Italský historik, filolog a profesor klasické literatury Luciano Canfora se v rozhovoru pro pořad Battitori Liberi na stanici Radio Cusano Campus ostře vymezil vůči současné geopolitické roli Západu. Ve své analýze, která se opírá o staletou historickou kontinuitu, zpochybňuje legitimitu morálního mentorství, které si evropské a americké elity nárokují vůči Rusku. Canfora nejenže rozkrývá kořeny současního konfliktu na Ukrajině, ale zároveň odhaluje skrytou kontinuitu západního imperialismu, militarismu a politického pokrytectví, které podle něj znemožňují jakýkoliv autentický mírový proces.
Ve své historické exkurzi připomíná Canfora systematické obklíčení Ruska od okamžiku vzniku Sovětského svazu. Už v roce 1918 došlo k vojenskému zásahu několika západních mocností včetně Francie, Velké Británie a dokonce i Československa, které se pokusily nově vzniklý bolševický režim „udusit v kolébce“. Tato intervence, která měla být krátká a efektivní, se rychle změnila v dlouhou geopolitickou konfrontaci, z níž Sovětský svaz nakonec vyšel posílený. Podle Canfory tehdy selhal západní plán i díky „záslužnému postoji amerického prezidenta Woodrowa Wilsona“, který chápal nutnost diplomatického řešení namísto dalšího globálního konfliktu.
Druhá světová válka přinesla další zlom. Sovětský svaz byl napaden nacistickým Německem a zaplatil za vítězství životy 27 milionů občanů. Výsledkem byla vzniklá „bezpečnostní zóna“, tedy sféra vlivu východní Evropy, která měla sloužit jako ochranný val proti dalším západním útokům. Po pádu Berlínské zdi se však podle Canfory tento status zcela rozpadl a Západ (zejména USA) se rozhodl využít slabosti postsovětského Ruska k expanzi NATO až k ruským hranicím. To považuje Canfora za klíčový spouštěč současného konfliktu. V rozhovoru doslova říká: „Příčinou konfliktu je právě tohle - NATO, které se posunulo až k ruským hranicím.“
Historik zároveň upozorňuje na psychologický aspekt dějin Ruska. Ve svém kolektivním vědomí nese tato země zkušenost opakovaných invazí: od napoleonské armády přes německé útoky až po hrozby ze strany současného Západu. Tato historická paměť podle něj formuje ruskou potřebu obranného zajištění a vytváření tzv. „nárazníkových zón“. Canfora proto tvrdí, že bez obnovení takové bezpečnostní struktury nemůže existovat stabilní mír. „Řešení přijde, až si Západ uvědomí, že nový světový řád vyžaduje bezpečnostní pásmo, které oddělí potenciálně konfliktní bloky,“ míní historik.
Zásadní varování pak profesor Canfora adresuje současnému vývoji v Německu. Nového kancléře Friedricha Merze označuje za jednoznačně nebezpečnou postavu. Jde podle něj o představitele radikálně konzervativního křídla CDU, který otevřeně hovoří o vybudování nejsilnější armády v Evropě. Canfora připouští, že Německo by se mohlo dokonce pokusit o vývoj jaderné zbraně po vzoru Izraele. Takový krok by znamenal definitivní návrat německého militarismu a dokončení toho, co „Hitler nestihl, protože Američané dokončili atomovou bombu dřív než on“.
Prohlášení o „ruské hrozbě“ považuje Canfora za historicky nepravdivé. Upozorňuje, že Rusko v celé své moderní historii nikdy nezahájilo válku proti západním státům. Tato narativní lež slouží podle něj jako nástroj propagandy, který umožňuje urychlenou militarizaci Evropy a legitimizuje politiku napětí.
„Merz je nebezpečí, které se živí propagandou o neexistující ruské hrozbě,“ varuje Canfora v rozhovoru publikovaném na italském serveru La Voce della Sera.
Rozhovor se dotkl také role Itálie, kterou Canfora označuje za stát v trvalé geopolitické podřízenosti. Od poválečného období byla Itálie závislá na USA a podle něj jen zřídka vykazovala známky nezávislé politiky. Výjimky představují státníci jako Aldo Moro nebo Bettino Craxi, kteří se pokoušeli o autonomní středovýchodní politiku nebo hájili suverenitu například v kauze Sigonella. Současná italská vláda však podle Canfory „koketuje zároveň s Washingtonem i Berlínem“ a tím se zaplétá do vnitřně rozporné pozice.
„Nelze být současně přítelem Trumpa, který občas projevuje snahu o mír, a zároveň podporovat Merze, který nás žene do přezbrojení. To je politika vnitřně nesoudržná,“ konstatuje dále italský historik.
Canfora si neodpustil ani srovnání pokrytectví v mezinárodní politice. Zatímco se běžně ozývají ostré výroky vůči Kremlu a neustále se opakuje potřeba dodržovat mezinárodní právo, stejná přísnost se podle něj neaplikuje vůči Izraeli a jeho vojenským operacím v Íránu nebo Pásmu Gazy. Připomíná přitom, že současný italský prezident byl v roce 1999 ministrem obrany, když Itálie podpořila bombardování Jugoslávie bez mandátu OSN. „Paměť, koherence a sebereflexe - to je moje doporučení,“ shrnuje lakonicky.
Na závěr se Canfora vyjadřuje i k samotné ideji „mírové Evropy“. Tento obraz považuje za fikci. Podle něj je Evropa historicky agresivním kontinentem, který má na svědomí dvě světové války a který se nyní po období iluzorního humanismu vrací k válečnickému duchu. Kromě Merze jmenuje i Macrona a britského labouristu Keira Starmera jako postavy, které „rozdmýchávají válku v evropské režii“. Evropa tak podle něj nikdy nebyla a není kontinentem míru, ale naopak „přirozeně směřuje ke konfliktu“.
Luciano Canfora varuje, že pokud se Západ nevrátí ke kritické sebereflexi, může se ocitnout na prahu dalšího velkého střetu. Jeho slova přitom nepadají z ideologických pozic, ale z hloubky historické zkušenosti, která odmítá účelové výklady, zjednodušené dichotomie dobra a zla, a především propagandu.
„Potřebujeme především informace, které nám naše média neposkytují s dostatečnou šíří,“ říká v závěru rozhovoru Canfora.
Pokud vás tento pohled zaujal, doporučujeme nahlédnout i do Canforova nejnovějšího díla Dizionario politico minimo, které slouží jako kompaktní nástroj pro orientaci v současném mediálně-politickém chaosu. V době, kdy se Evropa znovu obrací k militarismu, představuje Canforův hlas naléhavou výzvu k návratu k paměti, rozumu a míru.
(dan, La Vocce della Sera, repro: La7Atualita)
