Avšak zároveň dochází k protichůdnému efektu. Lidé mají pocit, že musí aktiv držet ještě více, aby v prostředí nižších úrokových sazeb dosáhli už dříve vytyčeného celkového zhodnocení - a dostatečně se zajistili třeba na stáří. Pokud chtějí předchozí zhodnocení zachovat, musí zkrátka v prostředí nově nižších úrokových sazeb, tedy nižšího zhodnocení v přepočtu na jednotku aktiva, disponovat více aktivy.

Tím pádem pořizují více (investičních) aktiv, aniž by zvyšovali spotřebu. Dokonce mohou chtít pořídit tolik aktiv, že spotřebu v reakci na snížení úrokových sazeb sníží, aby si ona aktiva vůbec mohli pořídit. Dochází tak k opačnému efektu, než jaký centrální banka zamýšlela: snížení úrokových sazeb snižuje spotřebu a dále utlumuje ekonomickou aktivitu a potenciálně i ekonomický růst. 

Spotřebitelská inflace tím pádem může i po snížení úrokových sazeb centrální banky zůstávat nízká, třeba poblíž jejího cíle, což danou centrální banku utvrzuje v názoru, že postupuje správně. Přitom ovšem podněcuje inflaci v oblasti aktiv, jako jsou akcie či nemovitosti. Tato aktiva ovšem nepředstavují součást běžného spotřebitelského koše, takže s nimi související inflace je z hlediska centrální banky spíše druhořadá a nemusí na ni reagovat při nastavování svých úrokových sazeb.

V důsledku toho všeho pak centrální banky mohou v rámci snahy stimulovat ekonomiku jenom nafukovat ceny akcií či nemovitostí, aniž by ovšem nastartovaly ekonomickou aktivitu a zajistily dostatečnou spotřebu. Generují tak inflaci cen aktiv, která zvláště bez odpovídajícího vzestupu reálné ekonomické aktivity a ekonomického růstu může prohlubovat nerovnost ve společnosti či třeba kriticky snižovat obecnou dostupnost bydlení, nejen vlastnického,“ poukázal na síti X ekonom a hlavní analytik Trinity Bank Lukáš Kovanda negativní důsledky korků centrálních bank