Z poznámek a komentářů pocházejících od přátel, kteří jsou odborníky v této jaderné oblasti, od těch, kteří znají „ruskou duši“, od těch, kteří znají historii tohoto regionu Evropy, jsem určil pět oblastí:

1. Žádná z armád, které se navzájem střílejí, aby vyhrály válku, nebude kontaminovat území na desetiletí, aby ho vlastnila, aniž by ho mohla obývat;
2. Zóna kontaminace by pokryla střed a jih Ukrajiny, takže si můžeme představit „evropskou katastrofu“;
3. Rusové nenechají obyvatele Donbasu vymazat z mapy takovým scénářem, aniž by zareagovali, a D.Medveděv to řekl zcela jasně, totiž že Západ nesmí zapomínat, že takové incidenty mohou dorazit k jejich elektrárnám; připomněl také, že Rusko má jiné typy zbraní.
4. současná ukrajinská vláda nejeví žádný zájem na udržení tohoto území Donbasu, s obyvateli nebo bez nich, takže riskuje, že je bude obětovat na desítky let! Co by mohlo být důvodem takové strategie? Blázni, šílenci? Mystici? Obávám se, že budeme muset doširoka otevřít oči (a probudit neurony), abychom to vše pochopili!
5. ať si každý vezme mapu a zjistí, kolik km bydlí od nejbližší jaderné elektrárny a ve Francii  jich máme dost! Reaktor vybuchne a dominový efekt učiní celou zemi neobyvatelnou!
   

Po těchto pěti bodech jsem pokračoval ve svém bádání o historii této Ukrajiny, protože mnozí mluví o existenci „ukrajinského lidu“, o sekulární historii této země, o nepochybnosti jejích hranic….

Při prohledávání archivů jsem našel tento dokument, ach tak zajímavý, protože hovoří o vzniku Ukrajiny ve 20. století a uvádí datum. Tisková agentura Novosti v roce 1987 upřesňuje datum vytvoření (bolševiky?) Ukrajinské SSR s hlavním městem Kyjevem 25. prosince 1917 a Ruské federace s hlavním městem Moskvou rovněž 25. prosince 1917; Před tímto datem jsem nenašel žádnou stopu ukrajinského státu (pod tímto názvem) ... podle příběhu kolem 9. století nalézáme Kyjevskou Rus, Podkarpatská Rus.

Citát od Gahama Fullera, amerického analytika: „Putin musí být odsouzen za to, že rozpoutal tuto válku - jako prakticky každý vůdce, který válku rozpoutá. Putina lze nazvat válečným zločincem".

V tomto  textu také G. Fuller hovoří o stavu tisku, zejména s tímto úryvkem: „ Nejnebezpečnějším důsledkem je však to, že jak směřujeme k budoucím světovým krizím,  mizí skutečně svobodný a nezávislý tisk a dostává se do rukou korporátních médií blízkých politickým kruhům, nyní podporovaných elektronickými sociálními médii, z nichž všechna manipulují vyprávěním pro své vlastní účely ."

Je zřejmé, že politici, média, odborníci na všechny chlupy podcenili důležitost některých epizod, mimo jiné:

• od roku 2014 a slavného „Majdanu" kyjevská vláda bombarduje civilisty na Donbasu... ale to bylo jedno, to nevadí, byli to jenom rusky mluvící?

• ve svých prohlášeních v únoru, během své epické cesty do Moskvy a poté do Kyjeva, nájemník Elyseje mluvil o mrtvých ukrajinských vojácích na frontě ... o jaké frontové linii mluvil, pokud ano, tak odděluje Ukrajinu od dvou - tzv. samozvaných republik? Válečný stav tedy existoval již před 24. únorem;

• před vstupem ruské armády na Ukrajinu a do obou republik Rusko oficiálně uznalo existenci těchto obou republik, čímž potvrdilo svou přítomnost na jejich území (a na jejich žádost);... Kosovský efekt ?

Ale nejpůsobivější na tom všem je, že vše, co se děje, je nám prezentováno jako dílo samotného Vladimira Putina a že zbytek obyvatelstva, volení představitelé, armáda jsou pod jeho velením a popravují je (pod nátlakem?) ... Je to poměrně jednoduchá technika k ovlivnění lidí, která byla široce používána ve 20. století!

To také naznačuje, že tím, že se Západ zaměří na Putina, doufá, že se z toho dostane a obnoví své vztahy s Ruskem: „zlikvidujte svého špatného šéfa a my obnovíme nákupy plynu“.

„Ruskou duši zná jen velmi málo lidí“, proto předkládám tento text, který jsem přeložil z rumunštiny (autor Alexandru Mamina) krátce po Majdanu (který jsem již vydal na Agoravox v roce 2014):

Z Ruska: Psychologie a politika:

V roce 1812 Napoleon porazil Rusy u Borodina, poté obsadil Moskvu. Každý rozumný evropský panovník by civilizovaným způsobem požádal o mír. Car Alexander I.  byl tehdy z tohoto druhu panovníků, dohodl se s Napoleonem v Tilsitu v roce 1807. Tentokrát byla však jeho rozumná mysl monopolizována odporu lidu proti okupantovi, a proto odmítl vyjednávat a pokračoval boj.
Výsledek: Rusové dorazili až do Paříže, kde zůstali až do roku 1818.

V roce 1941 se k Moskvě přiblížily i německé armády. Případné vítězství mohlo znamenat konec Josifa Visarionoviče Stalina, téhož, který rozhodl o odsouzení milionů lidí během „velkého teroru“. Nicméně místo toho, aby Rusové přijali Němce jako osvoboditele nebo dokonce jen s lhostejností, spojili se kolem Gruzínce z Kremlu, který se stal obráncem „Vlasti“. Je pravda, že Němci také udělali vše pro to, aby vzbudili protivenství... o čemž se nedalo vědět.

Na druhé straně tu máme krymskou válku, kterou zahájil car Mikuláš I. v roce 1853  a skončila o dva roky později porážkou Sevastopolu. Válka, která nejenže nevyvolala skutečné nadšení, ale také oslabila režim natolik, že byl Alexandr II. nucen zahájit reformní politiku. Totéž bychom mohli říci o sovětské intervenci v Afghánistánu.

Čeho si můžeme všimnout z těchto dvou kategorií příkladů?

Za prvé, že Rusko riskuje, že bude zranitelné, když zahájí válku z motivů, které se striktně vztahují k jeho vůdcům, ale že se stane nesmiřitelným, když je vyprovokováno, protože právě v tomto okamžiku vzniká morální pouto mezi jeho vůdci a velkou masou obyvatelstva. , což podmiňuje, a v případě stejně velkých zemí, dalo by se říci,  zajišťuje vojenský úspěch.

Území a počet obyvatel umožňují strategická stažení a doplňování, což jsou věci, které pravděpodobně zničí technickou a taktickou převahu protivníka, jak se to stalo v letech 1812 a 1941, při konfrontaci s nejlepšími evropskými armádami (máme samozřejmě na mysli konvenční války).

Na druhém místě si musíme všimnout psychologie specifické pro Rusy, kterou nelze přizpůsobit západnímu systému myšlení a mentality. Jde o afektivo-apokalyptickou psychologii, zaměřenou na konečný pocit osudu, na historické poslání Ruska a také na povolání oběti pro své bližní (jeho vlastní). Je to psychologie stepí, nesmírnosti, která zároveň tlačí k expanzi a k emocionální solidaritě se svými blízkými vztahy, a to proti neznámu, které je na druhé straně horizontu. Odtud máme význam hranice v ruských dějinách, zdvojnásobený strachem z invaze cizinců, patrný od dob tatarské nadvlády až po to, co lze nazvat kapitalistickým obklíčením.

Tuto psychologii neposuzujeme, ale zaznamenáváme. Z ní se zrodila řada literárních a uměleckých děl, paralelně s kulturou inklinující k etickému maximalismu a radikálním metodám. Jednoduše si všimneme rozdílu oproti karteziánské a pragmatické psychologii Západu, která se více soustředí na oportunistickou a individualistickou kalkulaci než na afektivní investice a osobní oběti z lásky k vyšší morální existenci, ať už jde o ortodoxii, komunistickou ideu nebo vlast. . Zde máme vysvětlení pro „nerozumné“ chování z let 1812 a 1941, které narušuje západní strukturu chápání politiky.

Dnes není pochyb o tom, že kolektivní mentalita Rusů se změnila. Móda ze západu, konzumerismus, globalizace vyvolávají další citlivost a očekávání obchodního a hédonistického účtu. Co však zůstává, je vlastenectví spojené se slávou imperiální éry, mezinárodní prestiží, věcmi, které motivovaly Rusy nejméně dvě století. Stále mnoho z nich snese nedostatek a trápení, pokud je jejich země velmocí.

Toto je psychologie, která podporuje „putinismus“. Vzestup Vladimíra Putina nastal na jedné straně jako reakce vojensko-průmyslového komplexu na veřejně viděnou nadřazenost oligarchů v 90. letech, na druhé straně jako reakce na očekávání obyvatel v procesu zbídačování, která jim nabízela ideální kompenzaci příslušností ke státu, který se počítá na světě.

Západní mocnosti tento aspekt přehlédly, nebo jej prostě nepochopily, když násilím Majdanu donutily odtržení Ruska od Ukrajiny. Tak se jim podařilo znovu aktivovat pocit agrese přicházející zvenčí, tedy přesně to, co se s Rusy nemá dělat. Nyní Vladimir Putin podniká protiútoky a dosahuje dvojitého úderu: anektuje Krym a obnovuje popularitu, která byla v posledních letech částečně narušena.

Morálka, vyjádřená hovorověji, je taková, že není radno dávat Rusům políček, protože tím riskují zahájení boje.