V posledních letech dochází k rozšiřování vojenských a ekonomických dohod, které vytvářejí hustou síť kolem Číny. Americký přístup, známý jako systém "náboj a dráty", kde USA tvoří centrum a různá bilaterální a multilaterální spojenectví vystupují jako dráty tohoto bezpečnostního "kola", se zdá, že nyní nabírá na intenzitě.

Jedním z významných kroků bylo vytvoření paktu AUKUS (Austrálie, Velká Británie, USA) na počátku Bidenovy éry. Tento pakt zahrnuje poskytování jaderných ponorek (avšak neozbrojených) Austrálii. Nedávno pak bylo oznámeno spuštění druhé fáze, zaměřené na spolupráci v oblasti vojenských technologií nové generace. Tento krok však vyvolal rozruch, zejména v Číně, která pakt označila za vážnou hrozbu pro regionální mír.

Navzdory popírání úmyslu vytvořit "asijské NATO" ze strany USA a jejich spojenců, tato idea ztrácí na věrohodnosti. USA otevřeně považují Čínu za hlavní "strategickou hrozbu" a někteří američtí úředníci považují konflikt mezi USA a Čínou v nadcházejících letech za téměř nevyhnutelný. NATO již dříve označilo Čínu za "systémovou výzvu" a američtí spojenci v regionu prohlubují své vztahy s NATO prostřednictvím individuálně přizpůsobených partnerství.


Avšak otázka zůstává, zda by Čína měla brát ujištění USA vážně, zejména vzhledem k nedávnému přiznání amerického náměstka ministra zahraničí, že ponorky AUKUS jsou určeny pro potenciální válku s Čínou ohledně Tchaj-wanu. Tento vývoj vyvolává obavy o možné rozpoutání vážného konfliktu v nejbližších letech.

V tomto kontextu působí tvrzení náměstka ministra zahraničí Campbella, že AUKUS "posílí mír a stabilitu obecně" v regionu, naivně, ne-li zavádějíce. Je těžké si představit, že zvýšení vojenské přítomnosti v již tak nestabilním regionu nepovede k eskalační spirále, které má posílení a rozšíření AUKUS údajně předcházet, tedy k naprosté válce mezi USA a Čínou.

Pokud to zní povědomě, je to proto, že to tak skutečně je. Mnohé aspekty toho, co se děje s AUKUS v asijsko-tichomořském regionu, připomínají expanzi NATO po devadesátých letech směrem k hranicím Ruska. I tehdy NATO tvrdilo, že jeho expanze má obranný charakter a neměla by být vnímána jako hrozba Rusku.

Přesto mnoho amerických politiků a diplomatů, včetně George Kennana a Billa Clintona, chápalo, že expanze NATO se stane sebenaplňujícím se proroctvím: bez ohledu na západní ujištění by vytvořila bezpečnostní dilema pro Rusko a v konečném důsledku by vyprovokovala odvetnou reakci, čímž by vyvolala právě takovou bezpečnostní hrozbu, proti které se expanze NATO údajně snažila bránit. To se nakonec stalo a vedlo k tragickým událostem, které se stále odehrávají na Ukrajině.

Dnes se podobné sebenaplňující proroctví odehrává v asijsko-tichomořském regionu. V souvislosti s expanzí AUKUS USA znovu používají stejnou postupnou, nebo "salámovou" taktiku, jakou uplatňovaly během expanze NATO: postupují malými kroky, aby žádný jednotlivý krok nemohl být použit druhou stranou jako ospravedlnění pro významnou reakci, zatímco časem dosahují požadovaného (a oficiálně popíraného) výsledku.

Během postupného rozšiřování NATO tato strategie umožnila Washingtonu zamítnout jakékoliv stížnosti a vykreslit reakce Ruska jako nepřiměřené. Podobný argument se dnes používá k zavržení čínských obav ohledně Druhého pilíře AUKUS: ten, jak tvrdí USA, znamená pouze větší vojensko-technologickou spolupráci mezi spojeneckými zeměmi, nikoli vytvoření plnohodnotné vojenské aliance. Ale samozřejmě zvyšování "společných schopností a interoperability" mezi zeměmi — stejně jako to USA dělaly na Ukrajině před ruskou invazí — je krokem tímto směrem.

Další taktika převzatá z playbooku NATO je "dichotomie odstrašení a spolupráce" — termín, který vymyslel norský politolog Glenn Diesen, aby popsal způsob, jakým se NATO rozšiřovalo, zatímco nadále podporovalo spolupráci s Ruskem v několika oblastech. Podobný přístup dnes přijaly země jako Austrálie a Nový Zéland: zatímco prohlubují své vztahy s USA a NATO v kontextu otevřeně protičínských vojensko-bezpečnostních aliancí, nadále vyjadřují ochotu s Čínou udržovat pevné ekonomické vazby.


V reakci na tyto události si místní politici mohou říkat, a svým občanům tvrdit, že vojenská spojenectví jako AUKUS neohrožují suverenitu jejich země a že si zachovávají kontrolu nad svou zahraniční politikou. Nicméně historie NATO vypráví jiný příběh: Vojenská spojenectví vedená USA tohoto druhu vytvářejí závislost na cestě, která jednotlivým členům velmi ztěžuje odtržení od zahraničně-politických rozhodnutí přijímaných ve Washingtonu, i když s nimi nesouhlasí.

Opět je zde poučná historie expanze NATO. Když prezident Clinton pokusil se prosadit rozmístění strategických raketových obranných systémů ve východní Evropě, setkal se s velkým odporem několika evropských zemí. Washington, jako de facto vůdce dominantního bezpečnostního systému v Evropě, systematicky využíval požadavek na "solidaritu aliance" k umlčení kritiky ze strany spojenců. Nakonec se spojenci NATO zařadili do řady — stejně jako po invazi Ruska na Ukrajinu.

V tomto smyslu by bylo naivní myslet si, že země jako Austrálie a Nový Zéland by se mohly vyhnout zapojení do budoucího konfliktu mezi USA a Čínou. AUKUS v podstatě znamená předání jejich zahraniční politiky USA. Američané byli velmi otevření ohledně toho, že považují AUKUS za prostředek podobný NATO k upevnění americké hegemonie v regionu. Campbell, hlavní architekt Bidenovy asijské strategie, otevřeně přiznal, že AUKUS je o "zajistění [Austrálie] na příštích 40 let" — tedy o podřízení její geopolitické strategie Americe.

Australská vláda často tvrdila, že AUKUS "nezahrnuje žádný předchozí závazek k účasti na, nebo řízení podle, vojenských operací jakékoli jiné země". Ale nedávno byli vyvráceni samotným Campbellem, který podle Financial Review potvrdil, že "Washington by nepředal klenot své koruny — jaderné ponorky — pokud by neměl konečné slovo ohledně jejich operačního použití, zejména pokud dojde ke konfliktu s Čínou". Jak nedávno poznamenal The Economist, Austrálie není předurčena stát se suverénním partnerem, ale "americkou vojenskou základnou v Asii".