Evropa se nachází na děsivém rozcestí. Na jedné straně stojí hrdé deklarace o jednotě Severoatlantické aliance, na straně druhé hluboce podfinancované či organizačně neefektivní armády, které by měly problém obstát i v menším regionálním konfliktu. Podle uznávaného vojenského stratéga Edwarda Luttwaka, jenž ve svém nejnovějším článku pro server UnHerd analyzuje schopnost Evropy čelit případné agresi, je dnešní NATO spíše papírovým tygrem. A pokud je skutečně jen blufem, Vladimir Putin to velmi brzy zjistí.
Události ze začátku září 2025 tuto obavu ilustrují do všech detailů. Do polského vzdušného prostoru vniklo 21 ruských dronů, což vyvolalo pohotovostní reakci NATO, uzavření civilních letišť, vzlety aliančních stíhaček a přehodnocení pohotovosti vzdušné obrany. Čtyři drony sestřelily nizozemské F-35, zbytek spadl samovolně – šlo totiž jen o plastové návnady bez výbušnin. Největší škodu paradoxně způsobil americký raketový systém AIM-120 odpálený z polského F-16, který minul cíl a explodoval v obytné zástavbě u Lublinu. Tento incident, byť médii relativně přehlížený, otevřel oči mnoha analytikům: evropská protivzdušná obrana je nespolehlivá, improvizovaná a místy nebezpečná i sama sobě.
Polský premiér Donald Tusk využil situace k výzvě k navýšení obranných výdajů až na 5 % HDP. Jak však Luttwak upozorňuje, samotné procento HDP nevypovídá o skutečné bojové síle. Finsko například investuje 2,4 % HDP, ale dokáže mobilizovat čtvrt milionu vycvičených vojáků. Naopak státy, které vykazují vyšší výdaje, často prostředky jen účetně přesouvají bez praktického efektu.
Typickým příkladem je Španělsko. Místo zakoupení osvědčené ponorky od firmy Thyssen-Krupp investovalo 3,8 miliardy eur do vlastního modelu S-80, vyvinutého státním podnikem Navantia – téměř dvakrát více než stojí francouzská jaderná ponorka. A přitom stále chybí funkční systém recirkulace vzduchu. V Itálii se jde ještě dál: vláda plánuje do kvóty 2 % HDP započítat i stavbu mostu na Sicílii za 13,5 miliardy eur, s odůvodněním, že ho v budoucnu mohou využít vojáci. Ve skutečnosti však nemá prostředky ani na provoz vlastních moderních lodí – více než polovina flotily kotví kvůli nedostatku paliva a peněz na údržbu.
Události ze začátku září 2025 tuto obavu ilustrují do všech detailů. Do polského vzdušného prostoru vniklo 21 ruských dronů, což vyvolalo pohotovostní reakci NATO, uzavření civilních letišť, vzlety aliančních stíhaček a přehodnocení pohotovosti vzdušné obrany. Čtyři drony sestřelily nizozemské F-35, zbytek spadl samovolně – šlo totiž jen o plastové návnady bez výbušnin. Největší škodu paradoxně způsobil americký raketový systém AIM-120 odpálený z polského F-16, který minul cíl a explodoval v obytné zástavbě u Lublinu. Tento incident, byť médii relativně přehlížený, otevřel oči mnoha analytikům: evropská protivzdušná obrana je nespolehlivá, improvizovaná a místy nebezpečná i sama sobě.
Polský premiér Donald Tusk využil situace k výzvě k navýšení obranných výdajů až na 5 % HDP. Jak však Luttwak upozorňuje, samotné procento HDP nevypovídá o skutečné bojové síle. Finsko například investuje 2,4 % HDP, ale dokáže mobilizovat čtvrt milionu vycvičených vojáků. Naopak státy, které vykazují vyšší výdaje, často prostředky jen účetně přesouvají bez praktického efektu.
Typickým příkladem je Španělsko. Místo zakoupení osvědčené ponorky od firmy Thyssen-Krupp investovalo 3,8 miliardy eur do vlastního modelu S-80, vyvinutého státním podnikem Navantia – téměř dvakrát více než stojí francouzská jaderná ponorka. A přitom stále chybí funkční systém recirkulace vzduchu. V Itálii se jde ještě dál: vláda plánuje do kvóty 2 % HDP započítat i stavbu mostu na Sicílii za 13,5 miliardy eur, s odůvodněním, že ho v budoucnu mohou využít vojáci. Ve skutečnosti však nemá prostředky ani na provoz vlastních moderních lodí – více než polovina flotily kotví kvůli nedostatku paliva a peněz na údržbu.
Trump svaluje vinu za všechny problémy Ukrajiny na Evropu
Nejkřiklavější je ale případ Německa. Po ruské invazi mělo být tahounem evropského přezbrojení. Realita je však jiná – počet vojáků Bundeswehru se dokonce mírně snížil. Země sice objednala nové tanky Leopard 2A8, ale výroba je natolik pomalá, že první kusy dorazí až kolem roku 2030, a i tehdy pouze v počtu dostačujícím pro jednu brigádu. V zemi, kde ještě nedávno chyběly vrtule pro helikoptéry a motory pro tanky, se na základní infrastruktuře mnoho nezměnilo. Luttwak připomíná sarkastická slova Angely Merkelové: „I kdybychom měli peníze, nevěděli bychom, jak je utratit."
Závažnější problém představuje lidský faktor. NATO má sice dostatek techniky, ale zoufale jí chybí pozemní síly. Estonsko, Litva a Lotyšsko potřebují více než jen symbolické předsunuté jednotky. Italské jednotky Alpini do Pobaltí sice dorazily, ale na celkové rovnováze sil nic nezmění. Polsko by vzhledem k velikosti své populace a rizikovým hranicím mohlo disponovat silnou armádou, ale opakovaně odmítá zavedení povinné vojenské služby. V listopadu 2021, čtyři měsíce před ruskou invazí, mělo Polsko pouze 42 000 bojeschopných vojáků – počet srovnatelný spíše s nějakým pacifickým ostrovním státem než s klíčovou zemí na východní hranici NATO.
Oficiální důvodem je údajné trauma z dob komunismu, ale Luttwak se domnívá, že ve skutečnosti mladí Poláci – stejně jako většina evropské mládeže – nemají ochotu bojovat. Chybí jim motivace, patriotismus, aniž by měli vzory nebo vedení. Přítomnost několika tisíc amerických vojáků v zemi navíc paradoxně přispívá k pasivitě: mladí lidé žijí v přesvědčení, že „v případě nouze zasáhnou Američané". Jenže jak varoval americký ministr financí Scott Bessent, prezident Trump další jednotky do Evropy neposílá – a v krizi může dokonce stáhnout i ty stávající.
Situace ve Velké Británii není o mnoho lepší. Aktivní armáda čítá jen necelých 74 000 mužů, z nichž mnozí pocházejí z několika vojensky orientovaných rodin. Významnou část tvoří cizinci – přes čtyři tisíce Gurkhů a vojáci z Fidži. Francouzská cizinecká legie čítá necelých 9 000 mužů a zbytek armády je podle Luttwaka demoralizovaný a nevýkonný. I mezi údajně elitními Troupes de Marine je jen menšina skutečně připravena bojovat. Belgie a Nizozemsko dnes dají dohromady sotva tři prapory. Jižní Evropa cvičí spíše formálně – manévry mají charakter divadelního představení. V mnoha zemích se navíc snížil počet řadových vojáků, zatímco důstojnický sbor roste.
Tato rozpolcená realita – na jedné straně čísla na papíře, na druhé armády bez lidí, výcviku i munice – vysvětluje, proč i oslabená ruská armáda vyvolává v Evropě strach. Luttwak tvrdí, že ruský mix rekrutů, vězňů, severokorejských žoldnéřů a wagnerovců působí na evropské politiky jako děsivý symbol. Ne svou silou, ale evropskou slabostí.
V závěru Luttwak varuje, že pokud se Evropa nepoučí z historie, může se dočkat opakování chyb z minulosti. Připomíná září 1939, kdy Francie a Velká Británie sice Německu vyhlásily válku po napadení Polska, ale fakticky nijak nezasáhly. Jen několik dní po německém útoku ze západu, 17. září 1939, překročila Rudá armáda polské hranice a obsadila východní území podle tajného dodatku paktu Ribbentrop–Molotov. Vzniklo tak období tzv. „podivné války" (drôle de guerre), během něhož západní fronta zůstala tichá, zatímco Polsko bylo během tří týdnů rozděleno mezi dva totalitní režimy.
Dnes má Polsko vlastní armádu a šanci se ubránit – ale jen za předpokladu, že opustí iluze, znovu zavede povinnou vojenskou službu a vybuduje silnou obrannou zálohu. Jinak může Putin, jak Luttwak varuje, evropský bluf odhalit. A pak už bude pozdě.
Nejkřiklavější je ale případ Německa. Po ruské invazi mělo být tahounem evropského přezbrojení. Realita je však jiná – počet vojáků Bundeswehru se dokonce mírně snížil. Země sice objednala nové tanky Leopard 2A8, ale výroba je natolik pomalá, že první kusy dorazí až kolem roku 2030, a i tehdy pouze v počtu dostačujícím pro jednu brigádu. V zemi, kde ještě nedávno chyběly vrtule pro helikoptéry a motory pro tanky, se na základní infrastruktuře mnoho nezměnilo. Luttwak připomíná sarkastická slova Angely Merkelové: „I kdybychom měli peníze, nevěděli bychom, jak je utratit."
Závažnější problém představuje lidský faktor. NATO má sice dostatek techniky, ale zoufale jí chybí pozemní síly. Estonsko, Litva a Lotyšsko potřebují více než jen symbolické předsunuté jednotky. Italské jednotky Alpini do Pobaltí sice dorazily, ale na celkové rovnováze sil nic nezmění. Polsko by vzhledem k velikosti své populace a rizikovým hranicím mohlo disponovat silnou armádou, ale opakovaně odmítá zavedení povinné vojenské služby. V listopadu 2021, čtyři měsíce před ruskou invazí, mělo Polsko pouze 42 000 bojeschopných vojáků – počet srovnatelný spíše s nějakým pacifickým ostrovním státem než s klíčovou zemí na východní hranici NATO.
Oficiální důvodem je údajné trauma z dob komunismu, ale Luttwak se domnívá, že ve skutečnosti mladí Poláci – stejně jako většina evropské mládeže – nemají ochotu bojovat. Chybí jim motivace, patriotismus, aniž by měli vzory nebo vedení. Přítomnost několika tisíc amerických vojáků v zemi navíc paradoxně přispívá k pasivitě: mladí lidé žijí v přesvědčení, že „v případě nouze zasáhnou Američané". Jenže jak varoval americký ministr financí Scott Bessent, prezident Trump další jednotky do Evropy neposílá – a v krizi může dokonce stáhnout i ty stávající.
Situace ve Velké Británii není o mnoho lepší. Aktivní armáda čítá jen necelých 74 000 mužů, z nichž mnozí pocházejí z několika vojensky orientovaných rodin. Významnou část tvoří cizinci – přes čtyři tisíce Gurkhů a vojáci z Fidži. Francouzská cizinecká legie čítá necelých 9 000 mužů a zbytek armády je podle Luttwaka demoralizovaný a nevýkonný. I mezi údajně elitními Troupes de Marine je jen menšina skutečně připravena bojovat. Belgie a Nizozemsko dnes dají dohromady sotva tři prapory. Jižní Evropa cvičí spíše formálně – manévry mají charakter divadelního představení. V mnoha zemích se navíc snížil počet řadových vojáků, zatímco důstojnický sbor roste.
Tato rozpolcená realita – na jedné straně čísla na papíře, na druhé armády bez lidí, výcviku i munice – vysvětluje, proč i oslabená ruská armáda vyvolává v Evropě strach. Luttwak tvrdí, že ruský mix rekrutů, vězňů, severokorejských žoldnéřů a wagnerovců působí na evropské politiky jako děsivý symbol. Ne svou silou, ale evropskou slabostí.
V závěru Luttwak varuje, že pokud se Evropa nepoučí z historie, může se dočkat opakování chyb z minulosti. Připomíná září 1939, kdy Francie a Velká Británie sice Německu vyhlásily válku po napadení Polska, ale fakticky nijak nezasáhly. Jen několik dní po německém útoku ze západu, 17. září 1939, překročila Rudá armáda polské hranice a obsadila východní území podle tajného dodatku paktu Ribbentrop–Molotov. Vzniklo tak období tzv. „podivné války" (drôle de guerre), během něhož západní fronta zůstala tichá, zatímco Polsko bylo během tří týdnů rozděleno mezi dva totalitní režimy.
Dnes má Polsko vlastní armádu a šanci se ubránit – ale jen za předpokladu, že opustí iluze, znovu zavede povinnou vojenskou službu a vybuduje silnou obrannou zálohu. Jinak může Putin, jak Luttwak varuje, evropský bluf odhalit. A pak už bude pozdě.
Stejné platí i pro zbytek Evropy: současná obranná politika založená na účetních tricích, okázalých nákupech bez personálního zajištění a spoléhání na americkou přítomnost není strategií, ale hazardem. Bez politické odvahy, zásadní reformy vojenského myšlení a obnovení ochoty k osobní službě vlasti zůstane kontinent navenek silný, ale uvnitř dutý. A v dějinách už nejednou platilo, že právě takové státy se stávají snadnou kořistí pro ty, kdo blufují méně – a útočí první.
Česká republika není výjimkou. Přestože se hlásí k závazkům NATO, její armáda trpí dlouhodobým podfinancováním, nízkými stavy aktivních vojáků a téměř neexistující zálohou. Bez hlubší reformy a obnovení důvěry veřejnosti ve smysl obranyschopnosti zůstává i naše bezpečnost spíše deklarací než realitou.
(kovář,prvnizpravy.cz, UnHerd, foto:AI)
