka. V knize autor 2600 slov věnoval postavení Izraele na geopolitické šachovnici tzv. moderní doby plné jakéhosi humanismu.

Izrael - rakety
18. května 2021 - 07:20

V těchto dnech, kdy na izraelském nebi je více raket než ptáků, není od věci si tuto pasáž připomenout.

V úvodní části knihy autor upozorňuje:
Plošný mír v Evropě od roku 1945 po 70 let je pouze šťastnou anomálií v evropských dějinách. Dnešní Evropané si myslí, že žijí v jiném světě (ve světě liberálního, všeobjímajícího a všechápajícího humanismu), než lidé ve zbytku světa.
…Jenže, klid v Evropě byl vykoupen desítkami zástupných koloniálních, protipartyzánských a politikou motivovaných válek po celém světě. Války byly podporovány východními i západními mocnostmi, intrikami a dodávkami zbraní. I dnes je mírová Evropa přes své mírotvorné a humanismem potřísněné politiky a kšeftaře zprostředkovaně součástí válek. Například podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) se lidé např. počátkem roku 2010 zabíjeli na této planetě v 17 velkých ozbrojených konfliktech.

Kniha vydaná v nakladatelství AOS Publishing  v roce 2018 je krutou inventurou izraelské budoucnosti a zároveň i inventurou „euro“ blbosti. Z tohoto pohledu se většina současných mediálních komentářů o květnovém kočkování Hamásu s Izraelem jeví jako úsměvné mrňouchání o ničem.

Zde je text čtrnácté kapitoly:

Izrael jako předsunutá pevnost Evropy

Politici EU si neuvědomují, že bezpečnost unie je výrazně spojena s existencí státu Izrael. Z vojenského hlediska je Izrael evropským státem v první linii proti islámskému živlu na hranici Blízkého východu.
    
Kromě toho je Izrael i příkladem úspěchu státu atlantské civilizace. Představuje úspěšný transfer židovského historického a kulturního dědictví na území Palestiny spolu s transferem evropského filozofického a vědecko-technického myšlení. V Izraeli jako v krizové laboratoři je vidět, čeho je schopná evropská civilizace, pokud je cílevědomě využíván její potenciál. Například izraelský obranný průmysl je důkazem extrémně výkonného rozvoje vědeckého a technického dědictví Evropy.  
    
Většina část židů, kteří se přistěhovali do Izraele, přišla z Evropy. Přinesli s sebou nejen svou židovskou kulturu, ale i kulturu evropskou. Na území dnešního Izraele je z Evropy postupně vyhnaly protižidovské pogromy na přelomu 19. a 20. století a hrůzný nacistický holocaust ve čtyřicátých letech 20. století.
    
Židé byli ze své původní tzv. palestinské domoviny vyhnáni ve starověku Římany. V 19. století jich žilo v pradávné izraelské historické domovině ani ne 30 000, když koncem 19. století začali přicházet z Evropy v rámci sionistického programu další Židé. Většina jich přišla do Izraele po 2. světové válce.
    
Ačkoliv Arabové i Židé jsou Semité, s příchodem většího počtu Židů do Palestiny vzrůstala od počátku 20. století proti nim mezi arabským obyvatelstvem nenávist. V roce 1936 arabská generální stávka v Palestině proti židovskému přistěhovalectví vedla i k ozbrojeným útokům. Arabské přepady židovských osad zaktivovaly židovskou obrannou organizaci Hagana, založenou po 1. světové válce. Ta násilné útoky místním Arabům oplácela.
    
Arabská nenávist vůči Židům přetrvává dodnes. Je nepřímo i negativním postojem vůči Evropě. Uznání státu Izrael „je pro většinu muslimů obtížně představitelné: vedle uznání územní identity v sobě totiž zahrnuje i náboženské uznání.“ (Henry Kissinger, Uspořádání světa, Prostor, Praha 2016, str. 141) Podobně přezíravý postoj má arabský svět i vůči neislámským státům v Evropě.
    
Pokud by arabské státy zničily Izrael a atlantská civilizace by to připustila, byl by to pro muslimský svět signál, že další na řadě jsou liberálně-křesťanští slaboši v Evropě.
 


Vztah k Izraeli je laboratoří cynismu

Izraeli je vyčítáno, že uzavírá pragmatická spojenectví s kýmkoliv. Bez ohledu na to, zda jde o diktátorský či demokratický režim. Přístup Izraele je rozumný, protože vychází z faktu, že v politice nejsou přátelé, ale jenom ti, kteří si momentálně vyhoví.
    
Před politickým naivismem varuje americký vlivný politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa na straně 39 připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností. Kissinger napsal: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ (Z proslovu k Dolní sněmovně z 1. března 1848.)
    
Například Izraelci mají v historické paměti velkou pomoc z Československa. Doslova v hodině dvanácté Čechoslováci dodali zbraně a letadla a židovský stát s jejich pomocí mohl v roce 1948 odrazit útoky Arabů proti nově založenému izraelskému státu.
    
Jenže vedení Československa bylo úplně jedno, jestli Izrael bude či nebude. Za československou pomoc může Sovětský svaz. Československo dojednávalo dodávky zbraní do Sýrie a Egypta. Teprve intervence ze Sovětského svazu změnila situaci a 3. dubna 1948 doplula první loď se zbraněmi z Československa do izraelské části Palestiny. Začátkem roku prodala československá vláda do Izraele na 60 milionů nábojů, 84 letadel, na 30 000 ručních zbraní včetně kulometů a na 40 000 leteckých bomb atp. Izraelci by měli být správně vděčni tehdejší sovětské vládě, která dala té československé rozkaz, komu zbraně prodat. (Laurent Rocker, Stalin Izrael a židé, Praha 2001, str. 97-99).
    
Když byl 14. května 1948 oficiálně vyhlášen stát Izrael, vojáci šesti arabských států zaútočili za tiché britské pomoci na území Izraele a jordánský (tehdy Transjordánský) král Abdulláh prohlásil, že Izrael bude do 10 dnů zničen. Ilustruje to skutečnost, že Izrael se nemůže spoléhat na nikoho jiného než na svou armádu a své lobbisty.
   
„Jedinou ideologickou otázkou, která sjednocovala všechny arabské perspektivy, byl vznik Izraele jakožto svrchovaného státu…  Odpor, který Arabové této možnosti kladli, vedl ke čtyřem válkám – v letech 1948, 1956, 1967 a 1973,“ (Kissinger, str. 126)

Dne 12. února 2007 jsem v článku „Izrael křižovatkou islámské války“ uveřejněném v internetovém deníku Neviditelný pes projevil skepsi, že „do 30 až 50 let může být Izrael vymazán z mapy světa. Likvidace Izraele bude signálem, že Arabové získali převahu nad línými vítězi z minulých staletí, bílými křesťanskými psy. Bude to vítězství nad euro-americkými, křesťansko-liberálními, technologicky šikovnými, ale pohodlnými křupany…“ Z dnešního pohledu bych šanci na přežití Izraele omezil jenom na 30 let.

V únoru 2007 jsem k situaci na Blízkém východě též uvedl:

„Proti Izraeli se vede dlouhodobá opotřebovávací válka. Vstřícná gesta – opuštění jihu Libanonu a stažení izraelské armády (IDF) z oblasti Gazy a z některých oblastí Západního břehu Jordánu, nesnižují nebezpečí arabských útoků vůči Izraeli… Izraelská armáda (IDF) se musí připravit na širší ofenzivní taktiku. Tedy na možnost, že boj s gerilou bude vyžadovat i údery na vzdálenost stovek kilometrů proti klíčovým cílům některých arabských států, které podporují milice.
 
Po politické stránce se Izrael snažil najít defenzivní způsob soužití. Generál a premiér Ariel Šaron vyklidil pásmo Gazy a ponechal je Palestincům. Gaza je plně v palestinských rukou. Předtím i odchod IDF z libanonského pohraniční v roce 2002 měl odstranit záminku k útokům arabských milicí z libanonského území. Jenže útoky proti Izraeli pokračují. Izrael musí počítat do budoucna s tím, že není politicky schopen výhody stažení z palestinských území zužitkovat. Arabští protihráči si vždy najdou záminku. Budoucnost lze charakterizovat větou: ,Musíme přestat hledat okamžitá řešení a debatovat s ohledem na dlouhodobou strategii,‘ řekl Moše ,Bogie‘ Jaalon, bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády 22. 1. 2007 v projevu na konferenci o národní bezpečnosti v izraelském Herzliji.“

Tak „univerzálně“ zní vytržení jedné generálovy věty z kontextu. Ale generál pokračoval po těchto slovech dál. Tehdy viděl největšího nepřítele v Íránu. Z pohledu roku 2017 lze dodat: Přes tichou toleranci Saúdské Arábie vůči Izraeli budou Saúdové i Turecko v dohledné době patřit také ke smrtelně nebezpečným protiizraelským hráčům.
    
Za zhoršení bezpečnostního prostředí ve Středomoří a na hranicích Blízkého východu může dlouhodobě též Evropská unie. V článku „Izrael křižovatkou islámské války“ (12. 2. 2007 v internetovém Neviditelném psu) jsem varoval, že EU žene Turecko do rukou islamistů, což se bohužel potvrdilo: „Sama EU způsobí převzetí moci islamisty v Turecku, protože důraz na demokratizaci Turecka oslabuje direktivní moc laické armády ve prospěch islamistů. Hrozí nebezpečí, že do 10 let se stane z Turecka islámský stát, Izrael v Turecku ztratí spojence a Turecko se stane, byť třeba jen pasivním, členem protiizraelské sítě.“
    
Bohužel, do 10 let se stal z Turecka skutečně (Erdoganův) islamistický stát…
    
Levicoví intelektuálové a naivisté v Evropě si neuvědomují, že palestinský problém je uměle a cíleně ponechán otevřený jako ideální nástroj destabilizace Izraele a nepřímo i Evropy.

K vytvoření Palestinského státu mohlo dojít již v roce 1948, jak bylo dohodnuto v OSN. Izraelská vláda ale musela přenechat palestinská území jordánskému králi. Izrael sice oficiálně proti zabrání palestinských území protestoval, ale byla to jenom formální taškařice. Tím Izrael získal klid na jordánské frontě a mohl se připravit k boji na frontě egyptské. V následných bojích byla egyptská armáda poražena. Z historického hlediska byla cena za klid na jordánské frontě fatální. Kdyby vznikl Palestinský stát již v roce 1948, zmizel by zdroj dlouhodobého vydírání ze strany islámských států. Postupně došlo k předání části území již do rukou palestinské samosprávy, ale situace je vzhledem k izraelským osadám na tomto území, a dlouhodobé arabské protiizraelské nenávisti, stále patová.
    
Arabští politici a jejich tajné služby mají výborný indikátor evropské politické neschopnosti v tom, jak orgány EU, různé neziskové organizace, studentské organizace a polické strany vnímají tzv. okupaci palestinských území Izraelem. Z toho celkem jasně vyčtou, kdo bude (i nechtěně) jejich spojencem při plánované okupaci Evropy islámským živlem.


Izrael jako nárazníkové pásmo

Řada politiků EU si neuvědomuje, že Izrael představuje pro NATO a EU velmi výkonnou vojenskou odstrašující sílu. Izrael monitoruje vojenské aktivity v širokém islámském okolí. Představuje neoficiálně předsunutou vojenskou hlídku NATO (čili i pro bezpečnost EU) na Blízkém východě.
    
Izrael (na rozdíl od EU) představuje velmi zodpovědný stát, který se po celou dobu své existence od roku 1948  připravuje na válku se svými islámskými sousedy. Přímé ohrožení Izraele přitom může přijít ze vzdálenosti i více než 1 500 km (z pobřeží Perského zálivu). Samozřejmě, že oboustranně dochází v tomto prostoru k porušování lidských práv na palestinských autonomních územích ze strany palestinských orgánů i Izraele. To je zcela normální v prostředí, kde probíhá oboustranně dlouhodobá opotřebovávací válka.
    
Izraelsko-arabské války byly od padesátých let součástí studené války. Dnes by protiizraelská válka byla součástí války o přerozdělování moci ve světě. Likvidace moci Izraele by vedla k rychlému růstu moci islámského džihádu vůči EU.
    
V článku „Izrael křižovatkou islámské války“ jsem v roce 2007 představil pohled na budoucí válku Izraele s islámskými státy. Nebezpečí konfliktu zůstává aktuální i po deseti letech (2017). Chaosem na Blízkém východě, který začal v období tzv. arabského jara, získal Izrael jenom odklad. Konflikt může opět propuknout, až islamisté pevně obsadí mocenské pozice na celém Blízkém východě  a skončí proto i občanské války. Další konflikt bude hrozit možná již kolem roku 2025.
    
Bude záležet na možnostech blízkovýchodních států dovyzbrojit své armády a případně sladit svou vojenskou politiku s džihádistickými skupinami zaměřenými proti Izraeli a EU.
    
Islámští vojenští plánovači kalkulují i s tím, že v tomto období (během zhruba deseti let) se v USA již budou moci dostat do silných mocenských pozic hysteričtí liberálové naklonění islamistickému a propalestinskému „osvobozeneckému“ boji, což bude trest za bělošský „rasismus“. Budou již pravděpodobně schopni sabotovat snahu izraelské lobby o vojenskou pomoc USA státu Izrael.
    
Od zmatených politických hlupáků z EU nemůže Izrael počítat s žádnou účinnou pomocí. Podporu by Izrael mohl získat jenom v případě, že se dostanou do čela EU tzv. antiliberální skeptici, kteří zastaví současný naivistický chaos v jednání EU.
      
V článku jsem upozornil, že Izrael se musí připravit na budoucí války. Protože každá válka může být válkou poslední – pokud by ji Izrael prohrál.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:middleeastobserver.net)