79f1cd6a-5e3f-102d-9127-003048330e04: DOX a panoptikum pravdolásky

KOMENTÁŘ

Centrum současného umění (DOX) by se mělo přejmenovat na Centrum současného politického aktivismu.

16. prosince 2011 - 07:00

Právě probíhající výstava "Luciferův efekt: střetnutí se zlem" není totiž ničím jiným než nejvulgárnější protihradní propagandou. Už ne rafinovaně skrytou, ale otevřenou, nenávistnou a primitivní.

Jejím smyslem je vykreslit současného hradního pána v tom nejděsivějším světle (on je ten satanáš), kdežto hradního pána předešlého jako hrdinu z lidu.

Výstava totiž představuje další projekt Philipa Zimbarda nazvaný Hrdinská imaginace. Jeho cílem je prý inspirovat a připravit "obyčejné" lidi pro roli tzv. "hrdinů v záloze". Jedním z příkladů ztělesňujících koncept hrdinské imaginace je pro Zimbarda Václav Havel, dozvídáme se v upoutávce na výstavu.

Útok na Hrad coby jedinou reálnou konzervativní sílu v zemi je samozřejmě zčásti veden oklikou, skrze oblíbené téma korupce, která údajně svírá v drápech celou Českou republiku, skrze kritiku různých politiků, kauz a společenských jevů, které jsou ale podprahově dávány současnému prezidentovi za vinu. Zčásti je veden přímo, protože námětem mnoha domácích "umělců", kteří na výstavě participují, je přímo osoba Václava Klause (samozřejmě v roli toho zlého). Výstava dokonce končí urnami, kde návštěvníci mají hlasovat o tom, zda by prezident měl být odvolán pro vlastizradu.

Doprovodný program pak zahrnuje neuvěřitelné množství přednášek a debat na "palčivé problémy současnosti", u kterých se člověk jaksi nemůže ubránit dojmu, že nejsou úplně objektivní. Vystupují zde totiž všichni ti, kteří v pravdolásce něco znamenají. Chybí snad už jen guru sám (i když z filmového Odcházení víme, že je schopen si vlézt i do bazénku a vynořit se z něj jako vodník, jen aby se někde nečekaně objevil, takže možná že ho na derniéře výstavy spustí na špagátech zpoza opony jako v nějaké antické hře).

Na jednu stranu se nelze divit - pokud je samotné centrum financováno panem Bakalou, nemůže mít z principu jiný výstup. Zarážející ale je ona míra frustrace pravdoláskařské kliky, která už přesahuje jakoukoli rozumnou mez a stává se hysterií. Klaus jako Lucifer. Ztělesnění zla. Havel ex machina. Zachrání nás v našem marasmu, nebo alespoň ti, kteří nesou jeho odkaz a které vyvolil jako své učedníky. To už není kýč a nevkus, to je úchylka. Otrocká mentalita. Věřit, že někdo, koho před několika desetiletími vybrala CIA a z koho mezinárodní židovská intelektuální elita vytvořila loutku svých zájmů, je autentickým hrdinou z lidu a spasitelem českého národa, je dětinské a svědčí to o myšlenkové ubohosti těch, kdo se Václavem Havlem stále zaštiťují a jemu se klaní. A kdo ve svých představách nejspíše fantazírují o tom, jak by chtěli být tomu Největšímu Čechovi nejblíže a závidí každému, komu se to podařilo. Je to sice takový věchýtek, je svraštělý, pohublý, ale pro ně nádherný... Tramtarááá.

Ten, kdo se pak proti jejich božské ikoně kriticky staví, kdo se odvažuje jeho gloriolu snímat, je nepřítel. Ten, kdo ho nejvíce a reálně politicky ohrozil a ohrožuje, musí být nutně arcinepřítel. Ďábel sám. Klaus. Satan. Nacionalista. Fujtajbl. Naše pochybnosti o Havlovi přeneseme na něj jako na obětního kozla. Bojíme se, že by Havel skutečně mohl být agentem - a tak uděláme z Klause ruského agenta. Víme, že Havel byl "starý prasák" - a tak se pohoršujeme nad Klausovou letuškou. Víme, že Havel nikdy nic originálního nevymyslel, jen přejímal cizí názory, které mu poradili zahraniční opinionmakeři - a tak se ušklíbáváme nad tím, že Klaus prý není ve světě tak známý a že jsou jeho autentické politické názory k popukání zpátečnické a překonané. Víme, jak podivně Havel restituoval a kolik jeho kamarádů přišlo k bohatství - a tak děláme z Klause krále všech zlodějů a mafiánů. Víme, že Havel měl dohodu s komunisty, že udělal tlustou čáru a co-sme-si-to-sme-si a že ho zvolilo prezidentem všech 323 národofrontových poslanců - a tak budeme do nekonečna opakovat, že Klausovi to v první volbě hodili i nějací komunisti. Je nám nepříjemné, že Havel celou svoji politickou kariéru jen poslušně plnil příkazy Američanů - a tak se posmíváme Klausovi, kdykoli má nějakou schůzku s ruským politikem. Přáli bychom si fašistickou (pardon, občanskou) společnost, ale bojíme se to říci nahlas - a tak odvracíme pozornost ke Klausovi, který se prý paktuje s nácky a fašouny. Podporujeme americké dobyvačné války, humanitární bombardování a třetí světovou válku - a tak varujeme před tím, že Klausovo vlastenčení je cesta do pekel, protože nacionalismus v Evropě vyvolal druhou světovou. Víme, že Havel jede v magii a okultismu a tuto víru jen dovedně maskuje za vzletné duchovní fráze o jakémsi vyšším mravním řádu - a tak učiníme z Klause rovnou Lucifera. A tak bychom mohli pokračovat.

Ne, nejsem naivní, abych věřil v to samé jen s opačnými znaménky. Netvrdím, že Havel je ďábel a Klaus spasitel národa. Dokonce bych i prezidentovi mohl některé věci vytknout - například, že nebyl tak konzervativní, jako je dnes, i dříve (ale každý se vyvíjíme). Nebo že podepsal Lisabonskou smlouvu, i když měl unikátní příležitost prokázat hrdinský odpor a zlomit smutné mnichovské dědictví (ale na druhou stranu uznávám, že radit takto od stolu je jednoduché a člověk si neumí představit ten enormní tlak i ty více či méně skryté výhrůžky smrtí a podobně). Hájím ale prezidenta pro to, jaké názory představuje nyní a že je ochoten obhajovat je i v době, která jim nepřeje.

Ale vraťme se k výstavě. Centrum současného umění připravilo ji doplnilo programem rozhovorů "významných osobností politické, kulturní i občanské společnosti zaměřených na palčivá témata a kauzy českého veřejného života, o nichž je důležité se bavit!"

Když pomineme, že nám tu někdo svévolně vybírá témata, o kterých se bavit máme (a o kterých ne), pak je plejáda jmen samotných také takovou povedenou výstavkou. Panoptikem pravdolásky.

Některé vystavené exempláře jsou skutečně odpuzující - zaprášené, přestárlé figuríny, které spíše než výstavu současného připomínají muzeum historických artefaktů. Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Hana Marvanová, Pavel Štern. Chartisté, kteří zřejmě z nostalgie po OF a VPN založili VPK (Veřejnost proti korupci). A jak by řekl Miroslav Dolejší, kdyby žil, potomci komunisticko-židovsko-zednářských rodin.  

Jiná debata patřila filosofujícím ženám - když začaly nad současností vzdychat Věra Tydlitátová a Markéta Hejná, vypadalo to, jako když se sejdou dvě babky na pavlači. Poklábosí a mezi řečí vyždímají své mokré hadry a pak splašky vylijí na dvorek. Tydlitátová je prý zneklidněna, jak se někteří "náckové" dostávají do významných pozic. Já jsem zase zneklidněn, že někdo tak nenávistný a vulgární může vyučovat religionistiku na Západočeské univerzitě.

Jindy se zase sešli staří známí z české pobočky CFR - Petr Drulák a Jiřina Dienstbierová. Přemýšleli o tom, jaké alternativní společenské organizace mohou nahradit kapitalismus. Nepracují snad tito lidé nepřímo pro arcikapitalistu Rockefellera? Tomu se říká "doublethinking" - udržet v mysli dvě naprosto protikladné myšlenky.

Totéž téma si pak Dienstbierová střihla s Václavem Bělohradským. A s Vladimírou Dvořákovou strašily - jak jinak - nástupem autoritativních režimů. Paní Dvořáková ale jistě nemyslí nastupující totalitu Nového světového řádu (USA například před týdnem schválily zákon, podle kterého může armáda zadržovat a vraždit bez soudu i domácí obyvatelstvo), ale nejspíše jakýsi Klausův autoritářský režim po vzoru Putina, který ale existuje jen v její mysli.

A koho máme v panoptiku dále? Karla Randáka a Jindřicha Šídlo, další pravdoláskařské celebrity. Skokana roku Andreje Babiše se senátorkou Alenou Dernerovou. Lovce psychopatů v politice Jana Hnízdila. Tohle téma (psychopati) na výstavě opravdu "jede" - mluví o něm i Ivan M. Havel spolu s Václavem Mikotou. Takže tu máme skoro kompletní partičku, která chtěla dostat prezidenta do kazajky - psychoanalytik Mikota se totiž na Hnízdilově plánu taktéž podílel, stejně jako další spiklenec - psycholog Slavomil Hubálek. Ten zase beseduje s pravdoláskařským goebbelsem Jiřím Pehem.

A do třetice o "psychopatech v politice a byznysu" diskutuje spolumajitel centra DOX Václav Dejčmar a Karel Janeček (to je ten pán, který rétorikou boje proti českým mafiánům zakrývá fakt, že sám slouží mafiánům zahraničním).

Halík je takové eso, že měl debatu sám, nepotřeboval partnera. "Tolerance nebo láska k nepřátelům?" Pan Halík není schopen ani jednoho, je mi záhadou, o čem tedy přednášel.

Nebyl ale jediným duchovním, který si našel cestu do holešovických továrních hal - například biskup Václav Malý se zabýval otázkou, jak rozpoznávat současné zlo. V upoutávce na jeho přednášku pořadatelé lákali následujícím zamyšlením: "Jak lze například vnímat současné snahy ministra školství o výchovu k národní hrdosti a jeho podporu zaměstnance identifikujícího se s fašistickými názory nebo pokusy o sbližování politické moci s nezávislou sférou církve, o nichž svědčí vystoupení prezidenta Václava Klause během církevní bohoslužby ve Svaté Boleslavi?"

Že už je výstava pravdoláskařských figurín únavná? Já vím. Tak to už jen rychle proběhneme. V další místnosti na nás vyskočí Jan Payne, v jiné pseudoumělec Jiří David. Za rohem se baví člen skupiny "Ztohoven" s členem Antifašistické akce, v jiném patře najdeme člena iniciativy " V Ústí neonacisty nechceme" a německého novináře, snažícího se Čechům dokázat, že byli za války stejně zrůdní jako příslušníci jeho vlastního národa (zabývá se totiž táborem Lety u Písku). Zdálky slyšíme tlachání levicové socioložky s radikální feministkou a plácání dvou pracovníků proamerické úderky Člověk v tísni na téma "Šluknovsko: varovný příklad pro Česko".

A tak dále, a tak podobně. Co to všechno znamená? Co z toho všeho plyne?

Toto už není normální střet levice a pravice. Toto nemá nic společného s běžnou každodenní politikou. To nejsou politické proklamace, to není levicová kritika současné pravicové vlády a pravicového prezidenta.

To je frontální útok na základy národního bytí, na stát, na českou suverenitu, na tradice, na řád, na křesťanské hodnoty.To je pokus o rozvrat, pokus o destabilizaci. Je to soustavné podkopávání základů národní soudržnosti, je to na několika frontách vedený výpad proti stranickému politickému systému, proti prezidentovi, proti vlastenectví, proti konzervatismu, proti národu, proti tržnímu hospodářství, proti historii, proti rodině. Proti všemu.

Nedá se to vysvětlit běžnými politologickými termíny. Je to hlubší problém. Několik tisíc let trvající problém. Problém nenávisti jednoho konkrétního národa k národům ostatním. Národa, který si svůj nacionalismus bedlivě střeží a pěstuje, ale všem ostatním by ho zakazoval.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.bartoš



Anketa

Který z premiérů podle Vás hájí více národní zájmy své země?