Nová vlna dat ukazuje, že ceny potravin jsou v mnoha zemích neobvykle vysoké vůči předcovidové éře a že návrat k normálu probíhá pomalu. Na trend upozorňuje server ZeroHedge, který vychází z údajů OSN a FAO a konstatuje, že v roce 2023 zažilo přibližně padesát procent států světa cenovou úroveň klasifikovanou jako mírně až abnormálně zvýšenou ve srovnání s průměrem let 2015–2019. Server ZeroHedge varuje, že dlouhodobě vysoké ceny potravin v kombinaci s politickou křehkostí vytvářejí prostředí, kde se snadno rodí sociální nepokoje. Současně připomíná předchozí epizody spojené s vlnami protestů. Původní článek je dostupný zde a tvoří východisko pro tento rozšířený rozbor doplněný o širší zdroje.

Aby bylo zřejmé, co přesně znamená „abnormálně vysoká cena“, je vhodné nahlédnout do metodiky OSN. Indikátor 2.c.1 Indicator of Food Price Anomalies měří, zda jsou měsíční ceny potravin v dané zemi mimořádně vysoko po očištění o sezónnost a inflaci, a porovnává je s dlouhou historickou řadou. Podle letošní zprávy OSN o pokroku k Cíli udržitelného rozvoje 2 mělo v roce 2023 přibližně 50 % zemí světa ceny potravin od mírně po abnormálně zvýšené, což je sice méně než rekordních 60 % z roku 2022, ale stále trojnásobek průměru z let 2015–2019. Tato metrika se přitom týká domácích cen, které spotřebitelé skutečně platí, a proto přesněji odráží sociální napětí než samotný globální index komodit.


Proč jsou tedy potraviny v tolika zemích stále tak drahé, i když se globální index hýbe jen pozvolna? Prvním faktorem je extrémní počasí. Klimatické jevy stále častěji zasahují klíčové pěstitelské regiony a způsobují vlnovité výkyvy ve sklizni i kvalitě. Nedávné analýzy například ukázaly přímou vazbu mezi tepelnými vlnami a prudkými skoky cen olivového oleje, zeleniny či rýže. Tyto šoky se následně přelévají do širší inflace, obzvlášť tam, kde potraviny tvoří podstatnou část výdajů domácností.

Druhým faktorem jsou energie, hnojiva a paliva. I když se po roce 2022 část tlaků zmírnila, náklady v zemědělství a potravinářství zůstávají vysoké a rozpočty farem i zpracovatelů jsou stále citlivé na výkyvy cen nafty, plynu a dusíkatých hnojiv. FAO přitom upozorňuje, že zásoby obilí jsou z globálního hlediska dostatečné a spotřeba poroste jen mírně. Přesto maloobchodní ceny zůstávají vysoko, protože přirážky navyšují i směnné kurzy, pojistné, úroky a místní tržní struktura.


Z pohledu sociální stability nejde o akademickou otázku. Výzkumy z poslední dekády ukázaly, že prudký růst cen potravin může v ekonomicky křehkých zemích podkopat legitimitu institucí a zvýšit pravděpodobnost nepokojů. Analýzy Mezinárodního měnového fondu prokázaly, že růst světových potravinových cen souvisí se zvýšeným výskytem vnitrostátních konfliktů a s horším vývojem politických institucí v chudších regionech. Podobně studie o arabském jaru zdůrazňují, že zdražování jídla působí jako silný urychlovač již existující nespokojenosti, nezaměstnanosti a sociálních křivd.

Současná mapa rizik to potvrzuje. Společná zpráva FAO a Světového potravinového programu (WFP) varuje, že akutní potravinová nejistota se prohlubuje v osmnácti krizových ohniscích a že státy jako Súdán, Palestina, Jižní Súdán, Haiti a Mali čelí bez rychlé pomoci hrozbě hladomoru. Z Konga, Somálska či Myanmaru přicházejí zprávy o rekordním hladu a prudkém propadu humanitární pomoci. Typicky v zemích, kde cenové šoky a nedostupnost základních potravin mohou rychle přerůst v bezpečnostní krizi.


Součet všech těchto faktorů vysvětluje, proč jsou ceny potravin ve světě stále výš než před pěti lety a proč indikátory abnormalit zůstávají na několikanásobku předpandemických hodnot. Srovnání s roky 2015–2019 je přitom pro hodnocení sociálních rizik zásadní, protože tehdy byly ceny pro většinu států mnohem únosnější. Výkyvy počasí, napjaté trhy s oleji a masem, obchodní bariéry i vysoké domácí náklady na dopravu a energii dohromady vytvářejí prostředí, kde i menší zhoršení příjmů může spustit protesty. Tento obraz potvrzují jak mediální analýzy, tak technické zprávy OSN. Tlak na potravinové rozpočty je dnes sociálně i politicky významný.

Chce-li se riziko nepokojů snižovat, musí vlády reagovat jak na straně nabídky, tak poptávky. Krátkodobě pomáhá cílená podpora nejzranitelnějších obyvatel, transparentní cenotvorba a omezení náhlých exportních zákazů, které sice krátkodobě stabilizují trh, ale globálně škodí. Střednědobě je nutné posilovat odolnost zemědělství, investovat do zavlažování, skladování, pojištění proti katastrofám a odolných odrůd, které brání přenosu klimatických šoků do cenovek. Dlouhodobě pak hraje klíčovou roli stabilní makroekonomická politika a konkurence v potravinových řetězcích, jinak se globální výkyvy promítají do domácích cen příliš snadno a trvale.

Závěrem lze říci, že zvýšené domácí ceny potravin nejsou výkyvem jedné sezony, ale projevem delší éry vyšší volatility. Rok 2025 spojuje klimatické extrémy, energetické tlaky a geopolitické napětí do situace, kterou FAO a OSN popisují jako trojnásobný výskyt cenových anomálií oproti klidným letům před pandemií. Historie přitom ukazuje, že když ceny jídla rostou rychleji než příjmy, trpí nejchudší vrstvy a roste riziko pouličních protestů. Správa potravinového rizika tak není jen otázkou ekonomické politiky, ale i vnitřní bezpečnosti států.