Když se politik rozhodne „jít příkladem“, obvykle to bývá nudné: kulaté stoly, tiskovky, šedé svetry. Filip Turek se rozhodl pro jiný styl a přeřadil rovnou na pětku. Nejdřív nás pozval do svého digitálního akvária, kde se na sociálních sítích mihla fotografie tachometru hluboko za dvě stě. A když se ukázalo, že to nebyla žádná německá pohádka, nýbrž západočeská realita na D5, přidalo se tradiční české finále: papíry, razítka, a nakonec osm tisíc korun za opomenutou dálniční známku. To vše ve čtvrtek 28. srpna potvrdili celníci a média.

Základní fakt je prostý, přesto si zaslouží zaznít i s citací. „Europoslanec a čestný prezident strany Motoristé sobě Filip Turek dostal za letošní jízdu bez předplacené dálniční známky pokutu osm tisíc korun,“ uvedla Česká televize.

Turkův příběh má ale víc dějství. Správní řízení v Rokycanech kvůli samotné rychlé jízdě skončilo v srpnu odložením. Z právního hlediska tedy palec nahoru, z pedagogického spíše dolů: co se nám vryje do paměti, nejsou paragrafy, ale fotka budíku a lehká póza jednou rukou na volantu. Turek poté napsal, že si je vědom, jak snadno tím mohl strhnout mladé a nezkušené řidiče k napodobování, a jako gesto poslal 50 000 Kč Fondu pro oběti nehod. Gesto chvályhodné, ale jak říkají dopravní psychologové, imitace je nakažlivější než omluvy.


Zůstaňme ještě chvíli u známky. V éře e-vinět je zapomnětlivost dražší než dřív, ale pořád relativně levná. Osm tisíc není konec světa. Co však působí jako z jiného světa, je PR spirála, která se na příběh nabalila. Nejprve německá výmluva, pak přiznání, pak omluva, dar a nakonec vítězný pocit „už jsem se poučil“. Jenže veřejná debata mezitím stačila dvakrát objet blok: část publika se rozhořčila, část jásala a část si šla vyzkoušet, kolik z jejich auta „reálně dá vytáhnout “. Přesně proto mají politici větší odpovědnost než běžní influenceři, protože jejich psaní i řazení převodů je vidět a je slyšet.

Rokycanský úřad věc rychlé jízdy odložil, což je jeho právo, právníci si vydechli, internet zahučel a rezignovaně dodal, že „tak to u nás chodí“. Jenže v učebnici bezpečnosti provozu je odkazů na sociální sítě čím dál víc a učitelé dopravní výchovy ze základek už dávno vědí, že autorita zásadně prohrává ve chvíli, kdy proti ní stojí cool video. Tady se dostáváme k politické rovině. Europoslanec a „čestný prezident“ Motoristů sobě nemá jen pasivní voliče, ale i aktivní publikum. Když se tedy řeší, jestli zvýšit rychlostní limity, jestli „už konečně povolit“ to či ono, je fér připomenout, jak vypadá realita českých dálnic mimo ideální scénáře.


Obhájci řeknou, že z politika se tady dělá exemplární případ. Odpůrci, že exemplární případ se udělal sám, když s úsměvem přikládal polínka do ohně. Na obou stranách je kus pravdy. V ideálním světě by z podobných historek vzešla tichá dohoda: méně machrování, více respektu k pravidlům, méně adrenalinu v hlavním vysílacím čase, více odpovědnosti. V tom skutečném světě ale zůstane hashtag, pár videí, osm tisíc a jeden dar charitě. A samozřejmě další díl v politickém sitcomu o tom, jak „motoristé“ rozumějí motorismu, ovšem zákony a jejich smysl berou jen jako protivnou kulisu.

Je fér dodat, že veřejné přiznání, lítost a příspěvek Fondu pro oběti nehod jsou gesta, která se nedají zesměšnit, protože jsou dobrá. Jen by byla ještě lepší, kdyby nebyla až na konci. V politické profesi, kde slovo „příklad“ není prázdná nálepka, platí jednoduché pravidlo: lepší je být nudný než nebezpečně cool. Všechno ostatní je jen turbulence v rychlém pruhu. Ať příště ukazuje na sociálních sítích spíš svoje technické znalosti nebo ekologické motoristické novinky. Bude to méně sexy, ale mnohem víc evropské.

A jaký je tedy verdikt? Český stát si vezme svých osm tisíc, politik své ponaučení a veřejnost další dílek do mozaiky, proč se nám z dálnic stává pódium ega. Kdyby šlo o marketing automobilky, tleskali bychom. Jenže jde o zákonodárce, a tam se místo potlesku čeká úplně jiný výkon: předpisy ctít, ne testovat jejich pružnost. Protože jedna věc je „Motoristé sobě“, a úplně jiná „motorismus pro všechny“.