Paul Robinson, profesor na univerzitě v Ottawě. Píše o ruské a sovětské historii, vojenské historii a vojenské etice a je hostitelem blogu Irrussianality .
Zatímco poslední muži americké posádky v Afghánistánu balí kufry, vybavuje se mi ozvěna vystoupení Sovětského svazu ze země před více než 30 lety. Ale ve skutečnosti je porážka Washingtonu mnohem větší.
V prosinci 1979 vpadly sovětské síly do Afghánistánu na podporu nepopulární vlády tehdejší vládnoucí lidově demokratické strany Afghánistánu (PDPA). Brzy ale byli zapleteni do krvavé války proti mudžahedinským partyzánům.
O devět let později se Sověti rozhodli, že bylo prolité krve dostatek a v květnu 1988 zahájili opuštění Afghánistánu. Poslední kontingent sovětských vojsk přešel most do SSSR v únoru následujícího roku.
O dvanáct let později dorazily americké jednotky do Afghánistánu, aby bojovaly proti Talibanu. Následně je následovali vojáci z dalších zemí NATO. Společně zůstali ještě déle než Sověti, ale nyní odcházejí. Americký prezident Joe Biden slíbil, že američtí vojáci opustí Afghánistán do konce srpna.
Když Spojené státy končí ústup z nejdelší války, jejich nepřítel je na pochodu. Během minulého týdne obsadil Taliban 12 z 34 provinčních hlavních měst Afghánistánu, včetně druhého a třetího největšího města v zemi, Kandaháru a Herátu, přičemž obě města ve čtvrtek padla.
Tempo postupu Talibanu bylo pozoruhodné. Na některých místech vládní síly jednoduše uprchly bez boje. Guvernér provincie Ghazní prý předal své město výměnou za volný průchod mimo region. Vládní vojska vycvičená Spojenými státy hromadně prchala nebo dezertovala a v některých případech přišla po boku Talibanu. Je spravedlivé říci, že to byla urážka, i když Američané ještě nejsou úplně pryč. Vláda možná dokáže udržet hlavní město země, Kábul, ale ani to už není jisté.
Stručně řečeno, 20letá válka USA a NATO v Afghánistánu skončila potupným, naprostým selháním. Totéž samozřejmě platí pro sovětskou válku, ta ale nebyla tak brutální.
Stručně řečeno, 20letá válka USA a NATO v Afghánistánu skončila potupným, naprostým selháním. Totéž samozřejmě platí pro sovětskou válku, ta ale nebyla tak brutální.
Poté, co poslední sovětská vojska překročila most „Přátelství“ spojující Afghánistán a sovětský Uzbekistán, zahájili mudžáhedinové velkou ofenzivu s přesvědčením, že budou moci vládní síly v dohledné době porazit. Jejich ofenzíva se úplně zhroutila. Afghánská armáda stála pevně a ani jedno velké populační centrum se nedostalo do rukou jejích odpůrců. Režim PDPA nakonec padl až o dva roky později, kdy postsovětská ruská vláda Borise Jelcina omezila financování Afgháncům.
Kontrast k tomu, co se stalo minulý týden, nemůže být jasnější. I poté, co Sověti odešli, bojovala vojska, která vycvičili a vybavili, urputně a úspěšně. Dnes se vojska, která Spojené státy a jejich spojenci vycvičili a vybavili za cenu stovek miliard dolarů, rozptýlila do větru bez sebemenšího odporu.
Ale abych byl spravedlivý, problém není s frekvencí armádních cvičení nebo počtem krabic kulometů. Současná dávka Afghánců má hodně. Jejich počet převyšuje Taliban a jsou lépe zásobeni. Problém je v morálce: Jednoduše řečeno, jen málo z nich je připraveno zemřít za svou vládu.
PDPA měla zaslouženou pověst díky korupci, nekompetentnosti, vnitřním frakčním bojům a dogmatickým a kontraproduktivním politikám, které odcizily afghánský lid, jako například jeho marxistické útoky na náboženství a soukromé podnikání. Mezitím se odpůrci PDPA, mudžahedinů, předchůdců Talibanu, těšili značné podpoře ze strany USA, včetně dodávky propracovaných raket Stinger.
Západní tisk zpíval chválu Usámy bin Ládina a Al-Káidy, americko-saúdské výmysly na boj se SSSR v Afghánistánu.
Skutečnost, že Sověty podporovaná vláda bojovala lépe než její současný protějšek, proto může mít jen jedno vysvětlení: Afghánci respektují své současné vůdce ještě méně, než respektují socialistické PDPA.
To vše vyvolává otázku, proč Washington a NATO tak dlouho podporovaly Kábulský režim a proč je tento režim tak nenáviděl.
Odpověď na první otázku je do značné míry otázkou prestiže. Západní státy po dosazení současné vlády cítily, že jejich pověst je svázána s jejím přežitím, a proto ji odmítly opustit, i když se ukázalo, že nestojí za podporu.
Odpověď na první otázku je do značné míry otázkou prestiže. Západní státy po dosazení současné vlády cítily, že jejich pověst je svázána s jejím přežitím, a proto ji odmítly opustit, i když se ukázalo, že nestojí za podporu.
Odpověď na druhou otázku je, že katastrofální stav současné vlády hodně vděčí politice západních států.
Po svržení Najibulláha v roce 1992 zažil Afghánistán krvavou občanskou válku, ve které váleční vůdci obchodující s drogami soupeřili o moc a způsobovali afghánskému lidu nejrůznější krutosti. Když Taliban přišel zajistit divokou, ale nezničitelnou spravedlnost, mnoho Afghánců si úlevou povzdechlo a podpořilo je.
Kanadský generál Rick Hiller slavně prohlásil, že Taliban je „ohavný vrah a špína“. Nevšiml si, že nepřátelé Talibanu byli někdy ještě horší. Když Spojené státy a jejich spojenci vstoupili do Afghánistánu, tito nepřátelé obnovili své dřívější místo, tentokrát s podporou západních mocností, a obnovili své zločinecké návyky. Není překvapením, že to místní neocenili.
Západní mocnosti navíc zaplavily zemi penězi. Nalijte peníze do zbídačené země bez řádných kontrol a výsledkem bude masová korupce. To se stalo v Afghánistánu.
To nejen delegitimizovalo vládu, ale velká část pomoci padla do rukou Talibanu. Jak řekl John Sopko, vedoucí amerických výdajů v Afghánistánu, „Konec amerického dodavatelského řetězce v Afghánistánu je Taliban“. Pokud chcete vědět, kdo vyzbrojil a zaplatil Taliban, odpověď je jednoduchá: Spojené státy.
Sověti věřili, že ideologie a vojenská síla obrátí průběh války. Západ si představoval, že by v Afghánistánu mohl vyhrát tím, že tam bude vrážet peníze a zdroje. Ale jak poznamenal Napoleon, „morálka je k fyzičnu v poměru tři ku jedné“.
(rp,prvnizpravy.cz,agoravox,foto:arch.)
