Vstupy cizích armád na ruské území mají dlouhou a poučnou historii. Každá z expedic končila jinak, než si velitelé na mapách plánovali. Na počátku novověku využila rozvrácené Moskevské carství Polsko-litevská unie. V letech 1605 až 1618 obsadili její vojáci Kreml a drželi v Moskvě posádku, zatímco okolím táhla ruská i kozácká vojska. Při rozhodujících střetech, například během bojů o Moskvu v září 1612, stálo proti sobě asi dvanáct tisíc Poláků a Litevců a přibližně deset a půl tisíce ruských obránců. Ztráty se na obou stranách pohybovaly kolem patnácti set padlých, avšak přesné součty za celé tažení chybějí, protože šlo o řadu dílčích obléhání a bitev v chaotickém období „smetného času“.
Na začátku 18. století se do ruského vnitrozemí vydal švédský král Karel XII. Při přechodu přes Vislu v lednu 1708 vedl zhruba čtyřicet tisíc mužů, proti nimž stálo přes sto devadesát tisíc ruských vojáků rozmístěných na široké frontě. Po „velkém mrazu“ zimy 1708/1709 zůstalo Karlovi sotva čtyřiadvacet tisíc mužů a porážka u Poltavy následovaná kapitulací u Perevoločné znamenala konec švédské invaze. V ruském zajetí skončilo nejméně dvacet tisíc Švédů a civilních příslušníků, tisíce dalších zahynuly zimou a nemocemi.
O století později vyrazil na Rusko Napoleon. V roce 1812 překročilo Němen asi 612 tisíc vojáků, z nichž méně než dvě stě tisíc byli Francouzi. Zbytek tvořili Němci, Poláci, Italové, Rakušané a další spojenci. K frontě postupoval úderný svaz o síle zhruba čtyř set padesáti tisíc mužů, ale u Moskvy jich Napoleon shromáždil už jen kolem pětadevadesáti tisíc. Následný ústup přes Smolensk a zimu zničil většinu armády. Celkové ztráty se odhadují na půl milionu mužů, z toho tři sta tisíc mrtvých, většinou následkem nemocí a vyčerpání. Do výchozí hranice se vrátilo přibližně 112 tisíc vojáků, často v rozptýlených skupinách.
Střed 19. století přinesl další přímý střet s ruským územím - krymskou válku let 1854 až 1856. Při obléhání Sevastopolu dosáhly spojenecké síly asi 175 tisíc mužů: přibližně 75 tisíc Francouzů, 35 tisíc Britů, 60 tisíc Osmanů a 15 tisíc Piemontčanů. Ruských obránců bylo kolem padesáti tisíc. Největší ztráty způsobily nemoci. Jen u Sevastopolu zemřelo přes 120 tisíc spojenců a více než sto tisíc Rusů. Za celou válku se odhaduje přes 22 tisíc britských mrtvých, 95 tisíc francouzských a 45 tisíc osmanských, přičemž většina nepodlehla boji, ale infekcím a nehostinným podmínkám.
První světová válka znamenala další rozsáhlé průlomy na východní frontě. Němci i Rakušané vpadli na území tehdejšího ruského impéria (do Polska, Pobaltí, Volyně i Kurlandska). Německo utrpělo na východní frontě přes jeden a půl milionu ztrát, Rakousko-Uhersko zde ztratilo většinu svých padlých i zajatých. Jen v roce 1915 padly Rusku do zajetí statisíce vojáků obou armád. Přesné rozlišení, kolik obětí připadlo na dnešní území Ruska, nelze provést, protože tehdejší fronta zasahovala i dnešní Polsko, Bělorusko a Ukrajinu.
Bezprostředně po válce se cizí vojska v Rusku objevila znovu, tentokrát během občanské války. V letech 1918 až 1920 působily na severu a Sibiři jednotky Britů, Francouzů, Američanů, Japonců a dalších spojenců. Samostatnou kapitolu představovaly československé legie, které na vrcholu síly čítaly přibližně padesát tisíc mužů rozmístěných podél Transsibiřské magistrály. U Archangelsku a Murmansku operovalo asi 14 tisíc Britů a 5 tisíc Američanů, s několika stovkami padlých na každé straně. Americká expediční síla zaznamenala 235 úmrtí na severu a 189 na Sibiři. Britské souhrny uvádějí podobné počty.
Největší tažení proti Rusku zahájila osa v červnu 1941. Operace Barbarossa nasadila do útoku více než tři a půl milionu německých vojáků a dalších šest set tisíc spojenců, zejména Rumunů a Finů. Kampaň rychle přerostla v totální válku, která během čtyř let stála životy milionů lidí. Odhady uvádějí, že na východní frontě padlo nebo zmizelo přes pět milionů vojáků osy, z toho čtyři miliony Němců, 280 tisíc Rumunů, 300 tisíc Maďarů a více než 63 tisíc Finů. Statistiky zahrnují území dnešního Ruska, Ukrajiny, Běloruska i Pobaltí, protože oddělit „jen Rusko“ by bylo metodicky nemožné.
Po roce 1945 už žádná velká mnohonárodní expedice na ruské území neproběhla. Studená válka se odehrávala prostřednictvím zástupných konfliktů mimo sovětské hranice a v novém století se boje omezují na periferní oblasti nebo krátké přeshraniční střety, které nemají ucelenou statistiku srovnatelnou s dřívějšími taženími.
Historie tak ukazuje, že „pochody na Rusko“ přicházely ve vlnách, od polsko-litevských vpádů a švédských ambicí Karla XII. přes Napoleonovu Grande Armée až po armády krymské koalice a osu v roce 1941. Na mapě se všechny tyto akce jevily jako logické, v terénu však narážely na realitu prostoru, klimatu a logistiky. Tam, kde existují přesné údaje, jsou v textu uvedeny. Tam, kde zdroje sledují širší frontu, upozorňujeme na metodické limity.
Zdroje a poznámka k metodice: polsko-moskevská válka a bitvy o Moskvu (1612); švédská invaze 1708–1709; Napoleon 1812; krymská válka 1854–1856; východní fronta 1914–1918; intervence 1918–1920; operace Barbarossa 1941–1945. Uváděné síly a ztráty vycházejí z publikovaných historických statistik a vojenských encyklopedií. U světových válek se údaje vztahují k celé východní frontě, která zahrnovala území tehdejšího ruského impéria a pozdějšího SSSR, tedy i dnešní Ukrajinu, Bělorusko a pobaltské státy. Izolovat „jen Rusko“ proto nelze bez zkreslení.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
