Měnit prostředí kvůli životní pohodě dětí (ano, mám na mysli onen módní pojem „wellbeing“) je kontraproduktivní. Klíč není v prostředí, klíč je v mozku každého z nás a v mozku každého dítěte, o které pečujeme. Neodstraňujme překážky, ale pomozme jim se s těmi překážkami vyrovnat, píše Petr Hampl v komentáři pro První zprávy.
Následující text vychází z referátu, který jsem pronesl na semináři o psychické odolnosti dětí organizovaném paní doktorkou Příkazskou v polovině září.
Je tomu přesně 20 let, co v Americe vyšla kniha One Nation Under Therapy. Její autorka, Cristina Hoff Sommersová, se v ní věnovala „populární psychologii“, jakou najdete v televizi, v popularizačních článcích, ale také, jaká se učí na středních školách nebo třeba na fakultách ekonomie, pokud studenti navštěvují kurz základů psychologie. Srovnala tuto populární psychologii s tím, co bylo opravdu vyzkoumáno na skutečný vědeckých pracovištích. V drtivé většině případů byly oba pohledy opačné. To, co se k lidem dostává jako údajné psychologické poznatky, je ve skutečnosti přesný opak toho, k čemu skuteční výzkumníci dospěli.
Žel se to netýká pouze obecných názorů, ale také psychoterapie, jak je v mnoha případech reálně aplikována. Není vlastně divu, že třeba profesor Seligman tvrdí, že v mnoha případech vede k sebevraždám. Jenže má pravdu? Nemá pravdu? Jak to rozlišit? Skutečnost je taková, že nejsme schopni žádného spolehlivého měření.
Někdo by možná navrhl srovnávat ty, kdo prošli terapií a kdo terapií neprošli. Jenže ty skupiny nejsou stejné. Lidé, kteří se pro terapii rozhodli, se přece museli nějak lišit od těch, kdo se nerozhodli. Férové měření by muselo spočívat v tom, že vezmeme několik tisíc lidí s podobnými psychickými problémy, čistě náhodně jim přidělíme různé typy psychoterapie, některým psychoterapii upřeme úplně a budeme měřit, jestli jsou rozdíly statisticky významné. Takový experiment samozřejmě provést nemůžeme. I kdyby byl technicky možný, bylo by to eticky nepřijatelná.
Nebo jiné dlouhodobé téma – působení pornografie na děti. Srovnávání těch, kdo konzumují porno od dětství, s těmi, kdo je nekonzumují, o ničem nevypovídá. I když najdeme rozdíl, tak nevíme, jestli porno bylo příčinou, nebo zda bylo ukazatelem, který odhalí určité povahové rysy (takže ti lidé by se třeba častěji dopouštěli přestupků, i kdyby na ta hanbatá videa nekoukali).
Ke spolehlivému zjištění bychom opět potřebovali několik tisíc dětí, rozdělit je čistě náhodně do skupin, některým od jedenácti let pravidelně pouštět porno, jiné chránit a potom třeba ve třicet letech měřit rozdíly v psychické stabilitě, míře depresivnosti, partnerském životě apod. Opět nemyslitelné.
Dámy a pánové, nezbývá než přiznat, že v téměř všem, co víme z psychologie, a zejména z dětské psychologie, je pohybujeme v mlze. Vnímáme neurčité obrysy jevů, cosi tušíme, ale jistotu nemáme. Jsme nuceni spoléhat se na dojmy rodičů, učitelů a terapeutů. I když to jsou často dojmy vzdělaných lidí s celoživotní zkušeností, pořád to jsou jenom dojmy. Pokud narážíme na kategorická tvrzení předkládaná s jistotou, je to jistota neoprávněná.
I proto se dnes pokusím zaměřit na to, co víme s jistotou. A to jsou dobře zpracované případové studie. Ale pozor! Případová studie je vždy o konkrétních lidech v konkrétní situaci v konkrétním čase na konkrétním místě. Nevyplývá z toho nic jiného, než že se to stalo. Naše případné závěry, že jsme objevili obecnou zákonitost, mohou být jenom iluzí.
V tomto případě máme výhodu, že psychologové, kteří na projektu pracovali, věděli od samého začátku, že budou chtít zveřejnit případovou studii a to tak, aby obstála při každé kontrole. Sbírali tedy data s velikou pečlivostí.
Místem děje je Geelong Grammar School, kam chodí 1500 žáků od pěti do 18 let, tedy naše základní škola a gymnázium v jednom. Mohli bychom tomu říkat třináctileté gymnázium. Geelong je jednou z nejdražších škol v Austrálii, a tomu odpovídá složení studentů. Řešili problém, který je typický pro většinu škol v poslední generaci. Studenti se cítili přetížení, nezvládali učivo, kolabovali a přibývalo nejrůznějších psychických problémů. Obvyklým řešením bývá další a další redukce učiva, to ovšem na drahé soukromé škole nepřichází v úvahu. Požádali proto Centrum pozitivní psychologie při Pensylvánské univerzitě o vytvoření programu na posílení psychické odolnosti žáků a studentů.
U psychické odolnosti se na chvíli zastavím. Slovníková definice říká, že se jedná o schopnost vypořádat se s negativní událostí nebo negativním sdělením. Jde o to, jak můj mozek zareaguje, když se dozvím něco nepěkného, z čeho koukají samé problémy. Jestli propadnu úzkostem, případně upadnu do depresí nebo jestli začnu okamžitě s chladnou hlavou řešit, jak zmírnit důsledky. Většina z nás je někdy mezi, to znamená, že po určitou dobu naše mysl kolabuje, pak se vzpamatujeme a začneme problém řešit (přičemž deprese a úzkosti nás mohou rušit hodně nebo málo). Zdůrazňuji, že jde o automatickou tendenci našeho mozku reagovat určitým způsobem.
Pennsylvánští psychologové tedy sestavili sadu cvičení, které mají žáci pravidelně provádět a jejichž cílem je přecvičit mozek, aby v těžkých situacích automaticky zafungoval pozitivně a konstruktivně. Ta cvičení nebyla všechna zveřejněna, nicméně dvě z nich ano. Pokud na to budou směřovat dotazy, mohu je podrobně popsat.
Program byl zahájen v roce 2008, v první fázi prošli výcvikem učitelé. Pak byla do programu zařazena část žáků, přičemž další žáci prováděli placebo cvičení a jiní vůbec nic. Tady zdůrazňuji, že všechna ta cvičení dělali žáci a studenti nad rámec běžné látky. Nedostali tedy žádnou úlevu a ještě se museli učit něco navíc. Po dvou letech byly výsledky vyhodnoceny. Na základě toho byl program roztažen na celou Geelong school.
Jaké ty výsledky byly?
- Statisticky nižší výskyt deprese a úzkosti
- Lepší spolupráce ve třídách
- Vyšší studijní úsilí
- Lepší vědomosti
Zlepšení v oblasti deprese a úzkostlivosti činilo přibližně polovinu směrodatné odchylky. Kdo se nezabýval statistikou, asi mu to mnoho neřekne. Nicméně vyplývá z toho, že počet skutečně patologických případů nad třemi směrodatnými odchylkami (hospitalizace, pokusy o sebevraždu apod.) klesl o téměř 90%.
Ten program na Geelong běží dosud.
Až sem máme jistotu a nyní nám zase nezbývá než vnořit se do toho, co je v mlze. Rozhodně není jisté, že by na jiných školách dosáhl stejný program stejného úspěchu. Geelong je výběrové škola, má žáky naprůměrně inteligentní a nadprůměrně cílevědomé, s dobrým rodinným zázemím (které ovšem může být extrémně náročné a vytvářet na dítě neuvěřitelný tlak).
A nejdůležitější závěr, který je ovšem rovněž v mlze, říká: Měnit prostředí kvůli životní pohodě dětí (ano, mám na mysli onen módní pojem „wellbeing“) je kontraproduktivní. Pokaždé to má nějaké nepředvídané důsledky. Co jednomu pomůže, to může jiného poškodit.
Klíč není v prostředí, klíč je v mozku každého z nás a v mozku každého dítěte, o které pečujeme. Děti mají tu výhodu, že se rychleji učí (snadněji se jim posilují synapse), jejich nevýhodou zase bývá disciplína. Ale rozhodně má větší smysl investovat přímo do nich než do bezpečného prostředí, nebezpečného prostředí či jakékoliv jiného prostředí.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
