Když se ptáme, proč „panda-osel“ neexistuje a proč jako „panda“ funguje jen medvěd, odpověď je prostá i nepříjemně prozaická. Slovo panda není biologická kategorie, ale historicky přilepené jméno. Zrodilo se dřív pro malou (červenou) pandu a teprve později se omylem přiřklo i černobílému medvědovi. Věda pak více než století řešila, co je ve skutečnosti zač. Dnes máme jasněji díky genetice. Velká panda je medvěd, malá panda je samostatná větev příbuzná „musteloidům“ (mývalům, lasicovitým aj.). „Panda-osel“ nedává smysl, protože „panda“ není druh osla, ale jméno dvou zcela odlišných šelem, které si jsou podobné jen shodou evolučních okolností.
Původ názvu je zahalený mlhou. Nejčastěji se odvozuje od nepálského nigalya ponya („jedlík bambusu“) a zcela jisté je především to, že slovo „panda“ se původně vztahovalo na červenou pandu popsanou roku 1825 Frédéricem Cuvierem… o dobrých 40–50 let dřív, než byl Západu popsán černobílý medvěd z čínského vnitrozemí. Od té doby se „panda“ stala sdíleným jménem pro dva velmi nepříbuzné tvory.
Dramatická část příběhu začíná rokem 1869, kdy misionář a přírodovědec Armand (Père) David získal kůži a kostru „černobílého medvěda“ a předběžně jej zapsal jako Ursus melanoleucus, tedy medvěda. O rok později však vlivný zoolog Alphonse Milne-Edwards po prohlídce materiálu soudil, že tvor má blíž k „malé pandě“ a raccoonovitým. Tím odpálil více než stoletý spor: je „panda“ medvěd, mýval, nebo zvláštní skupina sama pro sebe?
Morfologie nabízela argumenty na obě strany. Lebka, zuby a přední tlapy obou „pand“ jsou podobně uzpůsobené na manipulaci s bambusem; oba druhy mají i slavný „pseudopalec“, tedy zvětšenou zápěstní sezamskou kost, která slouží jako jakýsi šestý prst. Jenže podobnost ve tvaru ještě neznamená příbuzenství. Právě zde se ukázala síla fosilií a molekulární biologie: starší nález Simocyon batalleri, blízký příbuzný červené pandy, už měl „falešný palec“, a moderní genomické studie popsaly stejné „bambusové“ fígle u obou pand jako nezávisle vzniklá řešení (učebnicovou konvergentní evoluci).
Jakmile přišla DNA, spor se rozhodl. Už v 80. a 90. letech ukazovaly biochemické a genetické analýzy na medvědí původ černobílé pandy, následné mitochondriální i jaderné studie v 2000s vztah k ursidům definitivně potvrdily. Dnes je konsenzus jednoduchý. Velká panda (Ailuropoda melanoleuca) je medvědovitá šelma, byť vybočující. Její linie se oddělila od větve ostatních medvědů velmi brzy; červená panda (Ailurus fulgens) je poslední žijící zástupce vlastní čeledi Ailuridae v rámci nadčeledi Musteloidea.
„Nejpodivnější medvěd“ není jen novinářská zkratka. Fylogenetické práce jej kladou jako sesterskou větev ke „zbytku“ medvědů, tedy jakýsi bazální odštěpek rodiny Ursidae. Z hlediska evoluce to dává smysl. Kombinace diety založené na bambusu a historických tlaků v prostředí vygenerovala u tohoto medvěda řešení, která připomínají malou pandu, ale nejsou zděděná z téhož zdroje. Jsou to znovu a znovu vynalezené triky, například „pseudopalec“, které vedly vědce devatenáctého století k chybnému spojení obou zvířat do jedné „pandí“ příbuzenké bubliny.
Proč tedy neexistuje „panda-osel“? Protože slovo „panda“ není kategorie, pod kterou by se daly přeznačovat jiné druhy, ale historické jméno dvou evolučně vzdálených šelem. U osla nikdy nenastal takový mix omylu, podobností a kulturního halo, které by mu nálepku „panda“ přihrálo. Aby vznikla „panda-něco“, musely by se sejít tři věci: silný vizuální klam vyvolaný konvergencí, nedostatek genetických dat a autoritativní historický papír, který by omyl zafixoval. To se stalo jednou. A věda to v éře genomiky zase rozpletla.
Je fér dodat, že „panda“ coby slovo zdomácnělo právě díky mediálním ikonám. Černobílý medvěd je symbolem ochrany přírody a veřejnost si mnohdy odnáší dojem, že obě „pandy“ patří k sobě tak, jako „osli patří k lichokopytníkům“. Jenže v systematice šelem je realita jiná. Malá panda stojí osamoceně v Ailuridae, velká panda je medvěd a jejich podobnost je spíš důkazem toho, že příroda ráda řeší stejné problémy podobně, i když pracuje s jinými díly.
Pokud bychom hledali poslední hřebíček do rakve starých omylů, vložila jej souhra genomiky a paleontologie. Genomy obou „pand“ odhalují shodné adaptace související s bambusem, ale na odlišných genetických základech, zatímco fosilie typu Simocyon ukazují, že „palec“ mohl vzniknout kvůli šplhu po stromech a teprve druhotně byl zrekrutován k loupání bambusu. V součtu to znamená: dvě pandy, dva původy, jedna iluze.
Kritická pointa pro popularizaci je jasná. Velká panda není „verze pandy u medvědů“, ale medvěd, kterému jsme omylem nechali cizí jméno. Malá panda není „menší verze té velké“, ale úplně jiná šelma, navíc jediná přeživší svého rodu i čeledi. Jakmile to přijmeme, otázka „proč není panda-osel“ se rozplyne. Zůstanou dvě fascinující evoluční linie a jeden výživný příběh o tom, jak věda postupuje od vzhledu k důkazům.
Zdroje k historii a systematice: Schaller - The Last Panda (historický přehled sporu); Britannica a Bear Biology k dnešní klasifikaci; PNAS 2006 (Salesa) a PNAS 2017 (Hu) ke konvergentní evoluci a „pseudopalci“; materiály Smithsonian/National Zoo a Smithsonian Magazine k tomu, že červená panda je jediným žijícím členem Ailuridae; k objevům 1869–1870 viz shrnutí a korespondence o Père Davidovi a Milne-Edwardsovi.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
