Od nejstarších dob se lidstvo potýkalo s tajemstvím nemoci a utrpení, které si nedokázalo vysvětlit. První doklady o trepanaci, tedy chirurgickém otevření lebky, pocházejí už z období neolitu, přibližně před sedmi tisíci lety. Archeologové nacházejí lebky s jasně patrnými otvory, které vykazují známky hojení, což dokazuje, že pacienti zákrok přežili a pravděpodobně i částečně se zotavili. V tehdejších kulturách byla trepanace považována nejen za lékařský zákrok, ale i za rituální akt, který měl vyhánět zlé duchy a očistit mysl od temnoty, jež se projevovala bolestmi hlavy, epilepsií či duševními poruchami.

Ve starověkém Řecku se trepanace popisovala jako legitimní léčebná metoda. Hippokratés ve svých spisech doporučoval vrtat lebku při zlomeninách a těžkých úrazech, aby se zabránilo hnisání nebo nahromadění tekutin, které by mohly poškodit mozek. Galén, lékař Říma, rozvíjel tyto postupy dál a upozorňoval na nutnost maximální opatrnosti, aby nebyla poraněna tvrdá plena mozková. Nástroje tehdy sahaly od primitivních kamenných škrabadel přes bronzové vrtáky až po složité železné trepany s ozubenými okraji, které umožňovaly odstraňovat kousky kosti.

Během středověku se praxe vrtání lebky rozšířila mezi různé evropské i africké kmeny. V některých společnostech, například u berberských kmenů severní Afriky, byla trepanace spojena se silným přesvědčením, že skrze otvor mohou uniknout démoni a „zlá krev“. Podobné rituály přežívaly až do 20. století například u příslušníků kmene Kisii v Keni, kteří dosud prováděli trepanace při vážných bolestech hlavy a otřesech mozku, dokud se neujaly moderní nemocnice.

Velkou kapitolou historie trepanace je období andských civilizací v Jižní Americe. Inkové i jejich předchůdci v oblasti Peru dosáhli v tomto směru obdivuhodných výsledků. Archeologické průzkumy naznačují, že míra přežití byla překvapivě vysoká. Až 80 procent trepanovaných lebek vykazuje stopy hojení. Odborníci soudí, že domorodí chirurgové si osvojili nejen techniku, ale i znalost antiseptických prostředků z rostlin a omamných látek, které zmírňovaly bolest.

S příchodem renesance došlo v Evropě k přesnějšímu popsání a systematizaci postupu. Lékaři jako Ambroise Paré popisovali různé velikosti a tvary trepanů, postupy pro odstranění úlomků kosti i doporučení, jak kontrolovat krvácení. Přesto však byla trepanace vysoce rizikovým zákrokem, který často končil infekcí a smrtí. V 18. století se tento zákrok stal spíše výjimečnou operací, používanou zejména při těžkých úrazech a frakturách lebky.

Psali jsme: Klášter v oblacích a duchovní poklad Himalájí

Mýtus o tom, že trepanace běžně sloužila přímo k léčbě migrény, je spíše romantickou představou pozdějších badatelů. Ve starověkých textech i archeologických dokladech se mnohem častěji zmiňují úrazy hlavy, epileptické záchvaty a psychické potíže. Přesto je fascinující, jak v mnoha civilizacích vznikl podobný nápad otevřít lebku, aby se ulevilo mozku.

Teprve v 19. století s nástupem moderní anestezie a antiseptické chirurgie se otevření lebky, dnes nazývané kraniotomie, stalo opět relativně bezpečným zákrokem, který se používá u nádorů, krvácení či těžkých otoků. Trepanace tak představuje jeden z prvních dokladů toho, jak lidé od nepaměti bojovali se záhadnými bolestmi a nemocemi odvahou, která z dnešního pohledu vypadá děsivě, ale tehdy mohla být poslední nadějí na přežití.

(vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)