I v německých televizních křeslech teď začíná být horko pod zadkem. Klimatizace světa musí být co nejdříve zcela přehodnocena. Očekávaný pozvolný sestup by se mohl změnit v náhlý pád nebo dokonce v samotnou apokalypsu. Zásobníky plynu, o kterých německý ministr Habeck před několika dny tvrdil, že vydrží do příští zimy, jsou mnohem méně plné, než se očekávalo – a mrazem zbídačení Němci budou následovat každého, kdo slibuje rychlá řešení.

Jedinou cestou, kterou Západ právě teď otevřeně sleduje, jsou sankce, které, jak doufá, vyvinou na Rusy dostatečný tlak, aby „zahnali vládnoucí nomenklaturu v čele s Putinem do pekla“. Tato naděje je naivní. Pokud se lze ohlédnout do poválečného období, sankce nikdy nedosáhly svého cíle. Na Kubě, v Kuvajtu, Severní Koreji, Íránu a Venezuele se léta, někdy i desetiletí, snaží odříznout národní ekonomiky od mezinárodního trhu a odříznout privilegia ústředních postav. Narcistický Západ však mezinárodní trh chápe v podstatě jen jako své vlastní zorné pole, které sahá až na okraj jeho talíře. Ale za tím je stále svět.

Znovu a znovu bylo přehlíženo, že existují únikové cesty a pašerácké cesty, které lze poměrně snadno využít k podkopání sankcí. Západ má mnohem silnější odpůrce než kdy jindy, který je  připravený vytěžit skutečný a politický kapitál z utahování trhu. Někdy to bylo Rusko, někdy Írán, někdy státy Perského zálivu, jindy Čína, které úspěšně odolávaly pokusům o změnu režimu. Castro zůstal, Maduro zůstal. Dynastie Kimů zůstala. Mullahové zůstali. Taliban zůstane. Pravděpodobně také Putin.

A ještě jeden efekt je podceňován: Ve všech případech, jako vždy v krizových situacích, se lidé postavili za své potentáty a náboženské vůdce, i když je předtím kritizovali nebo dokonce proti nim bojovali. Žádná populace není vystavena vnitřní a vnější válce na dvou frontách – což je psychologická pravda. Vznik Wagenburgu je zcela logický, ale důsledně skrytý. Zejména Rusové se svými obrovskými zdroji opakovaně v průběhu své historie prokázali obrovskou schopnost strádat. V případě nouze mrznou déle pro vítězství než my pro mír. To se dá předpokládat.

Jaká by byla nyní alternativa? Pro stále více současníků se nyní zdá, že rychlým uvolněním pociťovaného napětí je zásah NATO. Zdá se, že některé obzvláště jednoduché duše mají na mysli jakýsi blitzkrieg ve stylu Top Gunu, ve kterém západní špičková technologie mění ruské dunící kolony v hory trosek. Je však třeba počítat s totální ztrátou kontroly alespoň na evropském území – a to i v případě sporu, který se netýká zbraní ABC. Dá se předpokládat, že odpovídající koncepce jsou připravovány a veřejnost bude na jejich realizaci pravděpodobně upozorněna teprve krátce předtím. Ale válka není strašná jen proto, že způsobuje nevyčíslitelné utrpení, ale také protože nenabízí žádná strategická řešení, i když má mnoho obětí. Putin nemůže bombardovat Zelenského mimo úřad a Zelenskyj také nemůže bombardovat Putina s pomocí NATO, rozhodně ne za stávajících hranic. Raději zmáčkne tlačítko, než aby podepsal kapitulační dokument a pak ztratil hlavu.

Na druhou stranu nepřipadá v úvahu ani upuštění od sankcí. Je však třeba je chápat jako páku k vyjednanému řešení, nikoli jako katalyzátor revoluce. Můžete to kroutit a otáčet, jak chcete - jediná rozumná věc je mírová smlouva pod promyšleným tlakem, vypracovaná u jednacího stolu. Smlouva, ve které je smluvně zakotvena neutralita a svoboda od jaderných zbraní poválečné Ukrajiny, jejímž prostřednictvím se Donbas stává autonomním, Krym se stává ruským a tento kompromis mohou všichni zúčastnění doma prodat jako vítězství. Jak lze tento – tehdy ještě latentně nestabilní – stav trvale zabezpečit proti obnovení útoků, zůstává úkolem budoucnosti.

Proč taková dohoda po týdnech selže, není v tuto chvíli jasné; je to na stole připravené k podpisu. Skutečnost, že k němu nedojde, přinejmenším naznačuje, že válka by měla trvat dále. Faktem je, že zde, mezi dvěma globálními giganty bojujícími o nadvládu, se otevřelo vroucí bojiště v Evropě, které se nyní proti vůli lidu rozpaluje.