Justiniánský mor, tradičně datovaný mezi lety 541–750 n. l., je v pramenech líčen jako pohroma, která zasáhla celé Středomoří. Co ale dlouho chybělo, byl biologický důkaz přímo z centra východořímské říše. Ten nyní přináší nová studie týmu z University of South Florida a Florida Atlantic University. V masovém hrobě pod římským hipodromem v Jerashi na severu Jordánska se v lidských zubech podařilo identifikovat genetický materiál bakterie Yersinia pestis. Stejného patogenu, který o 800 let později způsobil i černou smrt. Jde o první takový nález v prostoru byzantské metropole a její bezprostřední sféry, tedy v samotném centru epidemie popsané dobovými autory.
Sekvenování DNA z několika zubů ukázalo, že oběti sdílely takřka identické kmeny Y. pestis. To naznačuje rychlý, explozivní průběh lokální vlny nákazy - obraz souznící s kronikami o hromadných úmrtích a nouzových pohřbech. Masový hrob přímo v někdejší aréně dokládá, že městská infrastruktura nestačila běžným obřadům a musela přejít do krizového režimu. Studie navíc zpřesňuje chronologii: výskyt Y. pestis v Jerashi lze datovat do rozpětí cca 550–660 n. l.
Nové výsledky zapadají do mozaiky paleogenetických objevů poslední dekády. Už v roce 2019 byly rekonstruovány genomy Y. pestis z prvopandemických hrobů v Británii, Francii, Německu a Španělsku. To doložilo zeměpisný rozsah nákazy, ale šlo o oblasti za západní hranicí říše. Přímý „byzantský“ důkaz chyběl. Až dosud.
Důležitý je i evoluční kontext. Analýza rozsáhlého souboru starých i moderních genomů naznačuje, že jednotlivé historické pandemie (Justinián, Černá smrt, novověké vlny) se neodvíjejí od jediné linie, ale vznikaly opakovaně a nezávisle z přírodních zvířecích rezervoárů. Jinými slovy: nešlo o jeden strom s jedním kořenem, ale o znovu a znovu probouzenou hrozbu aktivovanou lidskou mobilitou, koncentrací obyvatel a ekologickými podmínkami.
Otázka, jak ničivý justiniánský mor skutečně byl, zůstává otevřená. „Maximalistické“ scénáře pracují s úmrtností až ve čtvrtině populace Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Oporu hledají v kronikách a makrohistorických interpretacích kolapsu. Proti nim stojí „minimalistická“ reinterpretace posledních let, která na základě archeologických, paleoekonomických i právních dat tvrdí, že dopad byl menší a regionálně velmi rozdílný. Vliv mohla zesilovat kombinace s klimatickými anomáliemi po roce 536 (sopečné erupce a ochlazení), ale i to je předmětem sporu. Nový nález z Jerashi tyto tábory neusmiřuje, jen potvrzuje klíčovou premisu: původcem byl skutečně morový bacil.
Pod římským hipodromem archeologové odhalili komory s ostatky asi 150 dospělých a 80 dětí. Z vybraných zubů získali dostatečně zachovalou DNA k celogenomovému sekvenování a porovnání kmenů Y. pestis. Uniformita genomů odpovídá rychlému šíření jedné lokální vlny, nikoli dlouhodobému doznívání více linií. To je cenné pro epidemiologické modely, které se snaží rekonstruovat dynamiku šíření v hustě obydlených centrech pozdní antiky.
Plague přitom nezmizel. Y. pestis přetrvává v přírodních rezervoárech a jednotlivé případy se objevují i ve 21. století, včetně čerstvě zaznamenaných úmrtí v USA v létě 2025. Ukazuje se tak, že některé patogeny mají „více životů“ a do dějin vstupují opakovaně, když se sejde prostředí, hostitel a mobilita. To, že se podařilo identifikovat původce krize staré 1 500 let přímo v srdci byzantské říše, je zároveň odrazovým můstkem pro srovnávací výzkum karantén, pohřebních praktik a městské zranitelnosti, například v Benátkách na Lazaretu Vecchio, kde se nyní analyzuje přes tisíc vzorků z období černé smrti.
Je však třeba zdůraznit limity. Jerash přináší „zlatý důkaz“ původce, ale jde o jednu lokalitu a relativně malý počet jedinců. Nelze z ní zobecnit na celou říši ani na celý průběh první pandemie. Výklad o rozsahu úmrtnosti, strukturálních otřesech či urychlení „konce antiky“ bude dál stát na kombinaci paleogenetiky s archeologií, dendrochronologií, numismatikou, právní historií a dalších genomových nálezů.
Nově objevená DNA Yersinia pestis z jerashského masového hrobu tedy posouvá justiniánský mor z roviny „pravděpodobného“ do „prokázaného“, alespoň pokud jde o jeho původce v centru byzantské sféry. Zda šlo o civilizační zlom s plošnou devastací, nebo o sérii regionálně rozdílných epidemií v časech už tak obtížných, zůstává otázkou. Jisté je, že nejde o jednu dávnou epizodu, ale o opakovaně se vracející hrozbu. A to je lekce, která platí i pro dnešek.
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
