Přitom je to pro podobu národního života naprosto zásadní záležitost. Od každodenních situací, kdy se můžeme navzájem okrádat nebo si navzájem pomáhat, až po politické rozhodování, kdy většina může podporovat pomoc lidem v nouzi nebo naopak prosazovat příšerné bezohledné akce. Samozřejmě to má také zásadní dopad na rozvoj hospodářství, kde rozumná úroveň vzájemné důvěry je jednou z klíčových podmínek vzájemné spolupráce, píše Petr Hampl v komentáři pro První zprávy.
Když otevřeme toto téma, často to vede k nekonečným diskuzím o tom, jestli jsou lidé v jádru dobří nebo špatní. Jsou to diskuze neplodné, zbytečné, a v principu nerozhodnutelné.
Pár věcí ale víme poměrně jistě:
- Všichni máme schopnost jednat bezohledně a egoisticky. To je dáno biologicky.
- Všichni ovšem máme také schopnost jednat nezištně a pomáhat si.
- Všichni máme vrozený smysl pro férovost (laskavosti se mají oplácet, pokud se tak neděje, cítíme se špatně)
- Všichni máme sklon trestat ty, kdo nejednají dost férově.
Asi by bylo přesnější napsat „téměř všichni“. Nicméně podstatné je, že vše nasvědčuje tomu, že příslušné dispozice jsou od narození přítomny v našich mozcích. Zkrátka, jsme schopni jednat bezohledně i ohleduplně.
Že tlak evoluce vyšlechtil bytosti schopné jednat bezohledně, na tom asi nic divného není. Ale proč ohleduplnost? Proč férovost?
Evoluční psychologové tvrdí, že ohleduplnost či dokonce schopnost obětovat se opravdu vede k tomu, že nositel takových vlastností je v evolučním závodě znevýhodněn. Situace se ovšem otáčí, pokud dokážeme přesně odměřovat, vůči komu se zachováme nezištně a vůči komu nikoliv. Pokud vznikne skupina, uvnitř které se lidé k sobě chovají lépe a uvnitř které jsou si vzájemnou oporou, získávají členové této skupiny obrovskou výhodu proti ostatním lidem.
Právě proto jsou politické národy tak geniálním vynálezem, protože umožňují projevovat a pěstovat solidaritu nejen v rámci klanu, ale v rámci celého národního společenství. Všimněte si, že všichni ti, kdo označují národy za přežitek a volají po jakési globální solidaritě lidstva, jsou právě ti, kdo vystupují s naprosto příšernou bezohledností. Není to vůbec náhoda. Mezilidská solidarita nemůže fungovat mimo jasně definovaný celek. Je to biologicky nemožné.
Nicméně sama existence národa nestačí. Jestliže jsme bytosti schopné jednat naprosto rozličnými způsoby, pak rozhodují pravidla, systémy zvyklostí a ideály, které jsou nám vštěpovány.
Je dobré všimnou si, že vždy, ve všech dobách a kulturách, existovala snaha tlumit egoismus a povzbuzovat nezištnou spolupráci. I v těch nejkrvelačnějších válečnických kulturách byla propagovány nezištnost uvnitř komunit bojovníků.
My, příslušníci západní civilizace, máme ovšem za sebou naprosto jedinečný experiment. Probíhal od 70. let, kdy nejprve někteří ekonomové, a po nich většina politické a intelektuální třídy systematicky povzbuzovala k rozvíjení egoismu a bezohlednosti. Hlavní ideolog thatcherismu a české transformace 90. let, F. A. Hayek dokonce psal, že snažit se pomáhat lidem kolem sebe je projevem zaostalé kmenové mentality a že jediným měřítkem dobra může být v naší době dosažení co největšího zisku.
Dnes vidíme výsledky tohoto experimentu, což není zapotřebí popisovat podrobněji. Je vlastně až neuvěřitelné, že se pořád najde dost vlivných lidí, kteří věří v blahodárnou roli egoismu. Nejsou to jen liberální strany odcházející vlády, ale i třeba Svobodní a Motoristé.
Nicméně pojďme raději k tomu, co může mezilidskou solidaritu a vzájemnou důvěru povzbuzovat.
Na prvním místě záleží na tom, čím je plněn veřejný prostor. Experimenty sociálních psychologů ukazují, že stačí, aby zazněla slova jako „prospěch“ nebo „prosperita“ a prokazatelně měřitelně klesá mezilidská ochota spolupracovat.
Prvnizpravy.cz - Petr Hampl: Dětská psychika v mlze
Na druhém místě je důležité vrátit se opět k oddělení finanční moci a prestiže. Tedy ke stavu, kdy hasič, co zachránil dítě z hořícího domu, může sedět vedle krále, ač je chudý, a majitel nevěstince vedle krále sedět nemůže, bez ohledu na majetek. Jestliže se představitelé státu fotí s lidmi typu Richarda Chlada a na fotografiích z 80. narozenin nejváženějšího politika v zemi pózují lidé zbohatlí privatizačními krádežemi, vede to k tomu, že poctivost je v pohrdání.
Připomínám, že prestiž je dána chováním elity. Všichni obdivují to, co obdivují ti nejbohatší a nejmocnější. Jestliže ti nejmocnější okázale obdivují bezohlednost, bezskrupulóznost a schopnost obcházet zákony, pak se právě takové chování bude těšit nejvyšší úctě.
Abychom nepropadali depresi, upozorňuji na videa betonového krále Tomáše Březiny. Jako snad jediný bohatý a úspěšný člověk v téhle zemi důsledně rozlišuje, jak je kdo bohatý a jak se k tomu bohatství dostal. To je postoj, který nutně potřebujeme.
Za třetí. Solidaritě a vzájemné důvěře se daří mnohem lépe ve společnostech homogenních než ve společnostech multikulturních či jinak různorodých. Americký sociolog Robert Putnan, který zkoumání této oblasti věnoval desítky let, zjistil, že čím je společnost různorodější, tím méně vzájemné pomoci a tím méně důvěry mezi lidmi. Zajímavé přitom je, vzájemná důvěra v takovém případě klesá i mezi příslušníky jednotlivých skupin, nikoliv jen mezi skupinami.
Tím se dostáváme k majetkovým a příjmovým rozdílům. Nevedou k narušení důvěry a solidarity? Za jakých okolností vzniká nepřátelství mezi bohatými a chudými? Připomenu jiného amerického sociologa Christophera Lasche, který kdysi prohlásil, že „majetkové rozdíly jsou tolerovatelné tehdy, pokud z nich vyplývají rozdíly společenské.“ Jinými slovy, pokud jsme všichni nadále příslušníky stejného národa se stejnými právy a povinnostmi. I fakticky, nejen formálně.
Z toho vyplývá – mimo jiné – že čím větší jsou majetkové a příjmové rozdíly, tím více je zapotřebí investovat do sdílené kultury a podpory sdíleného pohledu na svět.
Kromě toho vidíme obecnou tendenci spočívají v tom, že v průmyslových společnostech existují mechanismy omezující nerovnosti a povzbuzující spolupráci, zatímco ve společnostech, kde dominují finance a obchod, je tomu opačně.
V každém případě počítejme s tím, že žádný projekt obnovy národního života neuspěje bez zvýšení vzájemné důvěry a solidarity mezi lidmi.
Základem tohoto článku byl referát proslovený na Konzervativním potlachu ve Zlíně 23. září.
Upozorňuji také na celodenní seminář, kde profesor Budil a doktor Hořák objasní mechanismy udržující kolonie v podřízeném postavení a jak to souvisí s námi. Proberou i otázku zkoumání různých civilizací, přenosů kulturních prvků mezi nimi a možnosti analýzy naší vlastní civilizace i našich každodenních životů. Proběhne v sobotu 25. října. Podrobnější informace najdete zde.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
