Více než dvouhodinový telefonický rozhovor mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem v pondělí nebyl pouhou výměnou zdvořilostí, ale vyjádřením vznikající taktické aliance – aliance, která vypovídá o současných mocenských posunech ve světovém řádu více než mnoho oficiálních summitů.

Na papíře se Trumpova pozice jeví jako jasně lepší: Spojené státy zůstávají nejsilnější ekonomickou mocností, (zatím) nejsou zapojeny do konvenční války na svém vlastním kontinentu a Trump – na rozdíl od Bidena – má prostor k diplomatické změně své pozice. Není smluvně ani ideologicky vázán na ukrajinské vedení. Může, pokud chce, vyjednat mír.

Putinova situace se jeví složitější: ruský geopolitický manévrovací prostor je omezený, západní sankce vstupují v platnost a válka na Ukrajině si žádá zdroje. Ale tento názor je nedostatečný.

Ve skutečnosti proti sobě stojí dva muži, kteří sdílejí jednu společnou vlastnost: Mají více nepřátel uvnitř svého vlastního „civilizovaného Západu“ než vně. A právě tato konstelace otevírá historické okno.

Odpůrci mezi „přáteli"

Trump je pravděpodobně nejnebezpečnější postavou pro globalistické elity Západu. Ne proto, že by se dvořil Rusku, ale proto, že zpochybňuje celou architektonickou konstrukci jeho moci. V Davosu je cizím tělesem, v Bruselu hrozbou, v Berlíně bořícím tabu. A jeho návrat do Bílého domu byl šokem pro všechny, kdo věřili, že éra lidových národních státností skončila.

Putin se zase naučil žít s tlakem zahraniční politiky. Zná aparát, který se ho už léta snaží démonizovat. Ale na rozdíl od Trumpa je jeho mocenská struktura vnitřně stabilizovaná. Trumpova pozice je křehčí – ne na mezinárodní úrovni, ale v rámci samotných západních systémů. A to ho činí zranitelným. Ale také otevřeným.

Aliance z nutnosti

Trump potřebuje spojence, kteří nejsou součástí transatlantického establishmentu. Putin potřebuje ve Washingtonu protějšek, kterého neovládá Sorosova nadace a lobbisté z Pentagonu. Zájmy se překrývají. Ne ideologicky, ale strategicky.

Válka na Ukrajině se zde stává katalyzátorem. Pro Putina je to prostředek k zabezpečení západní hranice a posunu globálních mocenských os. Pro Trumpa je Ukrajina branou k osvobození Evropy z jejích globalistických řetězů. Jeho strategie: deeskalace směrem ven – destabilizace vnitřních západních center moci.

Geopolitický vzorec: Kdo proti komu?

Trump má komplikovaný vztah s Čínou, opatrný respekt k Indii a taktické pochopení pro Izrael a arabské státy. Putin má zase blízké spojenectví s Persií a Čínou, ale zároveň si nechává otevřené kanály do arabského světa a Indie. Jejich rozdíly s Erdoganem nebo Netanjahuem nejsou neřešitelné – spíše jsou projevem strategické hloubky.

Spojuje je jejich společný nepřítel – transatlantický kartel, který se pod rouškou „liberálního světového řádu“ povznesl nad národní státy jako nadnárodní síla.

Závěr: Víc než jen telefonát

Pondělní rozhovor nebyl přátelským rozhovorem – šlo o opatrné zkoumání vztahu dvou realistů, kteří vědí, že nový světový řád se neutvoří v think-tancích, ale v osobních aliancích. Trump a Putin nejsou přirozenými spojenci – ale sdílejí společnou analýzu, potřebu a cíl: Znovu získat suverénní moc proti systému, který se prohlásil za nenahraditelný.

Pro Evropany – a zejména pro Německo – to znamená, že pokud i Washington a Moskva vytvářejí nová spojenectví nad rámec ideologických hranic, pak je nejvyšší čas znovuzískání národní suverenity od EU.

Protože nový světový řád se nepíše v Bruselu.