Státní rozpočet bývá často nazýván zákonem roku, protože určuje, kolik peněz do systému přiteče a kolik z něj odteče a jak se rozdělí mezi jednotlivé oblasti života státu. V aktuální situaci však podle ekonoma, poslance a šéfa rozpočtového výboru Sněmonvy Vladimíra Pikory tento zákon nabývá ještě dramatičtější podoby. Nová sněmovna přichází do hry ve chvíli, kdy je rozpočet na příští rok už formálně připravený odcházející vládou a leží na stole bez možnosti, aby ho nově nastupující politická reprezentace předem ovlivnila. Pikora tento stav shrnuje jednoduchou větou, která zároveň vystihuje atmosféru ve sněmovně. „Prostě takhle nám to teďka tady dali a řekli tak berte nebo neberte,“ říká Pikora v pořadu Přísně tajné na kanále Xaver Live.
Hlavním motivem jeho vystoupení je časový tlak, v němž se poslanci ocitli. Rozpočet musí projít celým legislativním procesem tak, aby byl schválen do konce roku a Česká republika se vyhnula rozpočtovému provizoriu. To by znamenalo, že stát by na začátku roku fungoval podle starého rozpočtu a nová vláda by měla svázané ruce. Pikora připomíná, že rozpočtové provizorium už sice Česko v minulosti zažilo, nikdy však nešlo o stav, který by někdo považoval za výhru. Byla to vždy jen nouzová varianta v situaci, kdy se politické strany nedokázaly dohodnout jinak.
Pikora podrobně vysvětluje, jak celý proces schvalování státního rozpočtu probíhá. Připomíná, že rozpočet je sice běžný zákon, ale má svá specifika. Jedním z nich je systém tří čtení v Poslanecké sněmovně, které mají přesně daný účel. V prvním čtení se hlasuje o základních makroekonomických rámcích. Poslanci schvalují celkové příjmy, výdaje a deficit. Jakmile se na těchto číslech shodnou, už se k nim podle Pikorova popisu nevracejí. „V tu chvíli si řekneme, že máme nadefinované, kolik peněz přiteče do toho rozpočtu a kolik odteče. Už to není možné změnit,“ vysvětluje.
Druhé čtení slouží k debatě o jednotlivých kapitolách. V této fázi se rozhoduje o tom, kolik peněz dostane školství, zdravotnictví, obrana nebo další sektory. Zde podle Pikory vzniká prostor pro velkou politickou debatu o prioritách vlády. Poslanci mohou říci, že například ve školství je příliš peněz, zatímco zdravotnictví trpí nedostatkem, a přesouvat prostředky mezi kapitolami. Právě v této fázi se podle něj řeší, co vláda skutečně chce a jaké politiky chce prosazovat.
Třetí čtení pak už slouží pouze k technickým úpravám a drobným korekcím. Může jít o miliardu sem nebo tam, což je pro běžného člověka obrovská částka, ale v rozpočtu přesahujícím dva biliony korun relativně malá. V této chvíli se dokument dolaďuje tak, aby čísla seděla, a poté je rozpočet považován za hotový. Ambicí podle Pikory je, aby třetí čtení proběhlo sedmnáctého prosince, tedy těsně před Vánocemi, což by umožnilo vstoupit do nového roku s platným rozpočtem.
Vyfabulovaný a vylhaný rozpočet
O to problematičtější se zdá fakt, že podle Pikorových slov je rozpočet, který nová sněmovna zdědila, zásadně nedodělaný. Poslanec ho označuje za vyfabulovaný a vylhaný a upozorňuje, že v něm podle informací od vysokých státních úředníků chybí značné množství peněz. „V tuhle chvíli se zdá, že tam bude chybět něco přes 80 miliard. Zároveň se zdá, že na straně příjmů byly ty příjmy asi nafouknutý a že ten rozpočet tvrdí, že tam bude 15 miliard, který nakonec asi nedostaneme,“ popisuje. Po sečtení obou efektů podle něj vychází, že v rozpočtu chybí přibližně 100 miliard korun a dodává, že se obává ještě horšího scénáře.
Pikora má pocit, že každým dalším dnem se objevují nové problémy. Hovoří o kostlivcích ve skříni a připouští, že ani dnes ještě neznáme všechny. „Evidentně tam je mraky kostlivců ve skříni a já se prostě bojím, že ještě všechny ty kostlivce neznáme,“ říká. Zároveň připomíná, že úředníci postupně rozkrývají další a další nesrovnalosti a nálada v rozpočtovém výboru je ovlivněna nejistotou, co ještě může vyplout na povrch. Tento pocit nestability považuje za zásadní problém, protože jakékoliv plánování úspor nebo přesunů peněz se tím stává výrazně složitější.
Nově nastupující politická reprezentace tak podle Pikory stojí před velmi nepříjemným dilematem. Buď přijme rozpočet, o kterém už dnes ví, že je špatně a neodpovídá realitě, nebo se rozhodne dokument vrátit k přepracování, což by prakticky jistě znamenalo pád do rozpočtového provizoria. „Problemem je, že když to půjde na přepracování, prostě stoprocentně se to nestihne letos a určitě bude to rozpočtové provizorium, které nechceme,“ vysvětluje. Přijetí rozpočtu v podobě, v jaké je nyní předložen, však také nepovažuje za optimální řešení, protože by vláda převzala odpovědnost za rámce, u kterých ví, že nesedí.
Jedním z možných kompromisů, které Pikora naznačuje, je varianta, kdy by sněmovna rozpočet nyní přijala, aby se Česko vyhnulo provizoriu, a během příštího roku by následovala rozsáhlejší novela. Ani to však není politicky pohodlné, protože opozice by mohla vládě snadno vyčítat, že schválila nadměrný deficit. Pikora připomíná, že by v takové situaci musela vládní koalice veřejnosti obtížně vysvětlovat, že aktuální schodek není výsledkem její vlastní rozpočtové politiky, ale důsledkem dědictví po předchozí vládě. „Budete říkat, že to není náš deficit, tak jsme se mi nepřipravili. Takovýhle tady byl, takhle nám ho připravila ta odcházející vláda,“ popisuje očekávanou politickou debatu.
Dalším prvkem, který Pikorovi situaci výrazně komplikuje, jsou nově nastavená fiskální pravidla. Odcházející vláda prosadila zákonný rámec, který určuje limity pro zadlužování státu a maximální povolené deficity. V principu tento krok Pikora podporuje a označuje ho za krok správným směrem, který měl bránit tomu, aby se Česká republika vydala řeckou cestou neřízeného zadlužování. V praxi však podle něj došlo k tomu, že ještě před předáním rozpočtu novému politickému vedení odcházející kabinet prakticky vyčerpal celý prostor, který tato pravidla umožňují. „Řekla tak a my jsme už na limitu. Takže nemáte šanci s tím cokoliv dělat,“ shrnuje Pikora.
Bude se škrtat?
Nová vláda má tak podle něj omezený manévrovací prostor. Ví, že v rozpočtu chybí desítky miliard, zároveň však narazila na zákonné stropy, které jí brání deficit dále navyšovat. Standardní postup, kdy by vláda měla několik měsíců na přípravu legislativních změn, rušení neefektivních programů nebo úřadů a promyšlených reforem výdajů, nyní není reálně možný. Pikora upozorňuje, že zákony, které mohou vést k systémovým úsporám, se nedají vytvořit během tří týdnů. V takto stlačeném čase se podle něj debata nebezpečně posouvá ke scénáři takzvaných tupých škrtů. „Najednou to je jedno z těch řešení, které se nabízí. Je hrozně tvrdý a prostě musíte rychle něco vzít a říct tak škrtám,“ konstatuje.
Ve svém vystoupení se Pikora dotýká i dlouhodobějšího výhledu veřejných financí. Připomíná, že ještě na jaře se počítalo s deficitem pro rok 2026 na úrovni minus 225 miliard korun a on sám na tomto předpokladu stavěl své rozpočtové úvahy. Už v létě se však ukázalo, že skutečnost bude horší a čísla se posouvají k deficitu kolem 286 až 287 miliard. Aktuální zjištění, že v rozpočtu chybí další desítky miliard, podle něj výrazně ztěžuje možnost postupného ozdravování financí státu a oddaluje okamžik, kdy by se rozpočet mohl přiblížit vyrovnanému hospodaření.
Sněmovní „džungle“
Vedle technických detailů veřejných financí se Pikora věnuje i institucionálnímu uspořádání a vztahu mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou. Vysvětluje, že každý ministr má na parlamentní straně svého přirozeného partnera v podobě předsedy příslušného výboru. Ministr financí má proti sobě šéfa rozpočtového výboru, ministr zdravotnictví zase předsedu zdravotnického výboru a podobně. Tito dva aktéři spolu musí spolupracovat, protože ministr přichází s návrhy, které prošly vládou, a výbor je následně projednává a pomáhá je prosadit mezi poslanci. Připomíná, že mezi ministrem a šéfem výboru není vztah nadřízenosti, ale spíše partnerského dialogu.
Psali jsme: Stonjeková rozmetala 17. listopad. Pavel i „lepší lidé“ dostali na frak
Významnou roli přisuzuje Pikora odbornosti lidí, kteří stojí v čele klíčových institucí. Reaguje na názor, že ministr financí nemusí být odborník, ale stačí, když má politickou podporu a inteligenci. Tento přístup odmítá a přirovnává ho k tomu, jako kdyby ředitel aerolinek nerozuměl letadlům a řídil firmu pouze podle čísel. Uznává, že ministr financí nemusí mít profesuru z ekonomie, zároveň však trvá na tom, že bez ekonomického vzdělání a hlubšího porozumění financím jsou šance na dobrou práci výrazně menší. „Teoreticky můžete řídit auto taky pěkně a nemít řidičák. Ale nějak se shodneme na tom, že by to asi chtělo ten řidičák mít,“ dodává.
Pikora také otevřeně popisuje, jak má fungovat dělba práce mezi poslanci v jednotlivých oblastech. Přiznává, že sám nerozumí například armádě a odmítá předstírat opak. Vysvětluje, že v odborných otázkách se poslanci spoléhají na experty ve svých stranách a v příslušných výborech. On sám má být autoritou pro státní rozpočet a rozpočtovou politiku, zatímco v oblasti obrany nebo dalších speciálních témat se bude řídit doporučeními kolegů, kteří se v nich orientují lépe. Podle něj je mnohem poctivější takový přístup otevřeně přiznat, než předstírat univerzální odbornost ve všech směrech a vstupovat do debat, kterým člověk ve skutečnosti nerozumí.
Navzdory tvrdým slovům o stavu veřejných financí a chaotickém předávání rozpočtu zůstává ve vystoupení Vladimíra Pikory patrné osobní nadšení pro práci, kterou přijal. Přiznává, že na něm je vidět entuziasmus a že se na svou roli těšil. Zároveň si však představoval jiné okolnosti, více času na promyšlené kroky a možnost připravit reformy, které by nebyly jen rychlou reakcí na akutní problém. Současný stav shrnuje jako situaci, kdy mají noví lidé k dispozici minimum času a před sebou maximum rizik. Vše doprovází přiznání, že tak špatnou výchozí situaci si před rokem nedokázal představit.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: xaver live)
