Svátek má: Dorota

Zprávy

Velikost textu:

V zahraniční politice se Trump spoléhá na sílu - jako každý republikán!

V zahraniční politice se Trump spoléhá na sílu - jako každý republikán!

Donald Trump uvádí svou zahraniční politiku jako něco nového, ale tak to není, píše Matthew Rozsa pro Salon.

Donald Trump, prezident USA
22. ledna 2020 - 10:15

Podle novináře se prezident v mnoha ohledech chová jako jeho předchůdci, republikáni - „nafukuje“ vojenský rozpočet a je přezíravý k mezinárodním organizacím. Dokládá své tvrzení kritickou, historickou analýzou.

V zahraniční politice sledované vůdci Republikánské strany se střídaly období izolacionismu a imperialismu. A i když se Donald Trump snaží, aby jeho zahraniční politika byla něco originálního, ve skutečnosti udržuje pouze status quo, který existuje již mnoho let, uvádí autor Salonu Matthew Rozsa.

Podle něj současná hlava Bílého domu „nikdy nebyla odpůrcem války“. Ve všech důležitých ohledech je jen dalším republikánským prezidentem. Kromě toho, pokud studujeme historii zahraniční politiky Republikánské strany, vypadá Trumpův hazard v Íránu docela logicky.
 
Republikánská strana byla založena v roce 1854 a získala celonárodní uznání ještě před zvolením Abrahama Lincolna v roce 1860. Je pravda, že Lincolnova vláda byla tak zaměřena na vítězství v občanské válce, že zahraniční politika pro něj vedlejší. Pokud se k ní 16. prezident Spojených států odvolal, bylo to pouze proto, aby zabránilo Konfederaci v přijímání pomoci od francouzské nebo britské říše.
 
Jeho nástupce Andrew Johnson se stal prvním republikánským prezidentem, který učinil významný krok v zahraniční politice. V roce 1867 povolil ministru zahraničí William Sewardovi, aby koupil Aljašku od Ruska za 7 milionů dolarů. Tato akvizice měla velký význam pro americké imperiální ambice.
 
Avšak s odchodem Sewarda se izolacionismus stal charakteristickým rysem zahraniční politiky země. Po občanské válce Američané nespěchali, aby prolévali krev. Během tohoto období byla americkou zahraniční politikou Monroevova doktrína. Naznačila, že Spojené státy brání západní polokouli před zahraniční invazí, ale obecně se vyhýbají mezinárodním vztahům.
 
Rok 1898 byl však zlomem v historii zahraniční politiky Washingtonu. Američané porazili Španělsko, „osvobodili“ Kubu a Filipíny. To znamenalo, že země „se poprvé pokusila navléci si triko skutečné světové mocnosti“.
 
Situace se za Theodora Roosevelta zhoršila. Pro tohoto republikáa nebyl imperialismus nucenou „povinností“, ale velkým dobrodružstvím. Dnes je 26. prezident ve Spojených státech idealizovaný, ale jeho „upřímně rasistická a hurá-patriotická filosofie pouze posílila imperialistická dobrodružství“, která začala za Williama McKinleyho.
 
Roosevelt dohlížel na výstavbu Panamského průplavu a doplnil Monroeovu doktrínu, která Americe umožnila zasahovat do ekonomik západní polokoule. Dokonce i jeho nástupce William Taft prosazoval politiku „dolarové diplomacie“, přičemž jasně uznával, že americká zahraniční politická rozhodnutí byla diktována jejími finančními zájmy.

 
Když v Evropě vypukla první světová válka, republikánská strana se rozdělila na dvě frakce - internacionalisty a izolacionisty. První z nich chtěli, aby Spojené státy zasáhly do konfliktu. Druhá trvala na neutralitě. Protože převážná většina občanů byla proti americké účasti, izolacionisté zvítězili.
 
Ale poté, v roce 1917, byl zachycen telegram německého ministra zahraničí Arthura Zimmermanna, který dokládal, že Berlín se pokoušel získat podporu Mexika a sliboval na oplátku, že mu vrátí území obsazena Američany. Následně republikáni, stejně jako zbytek země, obhajovali vstup USA do první světové válce na straně dohody.
 
Po válce se Woodrow Wilson pokusil vytvořit mezinárodní alianci zvanou League of Nations (Liga Národů). Předpokládalo se, že v budoucnu bude organizace schopna zabránit novému mezinárodnímu konfliktu.
 
Prezidentův plán však vzbudil podezření u vůdce republikánského senátu Henry Cabota Lodge. Výsledkem bylo, že republikánská strana zaujala postoj „vytrvalého izolacionismu v reakci na Wilsonův náhlý intenzivní internacionalismus“.
 
V roce 1920 republikánský prezidentský kandidát Warren Harding zahrnul do své kampaně opozici vůči Společnosti národů a vyhrál. Není divu, že on a jeho dva následníci, Calvin Coolidge a Herbert Hoover, pokračovali v této izolacionistické tradici.
 
Toto období souvisí s Trumpovým obdobím „otevřeného nepřátelství vůči migrantům“. Harding, Coolidge a Hoover byli příznivci Johnson-Reedova zákona, který stanovil kvóty pro lidi z jižní a východní Evropy a zcela zakázal imigraci z asijských zemí, zdůrazňuje novinář.
 
Podle něj druhá světová válka radikálně změnila americkou společnost. Trauma po japonském útoku na Pearl Harbor přesvědčila vládu USA a populaci, že jejich země by měla mít silnou armádu a hrát vedoucí roli ve světě.

Rostoucí vliv Sovětského svazu a šíření socialistických či komunistických revolucí po celém světě během studené války přesvědčily Američany, že čelí ohrožení své existence. Po skončení studené války v roce 1991 se islámští teroristé stali „novou existenční hrozbou, která (údajně) vyžadovala silný vojensko-průmyslový komplex,“ poukazuje Rozsa.
 
Přestože Dwight Eisenhower na konci svého prezidentství varoval před nebezpečím vojensko-průmyslového komplexu, věřil, že Amerika by měla použít vojenskou sílu k utváření zahraniční politiky. Tuto filozofii sdíleli všichni republikánští prezidenti, kteří ho následovali: Richard Nixon, Gerald Ford, Ronald Reagan, George Bush a Bush junior.
 
Tito prezidenti rozpoutali války v různých zemích: Koreji, Vietnamu, Afghánistánu a Iráku. K mezinárodním organizacím měli různý vztah. Obecně však jejich myšlenka spočívala v tom, že Spojené státy potřebovaly zajistit své národní bezpečnostní zájmy a nést ideologickou odpovědnost jako vůdce „svobodného světa“ proti fašismu, „sovětské expanzi“ a islámskému terorismu, vysvětluje autor článku.
 
Trump není až tak zvláštní. Ve skutečnosti pokračuje v zahraniční politice, kterou republikánští vůdci sledovali za posledních 80 let. Určité rozdíly ale existují, připouští Rozsa.


Nejviditelnějším rozdílem je obchod. Posledním prezidentem, který aktivně propagoval protekcionistické názory na obchod, byl Herbert Hoover. Trump také rád hodně mluví o své neochotě účastnit se mezinárodních organizací, jako je NATO, a má sklon podporovat „autoritářské vůdce“, včetně korunního prince Saúdské Arábie, Mohammeda bin Salmana, Kim Čong-un, Rodriga Duterteho“. Stáhl významnou část amerických jednotek ze Sýrie a zpravidla „rozhoduje náhodně, neřídí se konzistentní filozofií“, zdůrazňuje novinář.
 
Současně se Trump v nejdůležitějších bodech chová jako „tradiční republikán“.Dlouho před atentátem na generála Kásima Sulejmáního ukončil účast USA na jaderné dohodě s Íránem. „Nafukuje" rozpočet na obranu a jeho pohrdání mezinárodními organizacemi, včetně OSN, sdíleli další prezidenti, včetně George W. Bushe.
 
„Nepředstírejme, že Trump je první republikánský prezident, který uzavřel dohodu s pochybnými zahraničními režimy (pamatujte si na Ronalda Reagana a apartheid v Jižní Africe). Se svým sloganem „Amerika nade vše“ a „nacionalistická“ rétorika může Trump připomínat republikány 20. let, ale jen posiluje předsudky, které jeho strana vždy podporovala,“ uzavírá Matthew Rozsa.

(kou, prvnizpravy.cz, salon.com, foto: arch.)