Přepočítávání, kterého se mnozí obávali, by mohlo vyvolat veřejné pobouření a zviditelnit vítěze proti establishmentu Calina Georgesca.
Stěží se v Německu najde velké staveniště, na kterém by nepracovali Rumuni, Bulhaři nebo dělníci z nástupnických států bývalé Jugoslávie. To, co je v bruselské ideologii EU oslavováno jako „svoboda“ a „bezhraniční mobilita“ pracovníků, byla a je pro lidi z východní Evropy tvrdá práce daleko od domova. Není proto divu, že nový favorit na prezidentský úřad v Rumunsku Călin Georgescu získal obzvlášť velký počet hlasů od svých krajanů žijících v západní Evropě. Zároveň to bylo vyslovení nedůvěry těm politickým kruhům v Bukurešti, které se obohacují z unijních dotací.
Po osvobození od sovětské nadvlády v roce 1990 hledaly východoevropské státy spásu v členství v EU a NATO. Dlouho jim to nezpůsobiloovalo žádnou znatelnou újmu, jejich ekonomiky zaznamenaly růst. Ale ekonomicky byli primárně závislí na Západě, zejména Německu. V současné krizi v Německu, ve Francii nebo Anglii, se tato závislost stává pro Východoevropany velkou nevýhodou. A ještě něco: životní šance pro tamní nové generace klesají.
Zatímco Východoevropané, kteří vyrostli za komunismu, měli většinou dobrou úroveň vzdělání a odborné přípravy, tato úroveň v posledních desetiletích poklesla. Ačkoli jsou na tom střední třídy v těchto zemích obecně lépe než před rokem 1990, počet sociálních prekariátů roste, což následně vede k nespokojenosti. Dluh roste také v Maďarsku, Polsku, Slovensku a Rumunsku. Členství v EU před tím nechrání. A účast na sankcích proti Rusku poškozuje tyto státy (s výjimkou Maďarska) ještě více než Německo.
V kapitole „Postmoderní rusofobie ve východní Evropě“ dochází francouzský antropolog Emmanuel Todd, autor knihy „Západ v úpadku“, k hořkému závěru, že východoevropské státy „ovládají střední třídy zformované komunismem a sotvaže byli osvobozeni, tak dali svůj proletariát do služeb západního kapitalismu. V Rumunsku už vidíme, jak se to může pomstít.